Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Komentáře, Kultura

Značka ideál. Co Čeští lvi (zase) neřekli o českém filmu

V novém promo pojetí cen je zdejší kinematografie vždycky v dobré kondici

Udílení Českých lvů potřetí moderoval Václav Kopta • Autor: Petra Hajská/Aktuálně.cz
Udílení Českých lvů potřetí moderoval Václav Kopta • Autor: Petra Hajská/Aktuálně.cz

„Český lev covidu navzdory! Schneiderová odhalila úplně všechno!“ hlásal titulek deníku Blesk po sobotním předávání filmových cen, z nichž vzešel jako hlavní vítěz snímek Šarlatán. Pro sledovače celebrit a rób byly průsvitné šaty, které si oblékla herečka Jitka Schneiderová, největší atrakcí večera. A zatímco u herečky, jež předávala cenu v kategorii nejlepší masky, tak bylo podle deníku takzvaně vidět všechno, o stavu českého filmu toho Čeští lvi tradičně příliš neodhalili.

Bez většího vzrušení

Předávání se konalo v utaženém režimu - stejně jako zahraniční filmové ceny v době pandemie, která klade před organizátory nečekané výzvy. Ale nikoli distančně přes zoom nebo jiné platformy: odehrálo se bez diváků, s testy a rouškami, v prázdném pražském Rudolfinu rozčleněném na zóny. V jedné si vítězové ceny přebírali, do jiné odcházeli děkovat. Nominovaní a předávající byli většinou na místě. Někteří dorazili naskládaní jako sardinky v malém autě v odlehčených hraných scénkách vystavěných kolem loňských filmů/seriálů a jejich postav. Každou z jednadvaceti kategorií (letos ceny narostly o další dvě) uvozovaly solidní medailonky, jakkoliv opět spíš upevňující mytologii „filmařiny“ než přibližující filmy, čímž večer utěšeně bobtnal.

Jeho motem byla podpora zdravotníkům bojujícím s covidem a heslem rozestupy, jež ve dvoraně Rudolfina trochu evokovaly pohádku O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku. Nominovaní stáli v dostatečné vzdálenosti pod klenbami a na vítěze v každé kategorii zazářil paprsek, zatímco ti méně šťastní se ponořili do tmy. Přítomnost nominovaných a jejich emocí je krví jakýchkoliv filmových cen. Byla tak logická volba mít je v sále a s nimi i určité napětí. Ale nakonec to přineslo i jisté rozpaky. Kamera před vyhlášením zabírala jednu soustředěnou tvář po druhé – a někdy nebylo jasné, jestli je to nervozita z očekávání, nebo jen z přítomnosti v podivném pandemickém scénáři.

Agnieszka Holland: Zajímá mě narcisistický prvek, jak si muž neumí poradit se svým darem

Čeští lvi jako takoví byli ale bez většího vzrušení – na rozdíl od loňského předávání, kdy se dalo do poslední chvíle doufat, že si hlasující všimnou v hlavní kategorii či v cenách za režii výjimečných debutů Vlastníci a Staříci. Rozhodovalo se v podstatě mezi Krajinou ve stínu a Šarlatánem, z nichž první do večera vstupoval s patnácti nominacemi a druhý se čtrnácti. I když hrozilo, že hlasující, kteří nezřídka nestíhají filmy vidět a rozhodují se podle reputace nebo vnitro-komunitních tam tamů, „hodí“ hlasy i dramatu Havel (také čtrnáct nominací) jen proto, že jde o velkou figuru českých dějin a navenek film vykazuje povrchní znaky solidního bijáku, jakkoliv se s Václavem Havlem zcela míjí.

Precedent z nedávné minulosti tu byl - s toporným státotvorným životopisem Masaryk, který v roce 2017 s dvanácti soškami cenám dominoval. A pro Havla mohla mluvit i režie Slávka Horáka, který byl u akademie dobře zapsán filmem Domácí péče, jejž v roce 2015 vyslala do bojů o Oscara. Na konec Havel získal cenu za masky a strategicky tak neodešel zcela s prázdnou. Vítězství Šarlatána pak potvrdilo trend posledních čtyř let, kdy vítězí snímek vyslaný za Česko na Oscara. V Americe známá polská režisérka Agnieszka Holland, která za životopis léčitele Jana Mikoláška získala režijní cenu, je potenciálním trumfem - a hlavním důvodem, proč Šarlatán dostal letos pro Oscary z české strany přednost.

Co je vidět a co ne

Česká kinematografie za sebou má - stejně jako kinematografie po celém světě - vykloubený rok. Zavřená kina po větší část roku vedla k propadu návštěvnosti z osmnácti milionů na šest a jsou to právě kina a distributoři, které pandemie poznamenala z oboru nejvíc. U některých titulů odsunuli producenti premiéry (na lepší časy se rozhodl čekat třeba Zátopek). Zároveň jim pomohl Státní fond kinematografie, který v krizi zafungoval. V audiovizi možná loňský rok odzátkoval láhev, vypustil džina a nastartoval nebo urychlil zásadní proměny v uvádění a sledování filmů, které nejspíš budou pokračovat i po konci pandemie.

Zdánlivě tedy mohl být loňský rok chudý. K divákům se ale tak či onak dostalo pět desítek hraných, dokumentárních nebo krátkých filmů. Navíc Čeští lvi před několika lety částečně kooptovali i televizní ceny a udělují se rovněž v kategoriích nejlepší seriál a nejlepší televizní film nebo minisérie. Televizní apendix nicméně stále svědčí spíš o tendenci k monopolizaci celé audiovize než o snaze upozorňovat na to nejzajímavější, co vzniklo. Díla totiž navrhují samy televize a jde tedy spíš o servis pro ně - proto se vedle vítězných Zrádců objevily seriály Specialisté nebo Místo zločinu Ostrava. Naproti tomu mezinárodně nejúspěšnější loňský seriál #martyisdead skončil v kategorii Mimořádný audiovizuální počin.

Loni přitom diváci hromadně migrovali online a stírala se hranice i hierarchie mezi platformami, kde lze audiovizuální obsah uvést a sledovat - což ještě víc nasvítilo zastaralé rozlišování mezi internetovou a normální (terestriální) televizí. #martyisdead tak sdílel kategorii s projektem filmového muzea NaFilm a covidovou platformou Film Naživo a Televize Naživo. Sošku si nakonec odnesli všichni nominovaní za zásluhy v těžkém roce. Což je fér a všechny projekty si pozornost zaslouží. Jen škoda, že pak nezbyl čas, aby držitelé ceny mohli poděkovat a vystoupit z anonymity rychlého švenku kamery.

On-line patří kromě krátkého filmu, dokumentu a animovaného filmu aktuálně k nejdynamičtějším oblastem tuzemské audiovize. A právě dokumentární kategorie znovu ukázala na limity toho, čeho jsou si akademici (aspoň zatím) schopní všimnout. V nominacích chyběl experimentální, esejistický a v mnohém revoluční snímek FREM (nominace za nejlepší zvuk) na úkor tradičnějších portrétních dokumentů. Nakonec vyhrál favorizovaný snímek V síti, který byl s návštěvností přes čtyři sta tisíc diváků a se sociálně třeskavým tématem online predátorství nefalšovaným komerčním i společenským fenoménem uplynulého roku.

Symbolicky se tak stal dokument nejviditelnějším českým titulem v roce, kdy zemřel Karel Vachek, k jehož žákům se počítá jak jeden z režisérů V síti Vít Klusák, tak jeden z producentů Filip Remunda. Do velké míry právě díky Vachkovi a jeho dostředivému i odstředivému vlivu šel porevoluční český dokument nahoru. Svého učitele také dvojice zmínila během děkovné řeči. Kinematografický establishment ho přitom odsouval na výstřední okraj – jeho loňský dokument Komunismus a síť na Českého lva nominovaný nebyl, stejně jako žádný jiný z jeho filmů (vyjma Tmáře a jeho rodu, který získal v roce 2012 tehdy ještě udílenou Cenu filmových kritiků a teoretiků za nejlepší dokument).

Filip Remunda se postaral i o jediný „politický“ moment, který narušil bezchybný a uhlazený povrch Českých lvů. Rozklíčovat ho ovšem mohl spíš ten, kdo dění v kinematografii detailně  sleduje. Poděkoval své alma mater FAMU, kde se „naučil nejen řemeslu, ale i nad filmy přemýšlet“. Narážel tak na pokračující (a destruktivní) rozdělení části filmařské komunity koncentrované na hlavní tuzemské filmové škole a kolem ní, které je v těchto dnech znovu prezentováno jako souboj mezi tradičním „řemeslem“ zastupovaným zasloužilými veterány a invazivní „teorií“ zastupovanou novým vedením fakulty. Na praktickou instituci zavlečená „teorie“ už údajně léta brání českému filmu být lepší. Rozkol na FAMU by šlo brát jako lokalizované ohnisko a vnitřní záležitost školy - kdyby z ní nevycházela budoucnost českého filmu. A vše tak ukazuje i na neochotu části systému ke změně.

Argumentační salto

Čeští lvi jsou propagační akcí ve prospěch české kinematografie organizovanou zevnitř filmového průmyslu pro filmový průmysl. Na tom není nic špatného. Je to naopak legitimní důvod k existenci. Zrodili se v turbulentní první polovině 90. let jako šikovný podnikatelský záměr Petra Vachlera, jehož cílem bylo pomoci nejen sobě, ale i identitě českého filmu po revoluci, když ztrácel po privatizaci Barrandova a s nástupem hollywoodských filmů do kin na chvíli půdu pod nohama. Vachler už ale několik let ceny nevlastní a nové směřování míří k větší pompě. A je tak třeba počítat s tím, že o české kinematografii, o tom, jak vypadá a co jí hýbe, se divák dozví pramálo - byť by to mohlo být i v rámci možností a formátu večera jinak.

V takhle nastavené promo rovině je český film vždycky v dobré kondici; bez rozporů, bez stagnace, bez výbojů, značka ideál. Což dokazuje už dekády opakované tvrzení, že čeští diváci dávají přednost českým filmům před zahraniční produkcí. Podobně loajální jsou ke své národní kinematografii už jen Francouzi. Co na tom, že čísla návštěvnosti už léta nedělá kvalitní mainstream tvůrců první porevoluční generace jako Jan Svěrák nebo Jan Hřebejk, ale (pod)průměrné lifestylové komedie.

Čeští lvi udělali v tomhle ohledu letos i pozoruhodné argumentační salto. Moderátor Václav Kopta v jednu chvíli nadšeně kvitoval, že český film je na tom výtečně, protože prvních pět příček v žebříčku loňské návštěvnosti patří právě českým snímkům. Fakticky je to pravda a zmíněná návštěvnost V síti je fenomenální. Ale v roce, kdy v tuzemských kinech chybělo obrovské množství zahraničních titulů, které tradičně dělají na českém trhu velká (hlavní) čísla, je to spíš účelový spin provedený s cílem potvrdit si sami před sebou, že jsme nejlepší. Možná také proto víc nerezonoval Modelář Petra Zelenky (cena pro Jiřího Mádla za herecký výkon ve vedlejší roli), který - jakkoliv nedokonale - Čechy konfrontuje se světem. Když už o něm mluvíme.

Bylo by bývalo osvěžující, kdyby se do výčtu zahraničních úspěchů vešla zmínka o čerstvém vítězství satiry Smolný pich aneb porno paní učitelky na festivalu v Berlíně. Pod snímkem rumunského režiséra Radu Jude je koprodukčně podepsaná i česká společnost endorfilm. Jistě, formálně patří úspěch do příštího ročníku, kdy se bude rekapitulovat rok 2021. Ale i tak by to bylo fešácké gesto, které by ukázalo, že česká kinematografie má i jiná patra a jiné ambice.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].