42_ROZHOVOR_Kateřina Komárková

Na úvod poznámka pro čtenáře, protože se známe, v rozhovoru si tykáme. Přijal jsi roli ve filmu Šarlatán, který je inspirován osudem léčitele Jana Mikoláška, protože ho měla režírovat Agnieszka Holland, nebo kvůli scénáři a příběhu?

Ono to nejde snadno oddělit, protože když producentka filmu Šárka Cimbalová a scenárista Marek Epstein probírali, kdo by to mohl natočit, tak si řekli, proč nepřemýšlet o tom nejlepším? Proč neoslovit Agnieszku? A ona souhlasila. Ale je pravda, že já většinou scénář čtu napoprvé dlouho, postupně, tady jsem ho přečetl na jeden zátah. Podle mě je to Markův nejlepší scénář.

Co tě zaujalo nejvíc?

Je to silný, nejednoznačný příběh. A je tam tajemství. Obecně mám rád role, které v sobě nesou nějaké tajemství. Snažím se ho pak rozluštit, i když se to nikdy nepodaří stoprocentně. To nejde. U Mikoláška jsem si dokonce psal body, abych si rozdělil jeho kladné a záporné vlastnosti.

Mikolášek, kterého ztvárňuješ, čelil řadě etických dilemat. Kladl sis otázky, jak by ses v dané situaci zachoval ty sám?

Ano, ptal jsem se sám sebe, jak bych se zachoval v situacích, kdy Mikolášek čelí mezním otázkám, jedné na začátku a druhé na konci života – zda žít, či nežít. Nebo tehdy, když zemře Zápotocký a on ztratí nad sebou ochrannou ruku jednoho z čelných komunistů, a nechce slyšet varování nejbližších i těch, kdo jsou mu nějakým způsobem zavázáni, ať uzavře tuhle etapu léčitelství, že tím předejde obrovským problémům. To jsem musel přemýšlet, zda bych tato varování uposlechl, nebo ne.

 

Pro film obecně je klíčový právě scénář. Což je bolavé místo současné české kinematografie…

Bolavá jsou dvě místa. Kromě scénáře je to shánění peněz. S tím souvisí i uvažování kompetentních lidí, aby byli schopni rozpoznat, že pro tuhle látku prostě mají ty peníze sehnat, aby se z toho mohl stát zkrátka „biják“. Protože když se ty peníze neseženou, tak první věc, která se začne dít, že se začne přepisovat scénář, aby scény, které stojí spoustu peněz, vyšly levněji… a najednou to začne ztrácet rozměr velkého filmu. Je to najednou takové „uprcasené“, „usmolené“, kompromisní, že to bude takové pytlíkování na place.

Jak se pozná dobrý scénář? Dobrá látka?

No, někdy to jde těžko. Ale tady u toho scénáře jsem věděl, že je kompaktní, věřil jsem, že ten film může být uvěřitelný a pravdivý. Že příběh není schematický nebo zjednodušený a že postavu mohu zahrát tak, aby byla uvěřitelná. Že si nebudu říkat – sakra, o co tady jde? Mám to tak i na divadle – v Dejvickém divadle se pohybujeme na hranici, že to je někdy až absurdní a nadsazené, ale pořád musí být i v té nadsázce jistá uvěřitelnost. Je důležité umět udržet tuhle hranu. Musí to dávat logiku, aby se v tom lidé neztráceli.

Ve filmu hraje mladého Mikoláška tvůj syn Josef. Nebál ses, že ti to „zkazí“?

Bál jsem se, ale ne toho, že mi to zkazí. Bál jsem se odpovědnosti za tu věc celkově. A měl jsem strach, abych já to nezkazil.  Jinak ještě před tím, než se začalo točit, jsem viděl Pepu hrát pár drobností, a na základě jedné scény jsem si uvědomil, že to není o tom, že je mladý a autentický, ale že o roli přemýšlí, že je tam vědomá práce s postavou. A musel jsem si říct: „On má talent, je to v něm, má to tam…“ Od Agnieszky to byla skvělá volba – naše krev, zákonitost podoby jedné krve, gest prostě funguje. A když jsem to pak při promítání viděl, tak jsem na něj byl pyšný.

Zmínil jsi, že jsi měl obavu, zda postavu zvládneš. To se ti ještě po všech těch zkušenostech a úspěších děje?

První natáčecí den je vždycky pro všechny enormně stresující věc, a myslím si, že i pro člověka formátu Agnieszky. Už nevím, kdo z velikánů světového filmu to přesně řekl, že „zvrací před prvním natáčecím dnem“. A já jsem měl obrovskou trému. Začínali jsme scénou výslechů, kdy hraju sedmdesátiletého Mikoláška, staršího jsem nikdy předtím nehrál. Čili jsem byl plný nejistoty, do jaké míry se mi podaří být v tom pravdivý. Podobné to bylo i u Václava, kdy jsem hrál mentálně retardovaného kluka, a první natáčecí dny jsem byl v obrovské nejistotě. Týden jsem třeba chodil po lese a zkoušel si, jak Václav chodí a jakou má tenzi v těle. Prostě to tak mám, první dny nekomunikuju téměř s nikým a snažím se co nejvíc stát se postavou, i z fyzického hlediska.

I_obalka_R34_oprava
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům týdeníku Respekt.
Odemkněte si všech 35 článků vydání zakoupením čísla nebo předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.

Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:

Respekt.cz
Android
iPhone/iPad
Audioverze

I. Zadejte své údaje a zvolte způsob platby

Předplatné bude automaticky prodlužováno. Funkci můžete kdykoli zrušit.

Rychlá online platba

Odesláním objednávky beru na vědomí, že mé osobní údaje budou zpracovány dle Zásad ochrany osobních a dalších zpracovávaných údajů, a souhlasím se Všeobecnými obchodními podmínkami vydavatelství Economia, a.s.

Máte dotazy ohledně předplatného? Neváhejte nás kontaktovat na predplatne@economia.cz nebo +420 217 777 888 (každý pracovní den 
od 7.30 do 17.00, mimo pracovní dobu je k dispozici záznamník).

Platbu kartou i on-line platbu zabezpečuje
Uvedené ceny jsou včetně DPH.

I_obalka_R34_oprava
Odemkněte tento článek
Získáte přístup ke všem 35 článkům z tohoto vydání.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Erik Tabery

šéfredaktor

erik_novy
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 2091

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte