Pro Sovětský svaz byla helsinská jednání triumfem, ale nakonec předurčila pád východního bloku

Od poloviny padesátých do začátku sedmdesátých let 20. století nebyla považována lidská práva za legitimní téma diplomatických jednání mezi Západem a Východem. Zjednodušeně by se dalo říct, že platila zásada nevměšování se do domácích záležitostí. V tomto směru představuje určitý zlom podpis Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě 1. srpna 1975, který byl vyvrcholením několikaletých jednání Sovětského svazu a jeho satelitů včetně tehdejšího Československa s euroatlantickým Západem, kde se kromě bezpečnostní a ekonomické spolupráce či kulturní výměny řešila také oblast lidských práv. A komunistické země se tam k jejich dodržování výslovně podpisem svých reprezentantů zavázaly. „Tahle dohoda je jednoznačně označována jako konec studené války. Význam Helsinek, respektive jejich efekt, pak prokázal hlavně čas,“ říká v rozhovoru historik Prokop Tomek z Vojenského historického ústavu.

Vyrůstal jste v rodině s jasným protikomunistickým postojem, váš otec byl za své názory vězněn. V době podpisu Závěrečného aktu helsinských dohod, který v tehdejším Československu vzbudil naději, co se týče dodržování lidských práv, vám bylo deset let. Sledovala to vaše rodina?

Ze vzpomínek dítěte po těch letech neumím říct, jak dramaticky tenkrát tahle událost v naší rodině působila nebo nepůsobila. Nicméně vidím to dnes díky svojí práci historika, že normalizaci vnímáme coby monolitické období, kdy se nic nedělo. Přitom tady ale byla celá řada událostí, jež měly pro obyvatelstvo význam a kladl se na ně důraz, ve smyslu „teď se něco stane, teď se Západ bude víc zajímat“. 

Takže Helsinky se určitě řadí mezi události, kdy byla jistá očekávání, nakonec však v praktickém dopadu nějaký větší, znatelnější efekt na politiku vládnoucí komunistické strany nebyl patrný. Ukázalo se, že zásady a vymahatelnost lidských práv nemají na politická rozhodnutí států tehdejšího východního bloku žádný významný vliv, a to ani poté, kdy dojde k uzavření dohod. Z historických pramenů je potvrzeno, že tvrdšímu vojenskému jádru v Moskvě se v helsinských jednáních nelíbil lidskoprávní koš. Považovali jej za vměšování do jejich záležitostí. Nicméně Brežněv trval na tom, že Helsinkami Sovětský svaz něco získá, a i když dohody týkající se lidských práv SSSR podepíše, nenechají si do nich stejně mluvit.

Kdybyste tedy dnešním mladým lidem měl vysvětlit, co helsinské dohody byly – jak je interpretovat a jaký dopad měly?

Byla to zcela určitě výjimečná událost – obří schůzka o důležitých tématech. Sešly se špičky opravdu celé Evropy, včetně Sovětského svazu v čele s Leonidem Brežněvem, plus Spojených států, zastoupených prezidentem Geraldem Fordem, a Kanady. Celkem se zúčastnilo 35 států, už to bylo mimořádné. S výjimkou Albánie, ta tehdy preferovala izolaci a o spolupráci nejevila zájem. Uvádí se ještě neúčast Andorry, ale již samotné výjimky ukazují, že v podstatě všichni chtěli být u toho.

Pro Sovětský svaz to byl rozhodně triumf. Od konce druhé světové války až do této doby to byla, zjednodušeně řečeno, sice obrovská, ale v důsledku studené války izolovaná země. A najednou tu máme rok 1975 a SSSR je jedním z hlavních partnerů jednání, klíčovou velmocí, které helsinská konference 30 let po druhé světové válce potvrzuje status quo poválečného rozdělení Evropy na západní a východní blok. Pro Sověty to znamenalo potvrzení jejich vlivu, poválečného uspořádání a uznání hranic sovětského impéria i jeho satelitů, které měly zůstat neměnné, a to za příslib dodržování lidských práv, jenž však nebyl vymahatelný.  

V každém případě je podpis považován za konec období studené války. Nicméně skutečný význam Helsinek se ukázal až v čase, kdy ve východním bloku zesílil tlak zdola ze strany různých občanských skupin zaměřujících se právě na dodržování lidskoprávních dohod.

Jako domeček z karet

Dobový Československý filmový týdeník informující o podpisu aktu zmiňuje dva „balíky“ dohod, jež se týkají ekonomické a kulturní spolupráce; o třetím balíku lidskoprávních norem tam ale nepadne ani jedna zmínka.

Byl to mezinárodní akt, takže zcela zamlčet se to nedalo, třeba tehdejší stranické Rudé právo se krátce zmiňovalo i o třetím balíku. Nemyslím si, že by se to režim snažil nějak utajovat, jen to nezdůrazňoval. Koneckonců rok nato, tedy v roce 1976, byly po deseti letech konečně ratifikovány dvě důležité smlouvy OSN – Mezinárodní pakt o politických a občanských právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, kulturních a ekonomických právech. A jak už jsme zmínili na začátku, vědělo se o tom, odtud i ta určitá očekávání veřejnosti.

Nicméně tento třetí koš nebyl rozhodně pro tehdejší československý režim prioritní. Protože například možnost cestování přes hranice, to byla věc, kterou chtěl mít stát neustále pod kontrolou. Stejně tak kulturní výměnu. Režim si rozhodně nepřál, aby se tady objevovaly západní kulturní vlivy, například hudební, rock a podobně, aby skutečně docházelo ke kontaktům a ke zcela otevřené kulturní výměně.

Stále mluvíme o lidských právech, ale v osmdesátých letech, hlavně ve druhé polovině, se projevil faktor, který pořád trochu podceňujeme. Ukázalo se, že ekonomicky jsou tehdejší Československo i východní blok na dně a že už tuto situaci nedokážou řešit. Takže ani podpis dohod o ekonomické výměně a spolupráci v technologiích východnímu bloku nepomohl. Nevýkonnost systému, obrovské armády zatěžující rozpočet, zkorumpovanost, těžkopádná byrokracie a centrální řízení se projevily v obrovském ekonomickém propadu. Země východního bloku se začaly hroutit jak domeček z karet.

Asi největší naděje se po podpisu upínaly k možnosti slučování rodin emigrantů. To byl obrovský problém – například po emigraci rodičů na Západ zůstaly v Československu jejich děti. Apely nejrůznějších mezinárodních organizací včetně třeba Červeného kříže, aby jim režim dovolil odjet, neměly žádný efekt.

Máme k dispozici usnesení československé vlády z března roku 1977, které se tím podrobně zabývá. Je to zpráva ministra vnitra, jaký je stav československé legislativy a politiky ve vztahu k Helsinkám – ta zpráva v podstatě vyzněla tak, že je tady všechno v pořádku. Takže Helsinky v oblasti cestování, vystěhování či slučování rodin nepřinesly zdejším občanům žádnou změnu. Přičemž tady bylo předtím i potom několik stupňů úřední reakce na emigraci. Například kdo emigroval sice nedovoleně a byl odsouzen za opuštění republiky v nepřítomnosti, tak – pokud nedělal problémy, neangažoval se na Západě proti zdejšímu režimu – mu mohlo být „odpuštěno“. A pokud se podrobil a takzvaně si „požádal“, mohl dokonce dostat buď povolení k trvalému pobytu v zahraničí, pokud měl platný zahraniční pas, nebo byl vyvázán ze státního svazku, takže jeho nový život v zahraničí se v očích zdejších úřadů stal „legálním“. Pro samotné exulanty to ale nepochybně bylo ponižující a absurdní doprošování. Odešli totiž z důvodu odporu, ať už politického nebo ekonomického, nechtěli tady žít, a nyní by najednou měli režim požádat o pardon za to, že odešli.

Pokud jde o slučování rodin, to se posuzovalo individuálně. Bez váhání se dá říct, že stát používal děti zcela nepřípustně jako vyděračský prostředek. Velmi ohebný vyděračský prostředek. Ten, kdo nedělal problémy, tak to mohlo být vyřešeno a děti za ním pustili. Kdo problémy dělal – například manželé Pořízkovi, kteří tady u prarodičů zanechali dceru Pavlínu, pozdější známou modelku, nebo spisovatel Jan Beneš a další –, tak děti nedali třeba i deset let a boj o ně i za pomoci mezinárodních organizací, jako například Červeného kříže, nebo apelu západních státníků, byl velmi dramatický. Těch případů nebylo málo, takto postižených rodin byly za ty roky stovky. A trvalo to až do osmdesátých let, komunisté na tomto stavu nic nezměnili. Tvrdili, že jednají v zájmu dětí – a o tom zájmu rozhodovali oni, bylo to zcela na jejich libovůli. O tom, že naprosto ničili rodiny, nepadlo ani slovo.

A jak to bylo s volným pohybem přes hranice, s legálním krátkodobým vycestováním na Západ, jež režim taky v Helsinkách slíbil povolit. Otevřely se potom dveře alespoň o trochu víc?

Ne. Mechanismus nebyl založen jen na otevřeném politickém posuzování, ale i na ekonomickém. Jste občan, v bance si podáte žádost o devizový příslib, kterou vám potvrdí zaměstnavatel. A potřebujete ještě dalších iks razítek, třeba ROH nebo svého vedoucího. Žádost pošlete a čekáte: buď vám to vyřídí, nebo ne. A protože stát na tom byl ekonomicky tak, jak na tom byl, a valuty neměl, pouštěl jen zlomek žadatelů. Pro představu, kolem roku 1975 vycestovalo na Západ z patnáctimilionové země přibližně 40 tisíc lidí na základě toho, že si požádali o devizový příslib na individuální turistickou cestu. Mohli získat maximálně 120 dolarů na celou dobu pobytu, které se jinak nikde ve směnárnách nesměňovaly, jen na černém trhu. A ty valuty vám banka prodala se 125procentní přirážkou k oficiálnímu kurzu, takže byly více než dvakrát dražší. Nelegální držení valut bylo trestné.

Hrála v té nemožnosti vycestovat roli obava ze strany státu, že lidé budou masově utíkat a že se prohloubí odliv mozků?

Obava z emigrace a odlivu mozků rozhodně hrála roli, ale i kdyby měl režim jistotu, že se ti lidé vrátí, nemohl jich pouštět víc, neměl na to peníze.

Důležitou součástí helsinského lidskoprávního balíčku byl závazek států respektovat náboženskou svobodu. Ozývalo se po Helsinkách volání po jejím dodržování hlasitěji?

Celá sedmdesátá a osmdesátá léta probíhala československo-vatikánská jednání o obsazení zdejších biskupských stolců. Na začátku sedmdesátých let byli takoví ti kompromisní kandidáti, jako například olomoucký biskup Vrana (o němž I. M. Jirous napsal v Labutích písních: „V bělostné říze biskup Vrana, věří tak, jak mu věří strana...“), v podstatě kolaboranti. Až do konce osmdesátých let se neprosadilo nic, změna nenastala, režim ji nepřipustil.

Co se týká hlasů z církve, oficiální hlas byl v podstatě zmasakrován, výrazné osobnosti potlačeny a byl jim odebrán státní souhlas k výkonu náboženské funkce. Ale fungovaly tu dost živé neoficiální struktury, pro něž obrovským impulzem bylo dosazení Karola Wojtyły na papežský stolec. Takže národní pouť na Velehradě v roce 1985, kde se uvádí, že se sešlo 100–250 tisíc lidí, byla zároveň protikomunistickou demonstrací s požadavkem na náboženskou svobodu a povolení návštěvy Jana Pavla II.

A co svobodný přístup k informacím – tisk, rozhlas a podobně. Pohnulo se po podpisu Závěrečného aktu něco?

Minimálně. Co se týče západního tisku, začalo se oficiálně dovážet víc novin a časopisů, ale koupit se daly jen na několika místech v republice – třeba v Praze v Jungmannově ulici nebo myslím i v Karlových Varech. Ale byly to řádově pouze desítky výtisků. I tady platilo, že pokud bude v novinách něco „štvavého“, výtisky budou zabaveny. Co se týče rozhlasu, Hlasu Ameriky a dalších stanic jako BBC, Deutsche Welle, které byly státní a státem i financovány a šlo o oficiální prezentaci dané země, tak ty rušeny nebyly. Nicméně se rušila Svobodná Evropa, která byla nevládní, měla zvláštní statut a úplně jiné poslání, protože byla daleko víc zaměřená na dění v cílových zemích.

Helsinský efekt

Dokument Helsinský efekt finského dokumentaristy Arthura Francka, který měl premiéru letos v dubnu a vychází ze stovek hodin záznamů z jednání, klade důraz na „umění diplomacie“. Byly Helsinky „uměním diplomacie“?

Podobná jednání jsou rozhodně vždy o umění diplomacie – a taky o vůli. A mohou trvat roky i desetiletí. Třeba až v roce 1990 byla podepsána členskými státy NATO a Varšavské smlouvy Smlouva o snížení konvenčních sil v Evropě, přitom ta jednání začala v roce 1973.

Západ měl zkušenosti s nespolehlivostí Sovětského svazu a jeho satelitů, co se týče dohod. Proč tedy do jednání vůbec vstoupil?

Věcné zisky z Helsinek byly ve výsledku rozhodně na straně Sovětského svazu a východního bloku. Ale šlo o vyvrcholení procesu „détente“, tedy uvolňování napětí, a ten byl ze strany Západu žádaný, protože se bál obrovských arzenálů, zejména jaderných zbraní, na obou stranách. Cílem dohody bylo, že když se věci projednají a vyjasní, Sovětský svaz se uklidní, sníží se jeho pocit ohrožení, a tím i riziko války.

Co se týče satelitů SSSR včetně Československa, proč k Helsinkám přistupovaly? Dostaly to z Moskvy „befelem“?

Není to tak úplně pravda. Třeba konkrétně Československo, východní Německo a Polsko měly zájem o podpisem stvrzenou garanci svých hranic. Východní Německo rozhodně, protože tam bylo samozřejmě trvalé pnutí mezi západním a východním Německem a Helsinky jim garantovaly jejich hranice. Poláci taky chtěli garance toho, že Němci nebudou chtít znovu zpět to, o co po válce přišli. A to samé chtělo samozřejmě i Československo, ohledně svého západního pohraničí a sudetských Němců.

Do toho spadala i otázka vystěhovalectví, protože zbytky německé menšiny, které u nás byly, se chtěly vystěhovat do Německa. Československá strana k tomu přistupovala liknavě. V prosinci 1975 pak přišlo usnesení předsednictva ÚV KSČ, které zahrnovalo i povolování vystěhování etnických Němců z Československa do Německa. Takže v tomto ohledu Helsinky pomohly.

Po Helsinkách probíhala další jednání?

Ano, třeba vídeňská jednání v letech 1986–1989, která navazovala na předchozí jednání v Bělehradě z roku 1977 a 1978 a v Madridu (1980–1983). Jak už jsem řekl, diplomacie je hlavně o vůli. Všechna pohelsinská vyjednávání, třeba o zbraních, provázely dlouhé obstrukce a diplomatické hry. Myslím, že je to taková klasika – vždycky přijde nějaké výročí a my se vztahujeme k tomu datu, jako že se najednou něco změnilo, přišla nějaká kvalita, ale takhle to není. To je vyvrcholení nějakého dlouhého procesu, který vůbec není vidět. Samotný podpis proběhne pod reflektory a za velké slávy a stane se symbolem. Přitom jsou za tím roky a roky úsilí a množství slepých cest.

Východ na lopatkách

Helsinky jsou vnímány jako událost, která odstartovala tlak zezdola. Chartu 77 a další iniciativy. A to nejenom u nás, podobné to bylo v Polsku a v Maďarsku.

Já jsem si četl v londýnském archivu zprávy z britské ambasády o situaci v tehdejším Československu, to je druhá polovina sedmdesátých let. A tam byla například zpráva britského velvyslance, který na konci roku 1976 tvrdil, že opozice tady neexistuje, že jde pouze o několik jedinců. Husák je prý neobyčejně obratný, v podstatě se mu podařilo všechno zpacifikovat, má situaci naprosto pevně v rukou a nedá se vůbec nic očekávat. A za pár dní nato přišla Charta.

Z toho je vidět, že helsinský proces rozhodně poskytoval platformu, o kterou se dalo opřít. Chartu tvořilo několik set lidí, jednotlivců, kteří nebyli legální organizací ani opozicí – opozice vlastně nemohla existovat. Ale připomínání režimu, aby dodržoval věci, které svým podpisem slíbil, už však samo o sobě něco jako opozice bylo. Takže v tomto ohledu to byl efekt, se kterým se na režimní rovině nepočítalo. A ta iniciativa zdola je tam důležitá, že to někdo uchopí, a i přes velký odpor, který se režim a bezpečnostní aparát snažily zadusit, vydrží.

Občas se nám vyčítá, že odpor třeba v Polsku nebo v Maďarsku byl silnější. Že vlastně tady těch několik set popisů pod Chartou, vznik Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných a podobně neměly takovou razanci. Souhlasíte s tím?

Ano, ale taky je třeba říct, že třeba v Polsku byly úplně jiné základy, které se tady nikdy nepodařilo vybudovat. Každý stát má jiné kulturní kořeny a nějaký vývoj. Těžko se to srovnává a je třeba to studovat v nějakém kontextu a s vědomím historických souvislostí a vývoje dané země. Ale Charta měla určitě obrovský význam.

Někdejší americký prezident Ronald Reagan kdysi tvrdil, že v Helsinkách dostalo „kremelské zotročení zajatých národů americké potvrzení“. Finský prezident Alexander Stubb na letošní mnichovské konferenci zmínil 80 let od Jalty a 50 let od helsinského podpisu s tím, že zatímco na jaltské konferenci si supervelmoci rozdělovaly svět, Helsinky byly společným, velmi širokým konsenzem. Kdo z nich je tedy blíž pravdě?

O tom skutečném konsenzu pochybuju. Státy a bloky tam šly s tím, aby něco získaly. Dnešní historiografie se shoduje, že zasvěcení lidé na Západě cítili po Helsinkách spíš zklamání, že Západ byl podveden. 

Jaké poučení si vzít z Helsinek dnes?

Vždy je riziko, že se konkrétní země z konkrétních jednání pokusí získat víc než ostatní. Představa, že všichni přicházejí k jednacímu stolu s nejčistšími úmysly a chtějí se dohodnout na tom, aby v Evropě bylo lépe, aby v ní vládl mír a podobně, je naprosto chybná. Protože všichni mají svoje zájmy a chtějí je nějakým způsobem prosadit. Samozřejmě, zájmy se mohou překrývat a doplňovat, ale je nutné nenechat se zneužít.

Třeba před Helsinkami probíhaly velké diskuse o takzvané Ostpolitik, o vztazích k východnímu bloku ze strany Německa. Zda to není příliš vstřícná politika. Ani jednota Západu v Helsinkách nebyla stoprocentní. Ale byla snaha nenechat se rozeštvat. V tom jsou helsinská jednání určitým ponaučením.

A ponaučením je i to, že ačkoli pro Sovětský svaz představoval jejich výsledek triumf, neboť z helsinských jednání odcházel jako suverénní, velká, silná, neporazitelná velmoc, už tehdy tam bylo skryto něco, co jej nakonec položilo na lopatky. Takže pokud bychom se zabývali politickým jednáním takového druhu dnes, neměli bychom se nikdy upínat pouze na politickou fasádu.