Nechte toho bílého koně běžet

Lidová moudrost praví, že člověk by se neměl ani přežírat, natož opíjet, jinak se z něj stane opulentní alkoholik. Média jakoby si tuhle starou pravdu stále nebrala k srdci. Už etymologický původ toho slova přitom napovídá, že média jsou prostředníkem mezi skutečností a jejím zprostředkováním čtenáři. Ze současného nastavení světa pak bohužel plyne, že výstupní texty by se měly ve svém vyznění spíše tlumit a tišit, jinak se obraz interpretace pokřiví a zbytní, jako když se pod vodní hladinu strčí hůl. Bylo by proto dobré, kdyby média už o tuctové mystifikaci spisovatele Jana Cempírka nepsala. Není první, ani poslední a není ani ničím výjimečná.

Příkladem budiž třeba „autobiografická“ kniha Forresta CarteraŠkola malého stromu, ve které se autor vydával za sirotka vychovaného Čerokíji a jeho kniha se stala v USA bestsellerem. Nakonec se ukázalo, že Carter si vše vymyslel a že je dokonce vůdcem paramilitaristické skupiny odvozené od Ku-klux-klanu. Jeho kniha však díky svým kvalitám přesto vychází v dalších vydáních (toho se Jan Cempírek ovšem nedočká), jen se přeřadila z kolonky „non-fiction“ do šuplete s popiskou „fiction“.

Píše se a přemýšlí o tom, komu Cempírek svým klamem ublížil a koho poškodil. Jediný, kdo by se mohl ohradit jsou porotci soutěže vyhlášené Literárním klubem, ti ale přeci posuzovali samy literární kvality, ne autorství textu. Jestli se tedy snad někdo z nich cítí podveden, pak jedině svým literárním citem, intuicí a rozumem. A jestli se cítí být podvedena zdejší vietnamská komunita? Není proč – jestli Cempírkova mystikace něco odkryla, pak je to hlad českých recenzentů a čtenářů po autentické výpovědi o životě českých Vietnamců. A to je spíš výzva do jejich společenství.

K věci se ostatně vyjádřil i předseda Česko-vietnamské společnosti Marcel Winter v Literárních novinách: „Musím říct, že je mi úplně jedno, zda kvalitní knihu napíše Čech, Slovák, Polák, Němec, Rus, Američan, nebo Vietnamec, protože by nám všem mělo jít vždy zejména především o kvalitu díla oproštěného od jakýchkoliv předsudků, či personálních dotazníků a o to, co nám všem tato kniha sděluje a přináší.“

Nějak se při tom všem zapomnělo, že literatura je ze své podstaty fikce. V hlavách čtenářů ale zůstává podivná detektivní touha odhalit, které motivy románu jsou autobiografické a jak o své knize autor svědčí svým životem. Marné bylo volání sémiotika a strukturalisty Rolanda Barthese po „smrti autora“ a marně se dovolává o oddělení autora a jeho díla Milan Kundera.

Jestli se něco Cempírkovou mystifikací odhalilo, pak jsou to motivy, které recenzenty a porotce Knižního klubu přitahují. Souvisí to i se současnou hierarchií kvalit, které se vyznávají – silnější je momentálně požadavek zásadního a nového tématu, pak teprve kvalit jeho literárního zpracování. Slyšet je to ve volání po „velkém příběhu“, „zásadním tématu“, „velkém románu“.

Na to ale třeba sémiotik a strukturalista Roland Barthes v knize S/Z namítá: „Je ještě třeba svolit k poslednímu osvobození, spočívající v tom, že text se bude číst, jako by již byl přečten. (…) Opětovná četba, úkon stojící v protikladu ke komerčním a ideologickým zvyklostem naší společnosti, jež doporučuje příběh ´zahodit´, jakmile byl jednou zkonzumován, aby bylo možno přejít k jinému příběh, koupit si jinou knihu. (…) Neboť jen opětovná četba zachraňuje text před opakováním.“

Příkladem budiž velejemná a literárně kvalitní mystifikace Jiřího Dědečka, který vydal svou knihu veršů Respetti e Dispetti, Poklonky a pošklebky pod jménem renesančního básníka Poliziana. Škoda, že ho kolegyně Magdaléna Platzová odhalila.