Jako by nic netušil

Zatímco se Češi pokoušejí přesvědčit zbytek kontinentu, že ho i v těžkých časech krize mohou dobře vést s vyměněným vládním týmem, doma číhají další výzvy neklidné doby.

K těm mimořádně hrozivým patří atak extrémistů, kteří beztrestně pochodují zdejšími městy a sledují, zda jim rozkolísané časy přinášejí – tak jako třeba v sousedním Maďarsku - nové posluchače.

To zatím není jisté, ale během hledání důvodů, proč místní úřady neumějí proti neonacistům zakročit, přišel další ze série občasných žhářských útoků na zdejší romskou komunitu. A tentokrát je to hodně zlé: zápalné láhve, které zatím neznámí útočníci vhodili v noci na neděli do malého domku v obci Vítkov na Opavsku rozdmýchaly požár, jehož následky připomínají nejhorší noční můru. V domku spalo osm lidí, mezi nimi rodiče čtyř dcer. Třem se podařilo utéct, ale dvouletá holčička leží v kritickém stavu v opavské nemocnici.

Útok na spící rodinu okamžitě odsoudil prezident i šéfové nejsilnějších stran. Odstupující prmiér navrch slíbil, že vláda přijme „do dvou týdnů“ novou strategii boje proti pravicovému extremismu.

Přesto se nelze divit, že české Romy moc neuklidňuje. A nejen je. A nejde o to, že koncepcí tu už bylo dost a zatím k ničemu nevedly. Víkendový žhářský útok spíš opět nepříjemně odkryl fakt, že zdejší bílá elita příliš nerozumí tomu, co se v ulicích děje. Výstižně to předvedl den po útoku v televizní debatě končící ministr vnitra Ivan Langer. V debatě o příčinách rasového násilí několikrát zopakoval, že za útoky si Romové mohou tak trochu sami. V tomto světě platí, že dokud nebudou všichni čeští Romové pořádně pracovat, nelze se divit, že se na ně občas snese hněv (byť ministr uznává, že pochody i žhářské útoky jsou přeci jen poněkud extrémní projev nevole).

Poslouchat podobné vidění situace z úst ministra vnitra ve chvíli, kdy v nemocnici bojuje o život dvouleté dítě – s největší pravděpodobností oběť čistého rasismu - není zrovna jednoduché. A i když se pokusíme odložit emoce, je situace pořád kritická. Významný politik navzdory všem změnám v této zemi dodnes trpí stereotypním a urážlivým pohledem na největší českou menšinu. Z toho, co říká, je navíc patrné, že mu jeho analytici dodnes nevysvětlili, kdo jsou vlastně ti, kteří svou averzi vůči Romům veřejně projevují (ať už verbálně v ulicích nebo naostro se zápalnými lahvemi v rukou). To znamená, že navzdory silným slovům nemá moc ponětí ani o tom, jak se mohou úřady – a s jejich pomocí potom na vlastní pěst i všichni ostatní – bránit. A jeho slova znamenají i to, že navzdory tunám dostupných informacím zároveň úplně přesně nevnímá, v jaké situaci se nacházejí desítky tisíc českých Romů, kteří se protloukají na okraji této blahobytné společnosti a proč tomu tak je. A samozřejmě nevnímá ani to, že kdyby on sám vyrůstal mimo bílou většinu, s největší pravděpodobností by se nikdy nestal ministrem.

Na jednu televizní debatu je to dost a dost. Už proto, že opozice, která slibuje po volbách razantnější postup proti extrémistům, se díky nasazení bývalého ministra vnitra Františka Bublana, v pohledu na české Romy s Langerem vzácně shodla.

Do časů rozviklaných jistot, které mohou zdejší protiromskou náladu ještě zhoršit to není povzbudivá perspektiva. Zbývá sice osobní rozměr, v jehož rámci lze vyrážet do ulic proti pochodujícím extrémistům nebo Romům v mezích možností opakovat, že stojíme o to, aby český blahobyt žili s námi, ale je to jen slabá útěcha. Všichni přeci vědí, že tenhle boj bez pomoci eráru vyhrát nejde.