Tam, kde hynou vlci

Ještě včera jsme občas pochodovali s běžkami v rukou, protože teplo a déšť na mnoha místech zlikvidovaly sníh tak, že nebylo na čem jet. V noci se liják změnil ve vánici a dnes kolem chaty leží desítky centimetrů hluboká pokrývka. Sníh je mokrý, těžký, propadá se a brzy promáčí vše, co je s ním v kontaktu. I přesto se vydáváme na cestu. 

Už pátý den putujeme po Padjelantaleden, dálkové turistické trase v severním Švédsku, která se vine zhruba 150 kilometrů mezi vesnicí Kvikkjokk přes Národní park Padjelanta do osady Ritsem. Oblíbená je hlavně v létě, v zimě ji chodí jen pár nadšenců. My mezi nimi.

Cesta v čerstvém hlubokém sněhu nám dává zabrat. Terén nad osadou Árasluokta není pro běžky ani trochu vhodný. Neustále padáme, propadáme se, do zad nám vane silný vítr. Než se dostaneme na vrcholek prvního kopce, trvá to snad hodinu. Z třináctikilometrové trasy pro dnešní den jsme ukrojili jen něco přes dva kilometry. V tom se ozve klení – a Martinova lyže je bez vázání. 

Nezbývá než se vrátit. Venku v tomhle počasí nic nevyřešíme. Jedu pomalu, lyžemi se snažím sníh udusávat, ale je to marné. Každý druhý krok končí můj muž po koleno nebo i po kyčel v závěji. Než se probojujeme ve vichřici zpět k chatě, je to věčnost. Je jasné, že dnes už nikam nepojedeme.