Ranní postřeh Jungwirth & Sedláčková: Poručíme větru dešti, už zase

Pamatujete si ještě dobu, kdy jsme chtěli poroučet větru, dešti? Jestli ano, patříte už, stejně jako my, k pamětníkům. V osmdesátých letech, v posledním desetiletí existence totalitního režimu, už to heslo nebral nikdo příliš vážně. Arogance moci, která si myslí, že může vše, byla však všudypřítomná. Nikdo sice nevěřil, že zrna pšenice se otuží, když je zakopete do sněhu, jak doporučoval pseudovědec Lysenko, nicméně poučka dalšího sovětského nedouka Mičurina, že od přírody nemůžeme očekávat žádné milodary, nýbrž si je musíme od ní vzít, rezonovala. Výsledkem byla bezprecedentní devastace životního prostředí a následný odpor tuzemských ekologických hnutí měl nezanedbatelný vliv na pád totalitního režimu.

Po roce 1989 jsme chtěli věřit, že pravda a rozum zvítězí nad lží a arogancí, a s nadějí jsme sledovali, jak se místo, kde žijeme, uzdravuje – stejně jako my sami. Do té doby, než se péče o životní prostředí střetla s ideologií. Aktivní jedinci vystupující proti zájmům těžařů si vysloužili nálepku zelených ekoteroristů. Vzpomeňme třeba na zásah proti demonstrantům blokujícím kácení stromů v Národním parku Šumava před čtrnácti lety, kdy tato policejní akce byla později soudem v přelomovém rozsudku označena za nezákonnou. Přinejmenším od časů úřadování druhého českého prezidenta se naší společností táhne odmítání „klimatického alarmismu“ a bagatelizace lidského podílu na bezprecedentně rychlém ohřívání planety. Sociální sítě staví výkřiky popíračů klimatické změny naroveň vědeckým zjištěním. Vyznavače konspiračních teorií uzavřely algoritmy do bublin, kde se dá žít i na placaté Zemi a ve smrtelném strachu z očkování.

Aktuálním ztělesněním mýtu, že přírodní zdroje jsou nevyčerpatelné, jen je třeba si je brát, je nejmenší politická strana v nově zvolené Poslanecké sněmovně. Nabízí lidem svět protkaný dálnicemi, na kterých borcům v rychlých autech nestojí žádná příroda ani veřejný zájem v cestě. Designovaný ministr životního prostředí Macinka, někdejší blízký spolupracovník klimatického popírače Klause, se jako příslovečný kozel těší, co udělá se zahradou, až k ní dostane klíč. A to navzdory realitě, kterou nechal za vraty i další zvažovaný ministr Turek, jenž se svou matkou, homeopatičkou, prodával šarlatánské léčitelské přístroje. Je to déjà vu doby před sametovou revolucí. A stejně jako nepravdy tehdejšího režimu, i ty dnešní lži mají krátké nohy. Než ale na nich dopajdají, mohou nadělat hodně škody.

Veronika Sedláčková je novinářka, Pavel Jungwirth je biochemik.