úterý 17. 4. 2018

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Na smysluplnosti víkendového útoku proti skladům a výzkumném středisku chemických zbraní Bašára Asada rozhodně neexistuje shoda. Kritika společného americko/francouzsko/britského zásahu se obvykle soustředí na absenci širší strategie pro řešení konfliktu v Sýrii, další námitkou je skutečnost, že útoky byly zjevně příliš mírné na to, aby syrského diktátora mohly napříště od něčeho odradit. Opačná strana tvrdí, že o řešení konfliktu tady vůbec nejde - a že symbolika je v tomto případě životně důležitá.

Dobrým příkladem prvního postoje je Gideon Rachman z Financial Times. Uznává, že jediným deklarovaným smyslem útoku bylo Asadovo nasazení chemických zbraní proti civilistům. Zároveň se však podivuje, proč vlastně Západ vražedné chemikálie tak silně vzrušují. „V Sýrii byly zabity stovky tisíc lidí. Relativně malý počet přitom tvořily oběti chemických útoků. Znamená to, že zabíjet Syřany je OK, pokud při tom nepoužijete určitý typ munice? Existuje nebezpečí, že právě takový závěr Asad z útoků vyvodí,” píše.

Reklama
Reklama

„Běžné přijetí chemické zbraní by dramaticky zbrutalizovalo podobu válečných konfliktů, a zaslouží si tedy zvláštní pozornost. Ale je nepravděpodobné, že by víkendový útok zabránil Asadovi v jejich dalším použití,“ dodává Rachman. Symboliku útoku nevidí tolik v jasném postoji Západu vůči chemickým zbraním jako spíš ve snaze ukázat, že Americe nedocházejí síly.
„Zápas s Ruskem podtrhuje, do jaké míry se Sýrie stala testem americké moci. Selhání prezidenta Obamy vynutit si dodržování nepřekročitelné hranice bylo všeobecně interpretováno jako symbol amerického ústupu. To je také důvod, proč washingtonský establishment tentokrát s Trumpovým postupem nadšeně souhlasil,“ míní - jenže vzhledem k tomu, že útok nezmění průběh syrské války, povadne rychle i jeho symbolika.

Čtěte také: Rozhodující je, co bude po raketách následovat

Na serveru měsíčníku The Atlantic argumentuje Kori Schake opačně. Trump v tomto pohledu skutečně nemá a nebude mít grandiózní strategické cíle. Tím se zásadně liší od svého předchůdce Baracka Obamy, který o nich mluvil, ovšem nikdy je nenaplnil: „Nezdá se, že by věřil v šíření demokracie. Nevěří v budování nových státních struktur … Nevěří v mezinárodní organizace a právo.“

Vlastně dosti tristní obraz, ovšem s jednou odchylkou: Trump má zjevně z neznámého důvodu vnitřní slabost pro oběti útoků chemickými zbraněmi. “Není úplně jasné, proč právě tato forma utrpení v jeho očích zavdává příčinu k akci, když ho zjevně všechny ostatní nechávají chladným,” píše Schake. Trump je tak každopádně ochoten ve jménu boje proti chemickým zbraním riskovat, což se o jeho předchůdci říci nedalo. “Obama odstrašoval sám sebe, zatímco Trump - nebo alespoň jeho administrativa - je ochoten jít do rizika.“

Autor menu k tomu dodává, že z jeho pohledu je ve hře mnohem víc. Trump má na talíři také vyjednávání se Severní Koreou a zjevně chce znovu řešit i otázku jaderné dohody s Íránem. Ta je časově omezená a Írán se rozhodně nechová k Západu vstřícněji než před ní. Z tohoto úhlu pohledu je tedy ochota jít do akce navzdory veřejným výhrůžkám Ruska celkem důležitým signálem do Pchjongjangu i Teheránu.

A pak je tu ještě jedna věc, cosi jako psychoterapie Západu. Věčné snášení důvodů, proč je lepší nedělat nic než aspoň něco, má dlouhodobě rozkladný účinek. Takže lepší omezený útok podpořený jasným a systematickým morálním postojem než paralyzující bědování, že gordický uzel blízkovýchodní krize se jedním útokem stejně nevyřeší.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Při čtení zpráv o vítězích Pulitzerovy ceny si člověk znovu uvědomí, jak propastný rozdíl je mezi veřejnou debatou o jistých tématech ve Spojených státech a Česku. Zatímco v Česku jsou skandály kolem hollywoodského producenta Harveyho Weinsteina a dalších vlivných mužů z oblasti umění, byznysu či politiky často považovány za jakousi kuriozitu, specificky americkou anomálii, která problematizuje chování, které je možná na hraně, ale tak nějak patří k životu.

V Americe naopak aféry patří mezi „největší příběhy roku“, které posloužily veřejnému zájmu - a jako takové byly oceněny během udělování prestižních novinářských cen. Konkrétně byl oceněn deník The New York Times a týdeník New Yorker za sérií obsáhlých materiálů, jež vznikaly dlouhé měsíce a odhalily desítky let trvající kriminální chování jednoho z nejmocnějších mužů Hollywoodu. A následně také v dalších mnoha případech.

Reklama
Reklama

Listy zvítězily v kategorii „služba veřejnosti“, která je považována vůbec za nejprestižnější. Podle zdůvodnění organizátorů (cenu organizuje Kolumbijská univerzita, o vítězích v jednotlivých kategoriích rozhoduje celkem stovka porotců, kteří se obměňují) se tak stalo proto, že novináři a novinářky ve „výbušných“ textech odhalili mocné a bohaté sexuální predátory, „donutili je přijmout odpovědnost za léta tutlaná obvinění z nátlaku, brutality a umlčování obětí“ - a navíc rozpoutali následnou celosvětovou diskusi o sexuálním zneužívání žen.

Za související téma získali cenu v investigativní kategorii novináři deníku The Washington Post, a to za sérii textů, v nichž odhalili, že podobný problém má ve své minulosti také republikánský kandidát do Senátu ve státě Alabama Roy S. Moore. Tři ženy politika obvinily ze znásilnění, další z obtěžování, přičemž řada z nich byla v době, kdy k událostem došlo, velmi mladá – podle jedné z žen se ji Moore pokusil znásilnit v jejích patnácti.

https://www.youtube.com/watch?v=NLZRYQMLDW4

Cenu Post získal také za to, co následovalo po otištění textů. Kontroverzní aktivista James O’Keefe se pokusil reportérům Postu „podstrčit“ ženu předstírající, že je jednou z Moorových obětí, a tak odhalit zaujatost novinářů vůči politikovi. Jenže reportéři na lep neskočili a místo toho respondentku pečlivě prověřili, jako to udělali u ostatních – a našli stopy vedoucí k O’Keefovi. Detailní záznam odhalení pasti pak slouží bezmála jako učebnice poctivé a důkladné novinařiny. The Washington Post oceněn i v kategorii amerického domácího zpravodajství za články o vyšetřování údajných kontaktů prezidentské kampaně Donalda Trumpa s Ruskem.

Jak dodávají agentury, překvapení se odehrálo v kategorii hudby. Cenu získal Kendrick Lamar – a podařilo se mu to jako prvnímu rapperovi a hudebníkovi, jenž nepochází ani ze světa klasické hudby, ani z jazzového prostředí. Příznačně právě vloni rap oficiálně předčil rock a stal se nejposlouchanějším hudebním žánrem v USA. Lamar je zároveň komerčně nejúspěšnějším ze všech dřívějších držitelů ceny. Tu většinou dostávají interpreti, kteří se těší přízni kritiků, avšak v hitparádách nefigurují.

Rodák z kalifornského města Compton ocenění obdržel za loňské alum nazvané Damn. Jedná se o virtuózní sbírku písní, které sjednocuje lokální věrohodnost i dynamické rytmy a které představují dojemné portréty zachycující složitost moderního afroamerického života, uvedla porota.

Další ze sedmi uměleckých cen, trofej za literaturu, dostal Andrew Sean Greer za knihu Less.

Kauza Weinstein: Podepište dohodu

 

Reklama
Reklama