Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Politika Denní menu

Nejoblíbenější Němec byl tvrdý k sobě i k ostatním

Helmut Schmidt: V politice není prostor pro vášně - kromě vášně pro rozum

yayayaaya
Autor: Profimedia.cz

V úterý zemřel muž, který v posledních letech vyhrával ankety o nejoblíbenějšího Němce a patřil k hrstce nejvýznamnějších státníků poválečné Evropy. Helmutu Schmidtovi bylo 96 let. Toto menu bude výhradně o jeho životě a inspiraci, kterou nabízí dalším generacím politiků.

Helmut Schmidt se narodil v roce, kdy skončila první světová válka. Zažil ještě tvrdost, kterou už neznáme: otec mu zakazoval plakat, když jako dítě padl na zem, učitel ho pohlavkoval koženou rukavicí, dril pokračoval i v armádě. Tahle přísná výchova se promítla do jisté tvrdosti, kterou Schmidt a jeho generační druhové přenášeli i do tehdejší demokracie. Záběry z dobových politických debat ukazují tvrdost, s níž se argumentovalo, tvrdé byly i soudy, kterými Schmidt hodnotil nedostatky názorových oponentů - a tvrdý byl i sám k sobě. Dřel bez ohledu na své tělo.

Reklama
Reklama

Bundesarchiv_B_145_Bild-F062763-0002,_München,_SPD-Parteitag,_Helmut_Schmidt

Dnešní němečtí politici (a nejen politici) jsou k sobě mnohem vstřícnější, mírnější, více empatičtí, naslouchající. Jsou trochu jako Angela Merkel.  “Němci hltají Schmidtovy názory, ale on je prototypem sebejistého a rozhodného politika minulosti. Řekl bych, že je to spíše takový folklor, ve volbách by už neuspěl,” hodnotil tuhle změnu stylu německé demokracie v rozhovoru s Respektem před třemi lety Bernd Ulrich, Schmidtův kolega z týdeníku Die Zeit.


https://www.youtube.com/watch?v=DgB3l61_DEM

Pozoruhodné je, jak často v této hodinové biografii Schmidt používá slovo Pflicht, tedy povinnost. “Neměl jsem rád nácky, ale považoval jsem za povinnost coby voják pomoci své zemi,” říká například o své roli ve druhé světové válce, kdy bojoval na východní frontě.  Schmidt měl úplně jiný osud než jeho sociálně-demokratický kolega a vnitrostranický rival Willy Brandt, který před válkou odešel před Hitlerem do exilu, a až do 70. let za to - dnes to zní dost neuvěřitelně - občas od středopravicových politiků schytával výtky za nedostatečný patriotismus.

Ale zpět k povinnosti. Schmidt ji považuje za étos poválečných německých demokratů - “povinnost” zabránit tomu, aby se země znovu dostala na scestí, do politiky přivedla lidi, kteří by za jiných okolností následovali odlišnou kariéru. A platí to i pro něj. Schmidt ve filmu vzpomíná na rok 1945 a tehdejší měsíce v britském válečném zajetí považuje za určující pro další život. “Poprvé jsem pochopil, čím může být demokracie, co na ní může být dobré a proč člověk může být jejím přesvědčeným zastáncem. To jsem předtím úplně nechápal,” uznává - a za poznání prý vděčí rozhovorům s jiným zajatcem, starším křesťanským socialistou z Hamburku, jehož názory ho ovlivnily.

Schmidt se nestal sociálním demokratem kvůli rodinné tradici, nepocházel ani z dělnických vrstev, neinspirovaly ho teorie marxismu ani utopie lepší společnosti. Věřil však tomu, že je důležité zachovat jistou soudržnost společnosti, kterou nezajistí volný trh a k níž je nutný jistý stupeň rovnosti. Bez této soudržnosti hrozí rozpad demokracie a příchod nových diktatur i války; tedy toho nejhoršího.


Ke 150 letům, jež uplynuly od založení německé sociální demokracie, vedli před dvěma lety v časopise Der Spiegel rozhovor Helmut Schmidt a jeho kancléřský nástupce Gerhard Schröder. Bilancují tu, že se povedlo více, než si zakladatelé strany kdy dokázali představit.

Citují Willy Brandta, podle něhož každá generace musí znovu a nově určit, co v její době znamená být sociálním demokratem. Schmidt říká následující: sociální demokracii se podařilo zavést vcelku rovnostářský stát všude od Finska přes Německo až po Španělsko. Dnešním úkolem musí být vytvoření evropských institucí, které hospodářsky přežijí a umožní tomuto evropskému modelu existovat i ve 21. století.


O Evropě mluvil Helmut Schmidt velmi často, zvláště v posledních letech, kdy se jako devadesátník stal ikonou Německa. “Nikdy jsem nebyl z evropské integrace emotivně nadšený, ale byl jsem o jejím smyslu hluboce přesvědčený. A to je i dnes důležitější. Potřebujeme pochopit a uznat její potřebnost, nepotřebujeme nadšení,” říká v pozoruhodném televizním interview po boku prezidenta Joachima Gaucka.

https://www.youtube.com/watch?v=W3YdLgj8Aw4

Německo má podle jeho slov kvůli své historii větší odpovědnost než ostatní státy, aby mírová integrace kontinentu uspěla. A současně německým politikům radí, že nesmí vyvolat ve svých sousedech dojem, že se chtějí stát novým středem, centrem, lídrem Evropy. Kritizoval proto Angelu Merkelovou, že se při řešení krizí minulých let postavila příliš jasně do čela EU, což vyvolá u jiných států neblahé vzpomínky na zločiny nacistů, které lidstvo nezapomene ani za dva tisíce let.

Sigmar Gabriel, dnešní vicekancléř a šéf SPD, právě tento bod zdůrazňuje v komentáři ve čtvrtečním Die Zeit: “Příliš silná vůdčí role Německa (podle Schmidta) povede k oslabení evropské solidarity. Na tohle varování jsem v těchto dnech velmi často myslel,” píše Gabriel a naráží na uprchlickou krizi. Pokud by se Němci řídili radou zesnulého kancléře, nebudou při řešení situace tak jednoznačně v čele a tak viditelně aktivní, jak to od září učinila Angela Merkel. Ale jestli by to vážně pomohlo, to je otevřené.


Schmidt od roku 1983, tedy od svého odchodu z politiky, pracoval v hamburském liberálním týdeníku Die Zeit a psal knihy. Za 30 let jich napsal 30, všechno bestsellery. Nové vydání Die Zeit obsahuje speciální přílohu, část textů je k přečtení v anglickém překladu na internetu. Třeba text dlouholetého šéfredaktora Theo Sommera.

German Chancellor Helmut Schmidt
Autor: Profimedia.cz

Píše v něm například, že Schmidtovým heslem bylo, že “v politice není prostor pro žádnou vášeň a emoci - kromě vášně pro rozum”. Schmidt se nemohl stát stavitelem moderního Německa, to už za něj učinili jiní: Konrad Adenauer (zapojení do západních struktur a počátek evropské integrace), Ludwig Erhard (hospodářský zázrak a export) a Willy Brandt (vyrovnání s minulostí a nová společenská otevřenost).

Schmidt na to vše navázal. Jeho doba nebyla vhodná pro další nové začátky, ale on dokázal tyto již postavené fundamenty Německa propojit a udržet je v časech ropné krize a teroru Frakce Rudé armády. “Dokázal Němce navyknout na normalitu,” píše Sommer.

Nezní to tak spektakulárně, ale dovolme si malý komentář k Česku. Nechyběl nám přesně někdo jako Schmidt? Lídr, který po Havlovi, Klausovi a Zemanovi 90. let propojí a posílí fundamenty nové svobody - a který dokáže zemi posouvat vpřed i v době, která působí ve srovnání s předchozími časy velmi normálně?


Schmidt se v mnoha ohledech lišil od zeleně-liberálního mainstreamu dnešní německé elity. Věřil jaderné energetice. Kritizoval příliš velkou imigraci a selhání multikulturalismu, za zásadní chybu třeba označil příchod tureckých gastarbeiterů. Princip nevměšování do státní suverenity nadřazoval humanitárním intervencím. Lidská práva považoval za západní, nikoli univerzální koncept. Hájil Putina a obdivoval úspěchy diktatur v Asii včetně té čínské. Pracoval přesto v týdeníku Die Zeit, jehož redaktoři měli na všechna zmíněná témata převážně opačný názor.

Helmut Schmidt
Helmut Schmidt

Vzdělané, argumentačně vybavené a zkušené jsou přitom obě strany: Schmidt i zbylí redaktoři. Budoucnost teprve ukáže, jak jejich názorovou odlišnost správně interpretovat. Buď tento rozdíl bude brán jako dokonalá ukázka toho, jak se pohled na svět nového, 21. století lišil od klasického pohledu na svět doby studené války. Anebo se ukáže, že to byl doklad prozíravosti starého realisty, jenž běhu dějin rozuměl lépe než mladší idealisté. Uvidíme.

Zde je komentář současného šéfredaktora Die Zeit Giovanni di Lorenza a zde rozhovor, který se týká lidských práv a toho, jak se má Evropa chovat k Rusku, Číně a podobným autoritářským režimům. Že měl Helmut Schmidt smysl pro styl a módu, to dokládá tato fotogalerie.A konečně je tu blahopřání k 95. narozeninám od mladé redaktorky tureckého původu. Píše uctívanému kolegovi, ať si nedělá starosti, že to další generace Evropanů, starousedlíků i imigrantů - společně zvládnou.


Video: Příběh queer páru - Jak adoptovat dítě přes Instagram.


Kulturní tip: Farinelli. ČT art 12.11.2015  20:20. Snímek Gérarda Corbiaua Farinelli je biografií jedné z významných osobností evropské operní scény 18. století. Kastrát Carlo Broschi zvaný Farinelli (1705–1782) patřil mezi nejobdivovanější zpěváky své doby; sopranista, vrcholný představitel slohu bel canto, zvládl tři a půl oktávy a dokázal udržet tón celou minutu. Fascinující postava je pro autory průvodcem dobou baroka s jeho pompézností a smyslem pro efektnost.

https://www.youtube.com/watch?v=9U19sLa9fQM

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Tomáš Lindner

redaktor, zahraničí

lindner tomas
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1242
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte