pátek 2. 6. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Už je to jasné: Americký prezident Donald Trump ohlásil, že Spojené státy opouští Pařížskou klimatickou dohodu. Tahle přelomová úmluva měla zpomalit postupné oteplování atmosféry skrze složitě dojednané (a dobrovolné) závazky jednotlivých zemí. Spojené státy, druhý největší producent skleníkových plynů, se tak přidává k Sýrii a Nikaragui, jediným zemím, které podpis nepřipojily. Trump rozhodnutí vysvětluje tak, že podmínky byly pro USA příliš tvrdé, a hodlá proto vyjednat nové. Reakce světa (ano, takřka celého světa) byla jednoznačná. Začněme popořádku.

Proti Trumpovu rozhodnutí se staví americká demokratická opozice a bývalý prezident Barack Obama vydal veřejné prohlášení, což dělá od konce svého funkčního období jen zřídka. V něm předpovídá, že Trump sice učinil hloupé rozhodnutí, ale není to klíčové: americká města, státy a firmy v reakci na to prý budou činit ještě víc, aby emise skleníkových plynů omezily. Že na tom něco bude, tomu napovídá fakt, že i největší americké společnosti žádaly Trumpa, aby svůj podpis nestahoval. Šéf General Electric Jeff Immelt se nechal slyšet, že “klimatická změna je skutečností a průmysl se teď musí chopit iniciativy”.

Co se týče zahraničních reakcí, s odstoupením Spojených států nesouhlasí Čína - a státníci italští, francouzští a němečtí vydali společné prohlášení. Kromě nesouhlasu s Trumpovým rozhodnutím v něm vyjádřili přesvědčení, že prezidentova představa o vyjednání nových podmínek je mylná. Co bylo jednou dohodnuto, bylo dohodnuto. Ber nebo nech být, v zásadě vzkazují Trumpovi.

Trump to zatím nechává být a ze zahraničních ohlasů si mnoho nedělá. Naopak, bere je jako důkaz, že má pravdu. Pokud by nebylo cílem Pařížské dohody oslabit Spojené státy (o čemž je přesvědčen), nebylo by totiž haló tak velké. V čemž souzní s částí republikánské strany.

A co přesně Trumpovo rozhodnutí znamená? Je to samozřejmě problém, píše komentátor britského deníku The Guardian, ale větší problém než pro klima to bude pro samotné Spojené státy. Odhodlání ostatních zemí (především těch velkých) snižovat vlastní emise je podle všeho skutečné. Především proto, že není vedeno (pouze) altruismem, ale vědomím vlastních zájmů. Pokud něco ohrozí existenci čínského režimu, bude to s největší pravděpodobností ekologická katastrofa, která už v Číně běží obstojným tempem.

Evropští lídři (nebo alespoň jejich podstatná část) si zase myslí, že klimatická změna má potenciál způsobit migrační pohyby takových rozměrů, že současná “evropská migrační krize” bude vedle toho vypadat jako miniatura. Lidé v pohybu budou logicky mířit do bohatších a klimaticky bezpečnějších částí světa – jako je Evropská unie.

Kupříkladu Indie není bezvýhradně šťastná, že musí omezovat, respektive upravovat svůj plán rozvoje, a že je v jisté nevýhodě proti zemím, které ke svému bohatství došly s pomocí uhelných dýmů. Ale i indický prezident Narendra Modi pochopil, že bezuhlíková budoucnost je fakt, stejně jako to, že nejsvětlejší budoucností pro indickou ekonomiku jsou inovace. Takže Indie je dnes “špinavá” ekonomika, ale její plán na čistou energetiku je tak ambiciózní, že by měl dokonce předstihnout harmonogram Pařížské dohody. A jak doufá Modi, učiní z Indie energetickou inovační velmoc.

Což je přesně ta pozice, o níž podle Guardianu Spojené státy přijdou. Firmy budou dál vyvíjet čisté technologie, protože je to prostě racionální. Tamní průmysl ale přijde o státní podporu, která je pro každou technologickou změnu klíčová. A tím pádem Spojené státy postupně opustí pozici inovativního lídra. Jedním z argumentů Donalda Trumpa je, že reprezentuje občany Pittsburghu, nikoliv Paříže. Nejnovějším krokem se mu ale podařil pravý opak.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Makedonie má vládu. Po šesti měsících klinče, který hrozil rozpoutat nebezpečný vnitrostátní konflikt (a rozpoutal jednu divokou parlamentní rvačku - viz foto).

Dosud vládnoucí národovecká strana odmítala - s pomocí spřízněného prezidenta a parlamentních obstrukcí - povolit sestavení nového kabinetu vzešlého z voleb. Ten chtěli utvořit socialisté se stranou zastupující čtvrtinovou etnickou albánskou menšinu v zemi.

 Neochota opustit vládní pozice se smísila s odporem (a zčásti i obavami) z albánských ambicí údajně podporovaných albánskou vládou. Výsledkem bylo znovuoživení vzájemné etnické nevraživosti, jež v roce 2001 vedly zemi na pokraj občanské války. Nakonec se však národovci podvolili - v novém kabinetu vedeném socialistou Zoranem Zaevem tak bude i albánská strana, která dostane devět ministrů.

Reklama
Reklama