pondělí 14. 11. 2016

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Britský deník Guardian na svém webu shrnul dlouhé články, které umožňují pochopit volební revolty roku 2016.  Najdete zde text o kolapsu důvěry voličů v experty; článek o tom, jak se evropským radikálně pravicovým stranám podařilo změnit image a oslovit voliče, kteří by se je ještě před deseti, dvaceti let štítili volit; text o historických kořenech Trumpovy vzpoury; text o tom, jak rozdělení společnosti do velmi odlišných politických táborů souvisí s nerovností ve vzdělávacím systému; text o politickém vlivu bulvárních médií; esej šéfredaktorky Guardianu o tom, jak nové technologie usnadňují populistickým politikům lhát a manipulovat voliče… Zkrátka hodně velmi podstatného čtení do podzimních týdnů.

 

Reklama
Reklama

Soubor textů o zvolení Donalda Trumpa prezidentem najdete v novém Respektu 46/2016

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Dvouměsíčník Foreign Affairs se v aktuálním vydání v několika esejích zabývá “silou populismu”. Text norského politologa Case Muddeho vypráví příběh jeho vzestupu v Evropě. Co podle něj populismus vlastně je? Ideologie, která společnost rozděluje na dvě v zásadě homogenní a protikladné skupiny: “zkorumpovanou elitu” a “běžné, slušné lidi”, jejichž “obecnou vůli” má podle představ populistů politika vyjadřovat. Pravicové či levicové populistické strany v posledních pěti letech získaly minimálně 16 procent voličských hlasů v deseti evropských zemích. Kontrolují většinu parlamentních křesel v Maďarsku, Itálii, Polsku, Slovensku a Švýcarsku; na vzestupu jsou vlastně všude.

Podle Muddeho se mýlí novináři a politologové, kteří to považují za krátkodobý výkyv. Aktuální ekonomická a migrační krize v EU jsou jen krátkodobým spouštěčem, skutečné příčiny jejich vzestupu jsou dlouhodobější a hlubší.  V desetiletích po druhé světové válce v západní Evropě vládl konsensus ve třech zásadních otázkách: potřebě politické integrace Evropy, prospěšnosti těsných vztahů s USA a nutnosti silného sociálního státu, který zajistí silnou střední vrstvu. Na těchto jmenovatelích se shodovaly levicové a pravicové strany, které spolu jinak vedly spory o ideologických otázkách a reprezentovaly voliče s rozdílnou identitou - dělníci skoro automaticky volili sociální demokraty a věřící křesťanské demokraty.

Reklama
Reklama

Foreign Affairs

V 60. letech se ale systém dostává do pohybu. Postupně mizí těžký průmysl a pracovní místa se přesouvají do sféry služeb, zároveň většina obyvatel přestává chodit do kostelů. Mizí tak propojení voličů se “svými” politickými stranami. Zavedené strany se postupem času také mění, levice i pravice se posouvají ideologicky do středu, shodují se na stále více otázkách. Elity z obou stran se pro běžného voliče stávají skoro nerozpoznatelnými, což vytváří prostor pro nové populisty, kteří se prezentují coby “noví politici bližší běžným lidem” - a hlásají program, který jde proti společnému jmenovateli celé poválečné politiky, proti evropské integraci a vizi kosmopolitní Evropy.

Těží ještě ze dvou dalších důležitých proměn evropské politiky. Moc se totiž dále přesouvá na vyšší úroveň - na nadnárodní rovinu EU či Mezinárodního měnového fondu a směrem k soudům a centrálním bankéřům. Politici různých stran se tedy nejenže v očích voličů podobají jako vejce vejci, navíc působí dost bezmocně a také často voličům své kroky vysvětlují tím, “že není žádná alternativa”. Populisté naopak říkají, že alternativa existuje, a tím zvyšují svou přitažlivost.

K tomu se přidává proměna veřejnosti způsobená internetem. Díky debatám na sociálních sítích, čtení blogů a nových webových stránek mají voliči stále sebevědomější a nezávislejší (nikoli informovanější) názory na aktuální dění. Příběhy vyprávěné populisty na internetu získávají mnohem více prostoru než dříve v klasických médiích. Nyní se víc než v minulosti promítají i do běžných médií: mnohá čelí poklesu čtenosti a sledovanosti právě přebíráním populární agendy populistů na internetu.

“Mnoho odborníků si myslí, že úspěch populistů v Evropě brzy vyprchá, že se jim daří v opozici, ale selžou, jakmile se dostanou k moci. To však není pravda, přání je otcem této myšlenky,” shrnuje Cas Mudde. Upozorňuje na úspěch populisty Viktora Orbána, který vládne šest let a stále nečelí silné nepopulistické opozici.

Mainstreamové strany populistickému trendu nijak nevzdorují. “Populistické strany posilují a současně se ty mainstreamové stávají stále více překonanými… K zastavení populistické vlny budou muset zavedené strany zas s voliči diskutovat o otázkách, které chtěli z politické debaty vyčlenit: o smyslu evropské integrace, imigraci, neoliberálních reformách. Musí vytvořit smysluplnou a logickou alternativu, která odpoví na krátkozraké a zjednodušené nabídky populistů,” radí Case Mudde.

Reklama
Reklama