Funguje zubní nit? Neexistuje pro to žádný důkaz

Toto páteční menu se bude ve svém největším příspěvku věnovat tématu denních menu zdánlivě nehodném: jak se stalo, že jedna z nejméně zpochybňovaných technik ústní hygieny, totiž používání dentální nitě, se těší takové popularitě mezi dentisty (a v důsledky i samotnými pacienty) - když neexistuje jediný vědecky relevantní důkaz, že není úplně k ničemu.

Pátrat po této záhadě vyrazila agentura americká AP poté, co americká federální vláda potichu vyřadila používání zubní nitě ze svého seznamu doporučení, které vydává každých pět let. Zubní nit z tohoto soupisu oficiálně posvěcených prospěšných věcí vypadla po pětatřiceti letech. Důvodem byla právě absence průkazných studií o efektu “niťování”. To je z poloviny dobrá zpráva - ale jakto, že se tam tedy udrželo tak dlouho?

Je to přitom naprosto nekomplikované - všechny studie za posledních deset let došly k tomu, že zubní nit plní proklamovanou funkci (tedy předcházení zubnímu kazu a nemocím dásní) asi stejně jako, řekněme, zvyšuje nepromokavost vašeho stanu. Čili vůbec nebo velmi neprůkazně. Americké zubařské asociace kontrují protichůdnými studiemi, ale ty by každý metodolog vědy rázem shodil ze stolu. Jsou zastaralé a pracují s příliš malým vzorkem pacientů.

Takže co je to za spiknutí?

První vysvětlení je peněžní. Obchod s nitěmi má celosvětový obrat přes padesát miliard korun (z toho polovina utratí zákazníci ve Spojených státech). Americká dentistická organizace (ADA) nitím fandí, a tak když je velké drogistické společnosti žádají o potvrzení toho, že jejich produkty splňují všechny požadavky na řádnou zubní nit, vydávají je. Za jedno takové potvrzení (tedy v zásadě odborné přezkoušení) inkasuje v přepočtu tři sta tisíc korun. Firmy za to dostávají privilegium takové ministudie nalinkovat. ADA trvá na tom, že by příliš účelovou studii neprovedla, a k těm, které provádí, přistupuje nestranně. Jak AP mezi řádky naznačuje, je to trochu podezřelé.

A pak je tu druhé, nekorupční. Prostě existuje stopadesátiletý zubařský konsenzus, že zubní nit je prospěšná. Američtí zubaři je doporučují od poloviny devatenáctého století (sic). Je dost dobře možné, že nikoho prostě nenapadlo o téhle na první pohled smysluplné technice pochybovat. A jak ostatně jeden z předních amerických dentistů Tim Iafolla říká, “pacienty to nic nestojí a nic neriskují. Možná že to vážně pomáhá, to není vyloučené. Tak to lidem doporučujeme.”

Jak taková setrvačnost funguje, ví autor dnešního menu na vlastní dásně. Na nit nedá dopustit, už mu pomalu dochází, a musí se přiznat, že i se znalostí odhalení AP si půjde zítra dopoledne koupit nové padesátimetrové klubíčko.

Zubní nit ke svému výkonu nepotřeboval Fedor Konjuchov. Nejspíš. Nepotřeboval totiž ani jídlo, ani spánek. Konjuchov, ruský pravoslavný mnich, tento týden vytvořil nový rekord v rychlosti obeplutí zeměkoule v horkovzdušném balónu. Trvalo mu to jedenáct dní.

Čtyřiašedesátiletý mnich to měl o to těžší, že po výbuchu kanystru s palivem si nejenže nemohl připravit jídlo, ale ještě ke přišel o vytápění kabiny, v níž po celou dobu jeho výkonu nebylo víc než -20 stupňů Celsia. Nicméně to zvládl. Po celou dobu spal maximálně v několikavteřinových intervalech, a to díky lžičce. Tu držel mezi prsty, a když usnul, lžička spadla a probudila ho.

Není to první Konjuchův výkon. Vlastně - je to další z mnoha. V patnácti převesloval Azovské moře. Sám dobyl Severní pól. Pak sám dobyl i Jižní pól. Zdolal Mount Everest, jako mnoho dalších hor na všech kontinentech světa. Přejel Rusko na kole. Obeplul na jachtě svět, třikrát. Převesloval Atlantik i Pacifik. Krom toho je uznávaný malíř a člen ruské akademie výtvarných umění.

Podle britského listu Guardian je to všechno pravda. Nyní plánuje sestoupit s ponorkou na dno Mariánského příkopu a také vystoupat do 25 kilometrů v horkovzdušném balónu britské výroby.

Ještě dvě věci, kromě lžičky, na své nedávné cestě potřeboval. Ikonu Panny Marie a stříbrný kříž obsahující pozůstatky 46 světců.

Jak zmíněné předměty fungují při prevenci krvácení dásní není známo.

Denní menu nedávno přineslo zprávu o tom, že žraloci jsou komplikovanější bytosti, než si myslíme, a mají zřejmé znaky osobnostních rysů.

Toto poznání se nyní rozšířilo i na čmeláky. Víme to díky výzkumu za pomocí miniaturních vysílaček připevněných na čmeláčích tělech. Někteří čmeláci jsou při hledání potravy bázliví a hrají vskutku na jistotu: jakmile při svém letu najdou slibné květy, zůstanou u nich a dále nehledají - i když se tak třeba připravují o květy nedaleké, ještě šťavnatější. Pak jsou tu čmeláci systematici, kteří nejprve provedou důkladnou obhlídku, kterou si zapamatují a pak postupují od nejperspektivnějších lokalit k těm méně slibných.

A pak je tu romanticky sympatická skupina čmeláků - nenapravitelných vagabundů, kteří létají z květu na květ, a nic je neudrží na místě. Občas hladoví, ale občas narazí na obzvlášť výživný květ. Nakonec ale vždycky nějak vyjdou.

Klejte před svými blízkými, nadávejte, když to tak cítíte. Je to přestupek proti pravidlům - ale také jedno z nejpřirozenějších lidských vyjádření důvěry.

Internetové stránky designované pro mobilní telefony, zjišťují, jak je na tom baterie vašeho telefonu. Je to z docela dobrých důvodů - mohou se pak ohleduplněji načítat a tím prodloužit životnost vašeho zařízení do doby, než narazíte na první nabíječku.

A všechno má svou stinnou stránku. Kombinace dat: zbývající procento baterie + čas zbývající do vybití je naprosto jedinečná. Každá baterie v každém konkrétním zařízení je v unikátní kondici. Je to dobrý způsob, jak identifikovat konkrétní zařízení.

Což se dá využít - pro co jiného než - sledování. Můžete obelstít IP, můžete volit jiná připojení - ale stav své baterie nikdy nezakryjete.

Taneční scéna v Paříži je drahá, nafoukaná a nudná. Týká se to tanečních klubů. Možností by mohlo být udělat si večírek venku, ale světe div se - šarmantní Paříž trpí stejným neduhem jako Praha, totiž obyvateli centra, kteří si myslí, že je správné bydlet ve středu velkého města a očekávat v noci klid jako na Šumavě. Bohužel jim v tom městské vyhlášky dávají za pravdu a prst na telefonu s vytočeným číslem “156”, uvedeného do provozu přesně ve 22:01, spolehlivě funguje.

Takže se mladí lidé večer přesouvají z nepřátelského centra města na periferii, kde - jak to popisuje deník New York Times - z prostorů mezi paneláky vytvářejí hemingwayovský pohyblivý svátek. A je to živé - přístupné, nepředražené a přátelské. Mimo jiné se také mladí Pařížané podívají za “périphérique”, tedy silniční okruh, který odděluje širší centrum od předměstí, a zjistí, že i tam je život a lidé.

A to není všechno. Radnice se drbe za hlavu a říká si, jestli centrum města plné zlaté mládeže v klubech a hlukubojných obyvatel v bytech je ideál, kam by město mělo směřovat. A tak se snaží přilákat lidi aspoň zčásti zpět. Městské vyhlášky se zjemňují, veřejná místa zůstávají otevřená celou noc a městská policie pouze dohlíží na bezpečnost, nikoliv na to, aby všichni šeptali.

Video: Když vás někdo naštve, reagujete naštvaně. Když vás někdo ohrožuje, reaguje agresí nebo útěkem. Když je na vás někdo milý, roztajete. Co se stane, když vlastní vlídnost obrátíme proti lupičům a hrubiánům?