Británie se vzdaluje od thatcherismu. Theresa May luxuje hlasy dělnické třídy

Traduje se, že na otázku, co byl její největší úspěch, Margaret Thatcher občas odpovídala: “Tony Blair.“ Myslela tím, že liberální ekonomický program v době své vlády nejen prosadila, ale že z něj učinila hlavní směr britského ekonomického uvažování, se kterým se po jejím odchodu ze scény neodvážili výrazně pohnout ani opoziční labouristé. Volný trh, deregulace, privatizace, důraz na monetární politiku. Jak je to všechno dávno. Kdyby baronka četla dnešní předvolební programy britských stran, nejspíš by propadla chmurám.

“Theresa May pohřbívá thatcherismus v boji o hlasy britské dělnické třídy,” zněl minulý týden titulek deníku The New York Times. Připomeňme si, že premiérka zhruba před měsícem překvapila vyhlášením předčasných voleb. Přes víkend její preference poprvé zakolísaly, ale celkem vzato s přehledem vede. A míří hluboko do tradičních labouristických vod. Středobodem jejího poselství je “silná a stabilní vláda” jako kontrast proti údajnému chaosu, jenž by nastal, pokud by do Downing Street dorazil šéf labouristů Jeremy Corbyn.

Smyslem dalších pěti let vládnutí by mělo být úspěšné provedení země rozvodovým řízením s Evropskou unií. Ale nejen to. “Theresa May se vzdaluje neoliberální thatcheristické minulosti konzervativců a mění je ve stranu, která se stará o sociální dávky a rovné příležitosti,” píší v NYT. Jako příklad udávají obnovený slib zarazit příchod zaměstnanců z kontinentální Evropy, ale také vyšší rozpočet zdravotnictví, vyšší sociální dávky a vyšší minimální mzdy pracujících. A také odsunutí závazku vyrovnat státní rozpočet někam okolo roku 2025 -  což se v politické praxi rovná na neurčito.

The Economist je v popisu rozchodu Británie s thatcherismem mnohem podrobnější. Tvrdí, že premiérka je nakloněnější státním zásahům do ekonomiky více než kterýkoliv její předchůdce od přelomu 60. a 70. let minulého století. Chystá se například direktivně zastropovat stoupající ceny energií. Slibuje výstavbu městských bytů. Chystá se posílit práva pracujících a naváží se do firemních manýrů včetně astronomických platů vrcholných manažerů. Dokonce se chystá do správních rad dosadit zástupce pracujících. To všechno na pozadí zmíněného omezení migrace a rozvolnění rozpočtových cílů.

Ostatní strany hřeší – tedy optikou ekonomicky liberálního Economistu - ještě podstatně více. Labouristé nabízejí konec hubených let v podobě obrovského zvýšení státních investic dotovaného příkrým vzestupem daní. Corbyn a jeho lidé chystají i celkem slušné znárodňování. Labouristé nicméně v tuto chvíli na výhru nevypadají, byť se jejich preference zvedly:  Premiérka May udělala taktickou chybu, když nechala do programu zakomponovat povinnost seniorů financovat z vlastní kapsy zdravotní a asistenční služby v místě svého bydliště až do okamžiku, kdy se cena rodinného majetku sníží na 100 000 liber, a přes víkend se snažila chybu hodně rychle napravit.

The Economist ale vidí směřování od liberální ekonomiky napříč politickým spektrem jako trend doby. “Celkem jasně se vynořují společná témata,” píše po přečtení předvolebních programů. “Prvním je nápadná absence zmínek o rozpočtovém deficitu, který byl v letech 2010–2015 hlavním tématem… Druhým je míra neochoty, jakou strany cítí ke snižování daní, deregulaci a snižování zátěže kladené na podnikatele. Zdá se, že všechny tři (hlavní) strany chtějí posílit zásahy státu do ekonomiky.“

The Economist v tom vidí hloupý paradox: ve chvíli, kdy Británie balí evropské kufry, by měla usilovat o pozici ráje byznysu, politici však nabízejí pravý opak. Problém je v tom, že to funguje. The Guardian ukazuje, že se konzervativci proměňují v jakýsi vysavač hlasů dělnické třídy, která k nim směřuje od UKIP a labouristů.