Peníze a lenost

Tušil jsem, že svazky na podobné téma kdesi doma v knihovně leží, dvě nalezené knihy „Peníze jsou moji přátelé“ a „Tvoření peněz“ je ale překvapivě hojná bilance. Nepamatuju si, jak přesně se tam dostaly, nicméně do téhle rubriky se jimi zkusmo nechám inspirovat.
Tedy finanční myšlenka pro tento týden: bohatství nevyplývá ze zvýšené aktivity.
Slovy jistého Phila Lauta z prvního citovaného dílka:


„Lenost vede k sebeúctě a odtud k bohatství. Ovládnout vlastní lenost pomocí sebeúcty je důležitou součástí postupu zvyšování příjmu. Můžete toho dosáhnout třeba tak, že v pravidelných intervalech budete zůstávat celý den v posteli, a to tak dlouho, až budete schopni prolenošit den, aniž byste se za to styděli. Je zajímavé, že onu prostou radost – odpočívat celý den v posteli – si lidé dopřávají jedině tehdy, když jsou nemocní. Už sama ochota dopřát si tohle potěšení, i když je vám dobře, může vést k tomu, že budete mnohem méně nemocní.
Přiznávám se, že mi nějakou chvíli trvalo, než jsem toto cvičení zvládl: asi tak okolo čtvrté odpoledne se mi mysl zaplnila všemi věcmi, které bych měl dělat, a nakonec jsem se přistihl, že pobíhám po domě a dělám je. Když jsem poprvé v posteli vydržel celý den, druhý den ráno mě překvapilo, že svět okolo mě funguje jako obvykle – odpadky byly vyvezené, lidé šli do práce a děti do školy, a to vše se dělo bez mého přispění. Tehdy mi spadl velký kámen ze srdce.
Protože základem Syndromu rodičovského nesouhlasu (nezdravý pocit způsobený rodičovským „vše si musíš zasloužit“) je názor, že i lásku si musíte napřed zasloužit, získáte sebeúctu nejlépe tak, že se nepřestanete mít rádi, i když zrovna neděláte nic.“
Díky, pane Laute. Proto ani dnes nebudu vymýšlet žádný opravdový sloupek.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Mohlo by vás zajímat
Tajemství jeskyně Svážná studna
Ležím na břiše v úzké chodbičce, kde není možné se pohybovat jinak než plazením. Dno, strop i stěny stísněného prostoru jsou pokryté mazlavou hlínou, která při pomalém pohybu vpřed ulpívá na rukou i na oblečení. Nevím, jak daleko chodba pokračuje ani kam přesně vede, a ve světle čelovky před sebou vidím jen nohy kolegy plazícího se přede mnou. Z představy, že se nemůžu posadit ani otočit, se mi zrychluje tep a cítím lehkou paniku. Snažím se nemyslet na to, že se nacházíme desítky metrů pod zemí obklopeni ze všech stran hmotou. Jsme v srdci Moravského krasu v jeskyni jménem Svážná studna, která se před několika týdny stala dějištěm mediálního spektáklu: při průzkumu se tu zranil speleolog a jeho komplikované, zhruba dvacetihodinové vyprošťování pak v přímém přenosu sledovalo celé Česko.



















