Společnost je polarizovaná a paralyzovaná
Podstatné jsou jiné věci než rozpočet
Pro Český rozhlas jsem včera napsal tento komentář o rozpočtu:
Místní ekonomicko-politicko-ekonomickou událostí včerejšího dne je sice vládní jednání o státním rozpočtu, z pohledu toho, co se s touto zemí a její ekonomikou děje, je to však zcela marginální a nepodstatné.
Zaprvé se jedná o rozpočet, jehož nejen kostra, ale celá struktura je připravena ještě úředníky pracujícími pod bývalým ministrem Kalouskem. O tom, jestli se pár miliard korun dopravě ubere, nebo naopak přidá, se ministři ještě dohodnou. Všichni resortní ministři mají nadsazené požadavky, ale to mají ministři každý rok i v politických vládách. Nic zvláštního – nějak se to doladí.
Jsme v EU a tříprocentní maastrichtský schodek je nedotknutelný – to potvrdil i ministr financí Jan Fischer. České veřejné finance patří v rámci EU mezi zdravější, žádná apokalypsa na obzoru není. Tato vláda za tři měsíce končí a nic jiného „prorůstového“ než pár miliard pro Zelenou úsporám nebo nějakou dividendu navíc z Lesů ČR nevymyslí. Po volbách tu bude zemanovská levicová většina a rozpočet jistě parlamentem projde.
Pro Českou republiku jsou podstatné jiné věci. Máme za sebou – z hlediska ekonomického růstu – pět let nejhorších výsledků v regionu a žádné velké pozitivní vyhlídky na obzoru. Jediné, co se v posledních měsících mírně vzpamatovává, je export, a to v závislosti na obnovení mírného růstu v Německu a eurozóně. Jenže tento nový mírný růst vývozu se bohužel opírá o pokles reálných mezd. Pokud lidé chtějí v montovnách práci, musejí si mnohdy nechat snížit mzdy. To ale bude mít vliv na domácí poptávku - a ta nás může do recese stáhnout zpátky. Investice firem i vlády dramaticky klesají, drastický propad stavebnictví pokračuje.
Byly tu tři motory úspěšného růstu prvních osmi let minulého desetiletí. Konec bankovního socialismu v podobě zdravě zprivatizovaných bank, investiční pobídky a vstup do EU jako investiční impulz. To první zůstává; to druhé a třetí se vyčerpalo.
Česká společnost je hluboce polarizovaná a hlavně paralyzovaná nedůvěrou. Nevěříme obchodním partnerům, vlastním šéfům a majitelům, nevěříme vládám, nevěříme penzijním reformám, bojíme se budoucnosti.
Je jasné, že obnova zdravého ekonomického růstu si vyžaduje nové ekonomické koncepty a vize. Minulá i současná vláda mluví o větší podpoře vývozu do zemí BRIC (Brazílie, Rusko, Indie a Čína), ale ekonomický zázrak v těchto zemích už zdaleka není takový, jak se dříve zdálo.
Příliš peněz se u nás - jak známo - rozkrade, z druhé strany se leckdo bojí rozhodnout o veřejné zakázce, aby náhodou nebyl obviněn. Na rozdíl od Polska jsme nebyli schopni dobře využít evropské fondy na podporu infrastruktury a spíše to vypadá, že jsme nacpali evropské peníze bůhvíkam, třeba do privátních wellness center.
Regiony proti větším městům zjevně zaostávají, něco je asi špatně s určením daní, protože jinde na světě není normální, že venkov volí levici a města pravici.
Daňové a důchodové prostředí neustále vibruje a kmitá, na dně cyklu se zvýší DPH, prakticky tatáž koalice zavede a obratem zruší superhrubou mzdu, teď nás po volbách asi čeká další daňový průvan a revoluce.
Možná je ale ze všeho nejdůležitější rozhodnout se, jakou že chtějí Češi budovat společnost a jaký stát. Společnost rozhádanou a nestabilní, která po každých volbách vše mění a rozorává, nebo společnost konsenzuální, která má základní vize a cíle stejné a mění po volbách pouze parametry?
A ještě mimochodem: Česká republika by měla urychlit přípravy na vstup do eurozóny či alespoň obnovit seriózní diskusi. Sousední Slovensko, kde se eurem platí, totiž roste daleko zdravěji.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].