TOP 15 rozhovorů Respektu roku 2021: Adichie, Kohout, Lednická, Snyder
Výběr nejlepších letošních interview podle šéfredaktora
Naděje je nejlepší terapie
S americkým neurovědcem Brucem Perrym o dětském mozku, biologii traumatu a léčivé síle hip hopu
Vaše výzkumy přinesly mimo jiné poznání, že pokud dítě prožije trauma, ovlivní to samotnou neurobiologii mozku, jeho základní hardware. Jak to funguje?
Každý z nás má cosi jako svůj vlastní genetický katalog, unikátní sestavu genů, která předurčuje náš potenciál a kapacity. Tenhle potenciál se ovšem může projevit jen tehdy, pokud dostane patřičné signály – a ty přicházejí ze zkušeností, které zažívá. Co vidíte, slyšíte, jak se vás kdo dotýká, na jaké filmy se díváte, všechen tenhle smyslový materiál přichází do vašeho těla a ovlivňuje vzorce aktivity neuronových sítí. Mozek je neuvěřitelně plastický, dá se říct, že se neustále mění. Mění ho právě zkušenosti, jejich povaha, vzorec a také načasování. Výzkumy ukázaly, že v dětství se děje tolik základních organizujících procesů v mozku, že zkušenosti, které zažíváme v tomhle období, mají dramaticky silnější vliv na to, jak bude náš mozek organizován, než cokoli, co přijde později.
Znásilnění bude prostě znásilnění
Autobiografická knížka Svolení o tom, jak ji ve čtrnácti letech zneužíval vážený spisovatel, vyvolala ve Francii celospolečenskou debatu, zvedla ze židle vyšetřovatele a mění zákony. Nyní vyšla česky a Vanessa Springora v exkluzivním rozhovoru pro Respekt vysvětluje, proč se tohle všechno podařilo až jí.
Před několika měsíci vám bylo devětačtyřicet. Vaše loňská kniha popisuje události, které se odehrály, když vám bylo čtrnáct. Co jste prožívala těch více než třicet let?
Potřebovala jsem ten čas, aby mi došlo, co se vlastně stalo. A myslím, že mi to plně začalo docházet až poté, co jsem po třicítce vychovávala děti. Až tehdy jsem si uvědomila, do jaké míry byly má rodina a francouzská společnost nefunkční, protože selhaly v tom jediném, co tehdy měly udělat – ochránit mě. Pamatuju si, že jsem zhruba před pěti lety našla v novinách krátkou zprávu, že byl zproštěn obvinění čtyřicetiletý muž, který na předměstí Paříže znásilnil jedenáctileté dítě. Soudce to odůvodnil tak, že to děvče se sexem svolilo. Popudilo mě to. Za sexuální vztah s dítětem je vždycky zodpovědný ten dospělý. Byl to jeden ze spouštěčů k napsání knihy a dalo jí to i název, Svolení.
Neznalost je příležitost
Oblíbená spisovatelka Baracka Obamy. Intelektuálka ověnčená čestnými doktoráty z prestižních univerzit i literárními cenami, ale zároveň s talentem vyložit svoje myšlenky natolik srozumitelně, že pronikají do popkultury i módy. I když sláva nigerijské spisovatelky Chimamandy Ngozi Adichie dávno přesáhla hranice její rodné země, právě ona dnes reprezentuje výraznou novou vlnu africké literatury. Byla by ale chyba zařadit ji mezi autory specificky svázané s jedním regionem. Také proto, že právě ona dnes dokáže přesně pojmenovat a analyzovat aktuální politické a společenské problémy, zejména týkající se rasy a genderu. Adichie přijela do Prahy na festival Svět knihy.
Svou šestiletou dceru cíleně vychováváte částečně v USA a částečně v Nigérii. Jak se její dětství v obou zemích liší?
V Americe jí moc pizzy… Opravdu, děti ji ve školce dostávají snad každý druhý den. S manželem jsme se proto rozhodli, že jí dvakrát týdně připravíme oběd, který si vezme s sebou. Nigerijskou rýži. Ale teď vážně: v Nigérii je neustále obklopena lidmi, dětství se tam odehrává v duchu myšlenky, že k výchově potřebujete celou vesnici. V našem domě v Lagosu je pořád spousta příbuzných, rodina je tu mnohem rozvětvenější struktura. Naopak ve Spojených státech je její definice mnohem omezenější a svázanější, funguje spíše nepočetná nukleární rodina, což je také pro nás rodiče únavnější. Dcera od nás mnohem více očekává, že ji zabavíme. V Nigérii se o ni tak intenzivně starat nemusíme, protože pořád něco vyvádí s bratranci a sestřenicemi.
Chodí se tu jen na jistý druh filmů
S režisérem snímku Atlas ptáků Olmu Omerzuem o práci s herci, patriarchátu a českém opozičnictví
Neznám snad jiného současného českého režiséra, který by do svých filmů tak důsledně jako vy zařazoval dlouhé pasáže, ve kterých se zdánlivě nic neděje. Lidé někam jdou, jedou, dívají se, auto zatáčí, blikají mu blinkry. Je české publikum na váš klidný styl dost trpělivé?
Toho se do jisté míry bojím. Český prostor je strašně zajímavý tím, že tu lidé rádi chodí do kina. A ve srovnání s jinými evropskými státy se tady chodí dost na české filmy. Ale jen na jistý druh českých filmů. Jsou to většinou komedie se známým obsazením, které mají často takové ty sexistické podtexty. Všichni bojujeme o přízeň diváků a já se snažím trošičku koketovat – jak se tomu říká – s inteligentním mainstreamem, i když si myslím, že mám mnohem blíž k artovým filmům. Artové publikum v Praze a dalších městech je ale poměrně malé – a zaujmout tu druhou skupinu je zase fakt těžké.
Naučit se prohrávat je nutnost
S Tomášem Satoranským o novém týmu v NBA, komplikacích s hurikánem a úspěšném tažení českého basketbalu
Čím to je, že se českému basketbalu teď tolik daří?
Má to více důvodů. Ten hlavní podle mě je, že se sešla opravdu dobrá generace, která spolu hraje od mládežnických let. Zároveň jsme se v reprezentaci stihli potkat s hráči jako Jiří Welsch nebo Luboš Bartoň, od kterých jsme se toho hodně naučili. Důležitá je i týmovost, na mezinárodní scéně rozhoduje jeden zápas a může se stát cokoli. Myslím si, že to je do jisté míry odpověď na to, proč jsme tak uchvátili Česko, že jsme táhli za jeden provaz. Podobně jako byla tahle „týmovost“ vidět v hokejovém Naganu nebo na fotbalovém mistrovství Evropy v roce 2004, tak byla vidět i u nás. Taky máme individuality, ale Češi – a nejenom oni – podle mě ocení, že jsme v první řadě tým.
Na blbost není lék
S mezinárodně uznávaným dramatikem a prozaikem o českém švejkovství, strachu a pokání za komunismus
Žije Pavel Kohout spokojené stáří?
Spokojenost není dost dobře možná v životě spisovatele, který se už před třicítkou postavil na svobodnou nohu a literaturou se dík úspěšné divadelní hře Taková láska začal živit. Pochopil jsem včas, že autor nesmí být spokojen, dokud nenabude jistoty, že v daném okamžiku dosáhl svého nejvyššího výkonu. Takže nekončící snaha překonat pochybnost! Místo spokojený jsem pozitivně naladěný. Mé ženě Jeleně i mně odkázali neznámí předci genetický dar, že jsme vždy měli už od rána dobré očekávání, které nám většinou vydrželo do noci. I když jsme třeba 11. května 1977 čekali v hradčanském bytě na policejní vystěhování, které znamenalo náš nucený odchod z Prahy, vzbudili jsme se s tím, že to vlastně bude zajímavý den, svým způsobem až veselý – a taky byl. Když jsme užaslým estébáckým stěhovákům nechali celý majetek, aby si s ním poradili sami, a odešli jen s drsným jezevčíkem Edisonem, mluvícím andulákem Valtrrem, s psacím strojem a s „kufříkem na krásu“ do nevytopitelné letní vilky v Sázavě, byli jsme až zázračně svobodní a přežili s tím pocitem celou totalitu.
Měli bychom vědět, proč se to pokazilo
S historikem Timothym Snyderem o muzeu holokaustu v Brně, síle velkých lží a nesnesitelné otázce: Jak se to mohlo stát?
Jak jako historik přemýšlíte o události jako covid, která v našich očích vypadá tak „nově“ a bezprecedentně?
Nemoc jako tato je pro mě součástí historie. Jak země zvládne pandemii, souvisí s jejím zdravotním systémem, což je věc historického vývoje. A riziko nakažení a vyléčení zase závisí na společenské třídě nebo etnické skupině. Fakt, že v USA umírali lidé černé pleti na koronavirus třikrát častěji než běloši, nijak nesouvisí s virem samotným. Souvisí s tím, že mají dlouhodobě hůře dosažitelnou zdravotní péči a to má svoje kořeny v historii. Jedna věc mně ale na celé pandemii přijde unikátní, a sice jak snadno lidstvo zapomíná, že už si něčím podobným prošlo. Pamatujeme si první světovou válku, každé dítě se o ní učí. Ale nejspíš se neučíme o epidemii španělské chřipky, která následovala poté. Pandemie nejsou zapamatovatelné události. Tady je rozdíl mezi pamětí a historií. Historie by měla být o všem, co se stalo, a proto je to náročná práce, kdy často bojujete proti paměti. A otázka je, co se v paměti stane s covidem. Vaši otázku bych tedy přeformuloval tak, že uvidíme za dvacet let. Teď se covid zdá být tak unikátní a nezapomenutelná součást našich životů, máme to v našich denících, je z nás covidová generace. Ale kdo ví, jak se k němu budeme vracet za dvacet let.
Zlost mi dává sílu
S exilovou prezidentkou Svajtlanou Cichanouskou o běloruských touhách, evropských politicích a jejím slabém místě
Teď opět jezdíte po Evropě, právě tak jako na podzim, kdy jste se viděla s německou kancléřkou a francouzským prezidentem. I nyní se znovu potkáváte s unijními politiky, jak se vaše schůzky za uplynulý půlrok změnily?
Máme plnou podporu, plnou solidaritu, to se nezměnilo. Ale po tomhle případu s únosem doufáme, že evropská reakce bude silnější a odvážnější, protože režim už neohrožuje pouze Bělorusy, ale i unijní občany. V letadle s Pratasevičem, které muselo nedobrovolně přistát, byla většina Evropanů. Uzavření vzdušného prostoru, tedy nelétání unijních letadel přes Bělorusko a zákaz běloruských letů do Unie, je jedna věc – a je to dobrá věc –, ale únos letadla není žádný výstřelek, zapadá to do toho, co režim dělá dlouhodobě. Tak si snad demokratické země uvědomí, jak nebezpečný ten režim je. A náležitě odpovědí.
Písemky jsem zakázal
S Jaroslavem Jiráskem o cenných lekcích z pandemie, strachu jako metle českého školství a o tom, proč učitelé potřebují silnou lobby
Něco podobného jako zavádějí ve Finsku, kde nově vyučují spíše témata typu změny klimatu?
Ano. A měla by následovat změna uvažování učitelů a učitelek, kteří dnes na otázku „co učíš?“ neříkají „učím děti“, ale „učím zeměpis“. Občas děláme s ostatními řediteli takový pokus, kdy necháme testy, které se běžně dávají dětem, vyplnit učitele jiných předmětů. Jsou samozřejmě vedle jak ta jedle. Češtináři neznají přírodopis ze základní školy, fyzikáři neznají češtinu ze základní školy – ale po těch dětech to všichni chtějí. A pokračuje to na střední i vysokou školu. Chybí propojenost, chybí komplexnost, chybí mezipředmětové vztahy. Měli bychom začít připravovat učitele s kvalifikačním znakem „učitel na základní škole“ – a ne učitel zeměpisu, tělocviku a tak dále. Učitel dětí, pro děti.
Chtěl jsem zkoumat moc
S bývalým šéfredaktorem Financial Times Lionelem Barberem o lídrech světa, upovídaném Bidenovi a novinách pro všechny
Zmínil jste reakci na finanční krizi z roku 2008. Opatření na zmírnění jejích důsledků bývají často kritizována jako nedostatečná a poddimenzovaná. Myslíte, že se světoví lídři poučili?
Myslím, že musíme rozlišovat mezi nynější krizí a finanční krizí. Dnes jsme často museli zastavit celé ekonomiky, zatímco tehdy bylo potřeba zachránit finanční systém, jinak by zkolaboval. Rozhodlo se, že se zachrání banky, a podle mě to bylo správné rozhodnutí. Mělo to i negativní důsledky v tom, jak se dál koncentrovala moc a že lidé v čele zasažených institucí nešli do vězení. Nedošlo k žádnému veřejnému potrestání za to, že před krizí extrémně riskovali. Ano, některé banky dostaly pokuty, ale to situaci dostatečně nevyvážilo. Myslím, že není chyba, že se například velké banky neznárodnily, jak také někdo navrhoval, ale je špatné, že nedošlo k dostatečnému vyvození odpovědnosti. Jediná paralela, kterou vidím s dnešní krizí, je v tom, že tak jako tehdy centrální banky přijímají naprosto mimořádná opatření, aby ekonomiky udržely nad vodou. Mimochodem, to má stejně negativní důsledky jako tehdy v tom, že vidíme nepřiměřeně vysoké ceny aktiv a nejspíš i na to navázanou rostoucí nerovnost. S těmito následky kroků centrálních bank se budeme později muset vypořádat.
Tahle krize je naprosto unikátní
Se socioložkou Alenou Křížkovou o enormní zátěži českých žen nejen v době pandemie
V posledních letech to vypadalo, že se trochu mění zažitá praxe, že o domácnost a děti pečuje zejména žena. Během krize jsme se ale dozvěděli, jak pevně je v české společnosti zakořeněná.
Nějakou dobu jsme si hýčkali představu, že se to začíná trochu měnit. Ženy přece již několik desetiletí tvoří polovinu pracujících, jsou reálně spoluživitelkami rodin. Možná někdy v devadesátých letech se volalo po tom, aby se vrátily do domácnosti, ale úplně k tomu nedošlo. Takže to mohlo vypadat, že převládl model dvou živitelů. Teď se ukazuje, že tomu tak není, že v situaci, kdy naroste péče v domácnosti, tak ženy mají zase větší podíl. A ten podíl byl velký už před krizí: z výzkumů víme, že ženy stráví prací a péčí v domácnosti téměř dvojnásobek času než muži. To je ovlivněno jednak naučenými vzorci z předchozí rodiny, ale také ekonomickou úvahou. A v okamžiku, kdy je ohrožen příjem domácnosti, tak alespoň jeden si musí tu práci udržet. A tehdy má mužova práce přednost.
Hrnec nemluví
S archeologem Jiřím Macháčkem o nejstarší moravské učebnici v podobě kosti s vyrytými runami
Češi mají sklon svůj význam pro světové dějiny spíše přeceňovat. Nebojíte se, že váš nález germánských run na slovanské kosti bude vystižen zkratkou, že „i psát nás museli naučit Němci“?
To se takhle nedá brát. Vždyť hlaholice, tedy písmo, které jsme jako Slované používali od 9. století, k nám byla také přinesená zvenku, vymyslel ji Konstantin ze Soluně. Jde hlavně o to, co s tím písmem potom naši předci udělali. Podle legend měli mít Konstantin s Metodějem tři sta žáků a během velmi krátké doby se jim podařilo znalost uměle vytvořeného nového písma předat tak, že u nás vydržela víceméně až do 14. století. V souvislosti s naším nálezem uvažujeme, že tady byli lidé už mentálně připraveni velmi rychle absorbovat nové znalosti. Máme představu, že když se sem Slované v 6. století dostali, tak záhy přišli do kontaktu právě například s tímto runovým písmem. Možná ho úplně nechápali, protože to spíš než klasické písmo byla magická záležitost. Ale věděli, že existuje a k čemu se používá
Mileniálové nejsou jiní než jejich rodiče
Se sociologem Martinem Luxem o unikátním výzkumu bydlení českých mileniálů, investičních hostinách a cenových bublinách
Jak velká část mladých lidí nakonec na vlastní byt nedosáhne?
Ptali jsme se mladých jednak na bydlení, kterého nejspíše reálně dosáhnou, a pak taky na bydlení, pokud by nebyli omezení financemi. I v prvním případě si většina přála vlastní bydlení – a pokud bychom vzali v úvahu i ideální představy, je to už drtivá většina, 95 procent z nich. Ale jak už tu padlo, nemalá část na něj nedosáhne. Asi 20 procent o tom může jen snít – nebo si i sami myslí, že zůstanou a založí rodinu v nájmu, pokud to plánují. Téměř vždy se u vstupu do vlastnictví objevuje mezigenerační výpomoc – sehrává obrovskou roli už v tom, jestli člověk své touhy vidí jako reálné. Zjistili jsme, že téměř 40 procent z mladých vlastníků byt či dům získalo od rodiny jako dědictví nebo dar a většina těch ostatních dostala alespoň finanční výpomoc.
Pro mě se lidé odtud neztratili
Se spisovatelkou a nakladatelkou Karin Lednickou o její karvinské trilogii Šikmý kostel a kraji s pokřiveným obrazem
A tenhle obraz havířů pořád přežívá?
V obecném povědomí ano. A je smutné, že ho přiživují lidé, kteří tady nemají kořeny, zato si libují ve vyprávění třeskutých anekdot o hornících, kteří po sobě v hospodě házeli stoly. Jasně, dělo se to. Bydlela jsem v Havířově a kolem brigádnického domu i nedaleké hospody jsem procházela denně. Mám je v živé paměti, ty chlapy s černě olemovanýma očima a s plastovým hřebenem v zadní kapse džínů značky Prekon, kteří tady žili bez rodiny a jejich čas se opravdu scvrknul na šachtu a hospodu. To je však malá, skoro bulvárně vděčná výseč tehdejší reality. Do dolů taky přicházeli vzdělaní nebo ideologicky nevhodní lidé, které sem poslal režim za trest nebo jim nedal jinou možnost uplatnění. Občas v jiných regionech slýchám, že horníci měli spoustu výhod. Ano, před Vánocemi fasovali nedostatkové ovoce, na škodovku našetřili mnohem dřív a do Jugoslávie cestovali bez škemrání o doložku a devizový příslib, protože dostali zdravotní poukaz. To je všechno pravda, i když zase jen částečná.
Revoluce vypadala dobře v televizi, ale byla slabá
S Peterem Hesslerem, reportérem týdeníku The New Yorker, o rozhovorech s muslimskými bratry, touze po stabilitě a o tom, co pro něj i po pěti letech v Egyptě zůstává záhadou
Takže nepočítáte s tím, že brzy dojde k dalším demonstracím a ideály arabského jara se přece jen podaří naplnit?
Egypt má silnou společnou identitu, na rozdíl od Iráku či Sýrie a dalších zemí, jejichž hranice byly narýsované kolonialisty. Tato identita zemi dává společného ducha a chrání ji, myslím, před kolapsem. Ale jsem pesimistický ohledně vyhlídek, že společnost bude výhledově otevřenější a demokratičtější. Během arabského jara jsme se, myslím, příliš soustředili na politickou rovinu revolucí, na změny politického systému. Egypt ale především potřebuje sociální a ekonomickou revoluci, tedy posílit status žen a mladých lidí a dát mladým lidem zaměstnání a tím i nezávislost, kontrolu nad vlastním životem. Až posléze by mohla vzniknout silnější společnost, která dokáže změnit instituce směrem k demokracii. Takový posun zatím nevidím, na rozdíl od Číny.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
