48_ROZHOVOR_Jaros
Vanessa Springora • Autor: Milan Jaroš

Tento rozhovor je součástí výběru top článků roku 2021. Při této příležitosti ho odemykáme. Pokud vás zaujal a chcete podpořit nezávislou novinařinu, budeme rádi, když se stanete naším předplatitelem.


Reklama
Reklama

Autobiografická knížka Svolení o tom, jak ji ve čtrnácti letech zneužíval vážený spisovatel, vyvolala ve Francii celospolečenskou debatu, zvedla ze židle vyšetřovatele a mění zákony. Nyní vyšla česky a Vanessa Springora v exkluzivním rozhovoru pro Respekt vysvětluje, proč se tohle všechno podařilo až jí.

Před několika měsíci vám bylo devětačtyřicet. Vaše loňská kniha popisuje události, které se odehrály, když vám bylo čtrnáct. Co jste prožívala těch více než třicet let?

Potřebovala jsem ten čas, aby mi došlo, co se vlastně stalo. A myslím, že mi to plně začalo docházet až poté, co jsem po třicítce vychovávala děti. Až tehdy jsem si uvědomila, do jaké míry byly má rodina a francouzská společnost nefunkční, protože selhaly v tom jediném, co tehdy měly udělat – ochránit mě.

Kdy jste se rozhodla, že napíšete knihu?

To také zrálo postupně. Pamatuju si, že jsem zhruba před pěti lety našla v novinách krátkou zprávu, že byl zproštěn obvinění čtyřicetiletý muž, který na předměstí Paříže znásilnil jedenáctileté dítě. Soudce to odůvodnil tak, že to děvče se sexem svolilo. Popudilo mě to. Za sexuální vztah s dítětem je vždycky zodpovědný ten dospělý. Byl to jeden ze spouštěčů k napsání knihy a dalo jí to i název, Svolení.

Čeho jste knížkou chtěla dosáhnout?

Chtěla jsem zanechat svědectví pro nastupující generace, aby dílo spisovatele Gabriela Matzneffa nečetly jako odkaz velkého spisovatele, který volal po svobodě, ale jako dílo člověka, který ve skutečnosti omezoval svobodu dospívajících dívek do té míry, že se podvolily trávit pauzy na oběd ve škole v jeho posteli.

Daří se vám ten vzkaz předávat tak, jak jste si představovala?

Snažila jsem se vyburcovat společnost z letargie vůči zneužívání dětí částí francouzské elity – a to se daří vrchovatě. Moje knížka přispěla ke zpřísnění příslušného zákona tak, že pohlavní styk s někým mladším patnácti let je nově automaticky trestný čin. Až do letošního roku platil ve Francii zákon, že oběť musela dokázat, že akt nebyl konsenzuální. Mnoho násilníků tím proklouzlo, protože malá dívka nebo chlapec toho samozřejmě nebyli schopni. Po novele to bude vždycky prostě znásilnění. Na to jsem pyšná.

A jak se cítíte vy osobně?

Já? Cítím se svobodnější. Knížka mě odblokovala. Vrátila se mi láska k literatuře, mám chuť dál psát.

Pro ty, kdo vaši knihu zatím nečetli: Co se tehdy stalo?

Bylo to v Paříži v roce 1985, v mých třinácti. Už nějakou dobu jsem vyrůstala jen s matkou, rodiče se rozešli, když mi bylo šest, a otce jsem nevídala. Matka pracovala v nakladatelství, pohybovala se v literárním prostředí a všude mě brala s sebou. Tehdy jsem na jedné večeři potkala spisovatele Gabriela Matzneffa. Bylo mu devětačtyřicet. Zalíbila jsem se mu, začal mi psát milostné dopisy, zvát mě ven, pak i k sobě. Postupně mě svedl.

Jak byste definovala vztah, který mezi vámi byl a trval víc než rok?

Byli jsme to, co by se asi dalo nazvat milenci. Díval se na mě jako na dospělou ženu a choval se tak ke mně. Ve čtrnácti letech jsem vedla velmi dospělý sexuální život. Zároveň mě částečně udržoval v dětství. Čekal na mě za rohem u školy, aby mě odvedl domů, oslovoval mě „moje holčičko“ nebo „moje krásná školačko“. Mátlo mě to, ale nevadilo mi to. Tehdy jsem samozřejmě nevěděla to, co vím dnes: že jsem si v Matzneffovi částečně kompenzovala vztah k otci, kterého jsem obdivovala a vzhlížela jsem k němu, ale který jednoho dne zmizel z mého života.

Byla jste tedy s Gabrielem Matzneffem ráda?

Ano, byla jsem do něj velmi zamilovaná. Ale není podstatné, jaké city jsem vůči Matzneffovi chovala. Pro dospívající dívku s rozbouřenými hormony a probouzejícím se libidem je normální zamilovat se do nějakého vzoru, idolu. Moje spolužačky fantazírovaly o rockových zpěvácích, já jsem se zamilovala do spisovatele, protože jsem mezi nimi vyrostla.

Mocní ochránci

O vašem vztahu vědělo podle knížky docela dost lidí. Matzneffovi literární přátelé, lékař v nemocnici, kam za vámi známý spisovatel chodil, když jste onemocněla, několik rodinných známých. Nikdo přitom nic neudělal. Čím si to vysvětlujete?

Můj příběh ještě spadl do éry vzývání svobody těla po vítězném revolučním roce 1968. Tehdy na pařížských barikádách neprohrála jenom cenzura tisku, ale i upjatá společenská morálka. V roce 1977 se v okruhu francouzských intelektuálů s pedofilními sklony zrodila široce diskutovaná petice, jejíž text, jak se pak ukázalo, napsal sám Matzneff a otiskl ho Le Monde – později se za to deník horečně omlouval. Podepsali ji André Glucksmann, Simone de Beauvoir, Louis Aragon a další. Žádali postavit vztah s dítětem na roveň jiných sexuálních vztahů, říkali, že i dítě má právo na rozkoš.

Taková petice však zřejmě zasáhla jen část společnosti…

… ale já jsem právě v téhle části žila. Vyrostla jsem v prostředí v zásadě kulturních snobů, kteří si zakládali na tom, že se jich měšťácká morálka netýká. Matzneff měl doma fotku desetileté Evy Ionesco, vnučky Eugèna Ionesca, kterou vyfotila její matka. Eva na ní sedí ve velmi erotické póze – je nahá, má rozkročené nohy, je výrazně namalovaná. Její matka těmi snímky vyvolala velké kontroverze, ale Matzneffovi přátelé ji obdivovali. Říkali, že ta fotka je úžasná. Myslím, že kdyby se můj případ odehrál v jiném prostředí, třeba někde na venkově, reakce okolí by byla jiná.

Na Matzneffa přišlo v půlce osmdesátých let několik anonymních udání. Policie se k němu nikdy nepřiblížila?

Přiblížila, dokonce tak blízko, že se jedna policejní hlídka srazila se mnou na schodech do Matzneffova bytu, zrovna když jsem od něj odcházela do školy. Řekli mu, že s ním potřebují mluvit, a jestli by se jim chvíli nevěnoval. Odpověděl, že samozřejmě, jen se rozloučí se studentkou, která přišla na konzultace. Sešel ze schodů, mrkl na mě, já odešla – a to bylo všechno. Mě policie nikdy nekontaktovala, případ byl odložen pro nedostatek důkazů.

Chybovala policie, nebo měl spisovatel vlivné ochránce?

Já jsem přesvědčená, že to druhé. Když vyšla moje knížka, vyhledala mě jistá Francesca, žena, kterou jsem do té doby neznala – a jak se ukázalo, jedna z prvních Matzneffových obětí. Chtěla mi poděkovat a řekla mi, že napsala obdobný osobní příběh už deset let přede mnou. Nenašla ale v Paříži žádné nakladatelství, které by bylo ochotné její svědectví vydat. Nemyslím, že ta kniha byla špatná – Francesca je překladatelka a umí psát. Nakladatelé se podle mě opravdu zdráhali něco takového vydat. Matzneff byl tehdy ještě nedotknutelný spisovatel, v roce 2013 dostal významnou literární cenu a nikdo to neproblematizoval. Přitom se svým sexuálním apetitem netajil, napsal všechno do svých knih, které vycházely od sedmdesátých let.

Po vydání vaší knížky bylo zahájeno jeho soudní vyšetřování, nakladatelství přestala vydávat jeho knihy, několik politiků mezi jeho přáteli včetně místostarosty Paříže rezignovalo. Proč to ve vašem případě šlo, a v případě Francesky ne?

Francie se za posledních deset let strašně změnila. Vyrostla generace lidí, kteří se nezdráhají veřejně vystoupit se svým svědectvím ohledně sexuálního násilí, jít proti francouzské elitě.

Co to způsobilo? Bylo to součástí efektu hnutí #MeToo?

Hnutí #MeToo se nad námi přehnalo, aniž by po sobě zanechalo větší stopy. Řada žen ho naopak bagatelizovala jako americkou hloupost. Myslím, že je to skutečně spíš generační záležitost, kdy se hlásí o slovo lidé, kteří vyrostli na globalizaci, otevřeném světě, na internetu – a necítí se být na přízni francouzské elity závislí. I proto už máme svoje vlastní příběhy. Zneužívání dětí kněžími, aféra Dominiquea Strausse-Kahna, bývalého prezidentského kandidáta, který sexuálně napadl pokojskou v New Yorku a ukázalo se, že je sériový násilník, odchod mladé talentované herečky Adèle Haenel z natáčení kvůli sexuálnímu obtěžování. A pak můj příběh a svědectví Camille Kouchner, ve kterém popsala, jak její otčím, známý politolog Olivier Duhamel, zneužil jejího bratra, dvojče, když mu bylo čtrnáct. Duhamel se ihned vzdal všech funkcí, politici, kteří s ním pracovali, odstoupili. Byla to mela. Dřív by něco takového bylo nemyslitelné.

Ty dveře jsem neotevřela

Přihlásily se vám po vydání knížky ještě další ženy s podobnou zkušeností?

Dostala jsem hodně dopisů a některé z Matzneffových obětí proti němu i vypovídaly. Chtěly ale zůstat v anonymitě, protože ve zveřejnění neviděly smysl. Ostatně drtivá většina činů, které se staly mojí generaci žen, je už promlčená. Od roku 2018 je ve Francii promlčecí lhůta v případě pohlavního zneužití třicet let, mého případu se týkala ještě desetiletá lhůta. Vypršela někdy okolo roku 1996.

K čemu je pak současné vyšetřování nyní 84letého Gabriela Matzneffa?

Formálně muselo být zahájeno a má spíš symbolickou hodnotu. Vztahuje se k možným činům po roce 2018. Ale právě vzhledem k jeho věku i k tomu, že má rakovinu v pokročilém stadiu, je víceméně nemožné, že by se nějaká dívka přihlásila, on byl odsouzen a šel do vězení.

Uvažovala jste o podání žaloby v době, kdy to ještě možné bylo?

Vlastně ne. Mně opravdu trvalo strašně dlouho, než jsem se s tím vším srovnala. Měla jsem psychické problémy, byla jsem i hospitalizovaná a teprve po profesionální terapii jsem si začala připouštět, že jsem se stala obětí sexuálního predátora. Dlouho jsem se považovala za spolupachatele, protože jsem svolila se vším, co mi Matzneff dělal. Takže v době, kdy to ještě šlo, mi připadalo absurdní ho žalovat. Jen jednou jsem byla blízko tomu, že na něj podám žalobu – za obtěžování. Bylo to před pár lety, Matzneff se mě pokusil opět kontaktovat, psal i mojí šéfové do nakladatelství. Tehdy jsem se rozhodla jít na policii, která byla hned naproti naší kanceláře. Stála jsem před stanicí a zkoušela si přehrát rozhovor, ke kterému mělo dojít. Představila jsem si výraz policisty, jak říká: Takže vám je čtyřiačtyřicet let a chcete si stěžovat na událost před třiceti lety? Řekla jsem si, že se mi vysměje, a ty dveře jsem nikdy neotevřela.

Jak vůbec Matzneff na vaši knihu reagoval?

Jeden francouzský časopis s ním udělal rozhovor, ve kterém všechno odmítl. Řekl, že to, co se stalo mezi námi, byl příběh velké lásky, že mně nikdy neublížil a neudělal nic proti mé vůli. Zcela popřel, že by se mohl dopustit kriminálního činu.

Opustila jste ho ještě jako dospívající dívka. Kdy vám došlo, že na vašem vztahu je něco divného?

Matzneff mi zakázal číst některá jeho díla s tím, že se o nich říkají zlé věci. Konkrétně šlo o knihu Mladší šestnácti let, ve které píše o vztazích s mladými dívkami a líčí, že si záměrně vybíral ty z rozpadlých rodin, kde bylo menší riziko odporu proti takovému vztahu. A pak Intimní deník o jeho cestách za malými chlapci na Filipíny, na nichž uspokojoval svoji pedofilní sexualitu. Když jednou odjel na víkend a nechal mi klíče od bytu, tak jsem ten zákaz porušila a obě knížky si přečetla. Byl to šok. Zhroutil se mi obraz našeho vztahu jako ojedinělé lásky, která potrvá navždy. Začalo mi docházet, že jsem byla jen jedním z mnoha úlovků, který se zároveň stane zápisem v jeho knize – zhnusila se mi tím i sama literatura, několik let jsem nemohla knížky vůbec číst. Neuměla jsem to tehdy pojmenovat, ale věděla jsem, že za jedenáctiletými chlapci nejezdil do Manily proto, že je má rád, ale protože se chtěl vyhnout následkům. Že na jeho chování je něco od základu špatného.

Tehdy jste odešla?

Nebylo to hned. V té době jsem už žila naprosto izolovaná od okolí. Vypadla jsem ze školy, nežila doma u matky, nestýkala se se svými vrstevníky. Byla jsem svým způsobem vězněm malého hotelového pokoje s velkou postelí uprostřed, okolo které se všechno mezi námi odehrávalo. Ještě pár měsíců to pak trvalo.

Loni se to zlomilo

Jednou z šokujících rovin knihy je, že vaše matka o vztahu nejen celou dobu věděla, ale stala se jeho komplicem. V jedné scéně nervózně čeká u telefonu, a když Matzneff zavolá, že se mu podařilo obalamutit policii, uleví se jí, má radost. Proč stála na jeho straně?

Řekla mi, že se bála, že si něco udělám, když mi ten vztah zakáže. Že jsem byla tak zamilovaná, že bych se třeba pokusila zabít, kdyby Matzneffa udala na policii. A tak si vybrala, že přijme ten vztah, aby neztratila mě.

Nikdy si nepřiznala vlastní selhání?

Dlouho mezi námi nebyl možný normální rozhovor o minulosti. Když jsem pozorovala, jak vyrůstá moje nevlastní dcera, častokrát jsem myslela na to, že je pro mě nepředstavitelné, že by po jejím boku byl padesátiletý člověk. Měla jsem potřebu to s matkou probírat, ale odmítala to. Říkala, že já jsem byla v jejím věku mnohem vyspělejší, že už jsem nebyla dítě. Až loni se to zlomilo. Přečetla si moji knížku a řekla, že z ní pochopila, jaký dopad to na mě mělo a jak bolestivá zkušenost to byla. A že ji mrzí, že tam pro mě tehdy nebyla. Já jsem pak zase pochopila, že ani pro ni to nebylo jednoduché. Byla sama a pohybovala se v prostředí, kde to většině připadalo normální. Možná to matka považovala svým způsobem za výhodu – že nás to drží v určitém okruhu lidí.

Máte i dospívajícího syna. Odrazila se vaše zkušenost v jeho výchově?

Otevřeně se s ním já i můj partner bavíme o různých projevech sexuality. Když jsem před časem četla statistiku, že sexuálnímu násilí od dospělého čelí ve Francii každé desáté dítě, což je výrazně víc než v jiných zemích, řekla jsem mu, ať se mi hlavně nezdráhá říct, kdyby se mu něco takového přihodilo.

Svůj příběh jste mu už vyprávěla?

Ano. Musela jsem to udělat kvůli blížícímu se vydání mojí knížky. Bylo mu čtrnáct, jako tehdy mně.

Jak jste mu to sdělila?

Nepamatuju si přesná slova, byl to dlouhý hovor. Seděli jsme doma u večeře a já jsem se snažila být maximálně věcná a klidná. Řekla jsem mu velmi jednoduchými slovy, že jsem si ve čtrnácti myslela, že prožívám milostný příběh, ale že jsem byla příliš mladá a ten muž měl pedofilní sklony – můj syn už věděl, co to znamená. Řekla jsem, že mi ten příběh hodně ublížil, že trvalo roky, než jsem se z toho vzpamatovala, a teď že jsem se rozhodla ho napsat a publikovat. A že ho musím chránit před tím, co by mohl slyšet v médiích – což někdy věci hodně zkresluje. Velmi pozorně mě poslouchal, a nakonec mi řekl, že ho to moc nepřekvapilo, že měl vždycky pocit, že se k mým dospívajícím letům váže něco temného, ​​o čem jsem nemluvila. Pak jsem ho ještě požádala, aby tu knihu hned nečetl, připadal mi ještě příliš mladý, aby jí porozuměl.

48_ROZHOVOR2_Jaros
Vanessa Springora • Autor: Milan Jaroš

Teď už knížku četl?

Ano, letos, když mu bylo šestnáct. Řekl, že ho to zasáhlo. Že se dozvěděl spoustu věcí a pochopil spoustu věcí o mně. A že je na svou matku hrdý.

Mimochodem, máte velmi nefrancouzsky znějící příjmení. Jaká je vaše rodinná historie?

Springora zní trochu bizarně, už od dětství se mě někdo na moje příjmení pořád ptá. Je to docela zábavná historka: můj dědeček z otcovy strany byl Čech a jmenoval se Josef Springer. Po válce si chtěl změnit příjmení, protože mu ve Francii znělo příliš německy. Babička chtěla, aby se po svatbě jmenovala Springerova, ale matrikářka to údajně nepovolila; prý to bylo moc dlouhé a nevešlo se to do kolonek. Tak z jejich debaty vzešlo Springora.

Odkud pocházel váš dědeček?

Z města na Moravě, jehož jméno nikdy nedokážu jako Francouzka vyslovit: ze Zábřehu. Po zabrání Sudet musel narukovat do wehrmachtu a odešel bojovat do Normandie. Tam dezertoval, potkal moji babičku a už tam zůstal. Zemřel, když mi bylo deset let, před pádem železné opony. Na Moravu se nestihl podívat. Ke konci života ale zpaměti maloval moravskou krajinu a také portréty jeho maminky a bratrů. A protože měl několik bratrů, mám logicky v Česku příbuzné, bratrance a sestřenice přes koleno. Strašně ráda bych je našla. Možná pojedu do Česka už příští rok a pokusím se je vyhledat. Napadlo mě, že bych pak o té cestě napsala další knížku.

Vanessa Springora (49)

je francouzská autorka, redaktorka a ředitelka pařížského nakladatelství Julliard. V roce 2020 jí vyšla její prvotina, autobiografická kniha o nerovném vztahu s jedním z nestorů francouzské literární scény. Kniha se stala bestsellerem; byla publikována v pětadvaceti zemích, vyvolala celospolečenskou debatu ve Francii a také získala Cenu Jeana-Jacquesa Rousseaua za autobiografický román. Vanessa Springora má české kořeny. Její knihu letos česky pod názvem Svolení vydalo nakladatelství Host.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Kateřina Šafaříková

redaktorka, Fokus

safarikova
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1223

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte