Přišel jste do Egypta více než půl roku po demonstracích, které vedly k pádu dlouholetého diktátora Husního Mubáraka. Odpovídala situace v zemi tomu, co jste očekával na základě sledování zpravodajství o arabském jaru?

Nezažil jsem energii a nával optimismu vyvolané demonstracemi na káhirském náměstí Tahrír v lednu a únoru 2011. Někdy jsem slyšel názor, že když jsem toto vzepětí na místě nezažil, nemohu arabskému jaru nikdy porozumět. Ale kdo ví, možná bylo naopak výhodou, že emoce z revoluční doby nijak nerozptylovaly moji pozornost. Problém opravdu velké části mediálního zpravodajství spočíval v tom, že reportéři z Egypta zmizeli ve chvíli, kdy ta skutečně zajímavá a podstatná část příběhu arabského jara teprve začínala. Tedy co se stane po pádu diktátora, jak se komunity začnou měnit, jaké vzorce chování vyplavou na povrch, zkrátka jak to celé dopadne? Proto jsem v Egyptě na dalších pět let zůstal.

Brzy po vašem příletu do Káhiry, v listopadu 2011, vypukla na Tahríru nová vlna protestů. Demonstranti se tehdy obávali, že přechodná vláda zkomplikuje cestu k ohlášeným volbám a ukradne jim revoluci. Postupoval jste v té situaci jinak než většina reportérů. Nezajímaly vás střety s policií, nezpovídal jste demokratické aktivisty – a namísto toho jste každý den chodil do jedné mešity na okraji náměstí.

Když někde probíhají změny, které nedokážu obsáhnout a pochopit, tak si hledám jedno přehledné místo a…