Writer Chimamanda Ngozi Adichie
Chimamanda Ngozi • Autor: dpa/picture alliance via Getty I

Tento rozhovor je součástí výběru top článků roku 2021. Při této příležitosti ho odemykáme. Pokud vás zaujal a chcete podpořit nezávislou novinařinu, budeme rádi, když se stanete naším předplatitelem.


Reklama
Reklama

Oblíbená spisovatelka Baracka Obamy. Intelektuálka ověnčená čestnými doktoráty z prestižních univerzit i literárními cenami, ale zároveň s talentem vyložit svoje myšlenky natolik srozumitelně, že pronikají do popkultury i módy. I když sláva nigerijské spisovatelky Chimamandy Ngozi Adichie dávno přesáhla hranice její rodné země, právě ona dnes reprezentuje výraznou novou vlnu africké literatury. Byla by ale chyba zařadit ji mezi autory specificky svázané s jedním regionem. Také proto, že právě ona dnes dokáže přesně pojmenovat a analyzovat aktuální politické a společenské problémy, zejména týkající se rasy a genderu. Adichie přijela do Prahy na festival Svět knihy.

Svou šestiletou dceru cíleně vychováváte částečně v USA a částečně v Nigérii. Jak se její dětství v obou zemích liší?

V Americe jí moc pizzy… Opravdu, děti ji ve školce dostávají snad každý druhý den. S manželem jsme se proto rozhodli, že jí dvakrát týdně připravíme oběd, který si vezme s sebou. Nigerijskou rýži. Ale teď vážně: v Nigérii je neustále obklopena lidmi, dětství se tam odehrává v duchu myšlenky, že k výchově potřebujete celou vesnici. V našem domě v Lagosu je pořád spousta příbuzných, rodina je tu mnohem rozvětvenější struktura. Naopak ve Spojených státech je její definice mnohem omezenější a svázanější, funguje spíše nepočetná nukleární rodina, což je také pro nás rodiče únavnější. Dcera od nás mnohem více očekává, že ji zabavíme. V Nigérii se o ni tak intenzivně starat nemusíme, protože pořád něco vyvádí s bratranci a sestřenicemi.

Co jí to dává?

Jsem vděčná, že může zažít oba tyhle světy. Chtěla jsem, aby zažila pocit africké vesnice, aby věděla, odkud pochází. Nejsme si ale s manželem úplně jistí, kam bude chodit do školy. Zda chceme, aby to bylo ve Spojených státech, protože tam odmalička bude cítit, že je černá. Okolí ji bude posuzovat podle rasy – neunikne tomu, protože tohle téma je v USA všudypřítomné. Už když jsme pro ni vybírali školku, nehledali jsme tu nejkvalitnější, ale etnicky smíšenou, kde nebude pociťovat svou odlišnost. O takových věcech v Nigérii přemýšlet nemusíme.

Kdysi jste na tohle téma řekla, že v Americe bude dcera čelit rasismu a v Nigérii sexismu – a vy si budete muset mezi těmito zly vybrat.

Musím říct, že i v USA hodně brzy zjišťuje, že je dívka – už dětské oblečení je sexualizované. V Nigérii se sexismus stává větším problémem, když dospěje, v dětství ji před ním dokážu dobře chránit. Maximálně musím hlídat, aby jí někdo neříkal, že nějaká hračka není pro holky…  V Americe ji ale nedokážu zcela ochránit od toho, aby si byla vědoma, že je černoška, a od pocitu, že černošství je něčím negativní. Je to všudypřítomné jako vzduch, který dýcháte.

Nigérie se nicméně od vašeho dětství neskutečně proměnila, vy jste slavná a žijete v Lagosu v bohaté čtvrti s ochrankou. Jak dceři dokážete předat zmiňovaný pocit africké vesnice?

Tou „vesnicí“ je moje široká rodina, lidé, kterým věřím a kteří mají vždycky přístup do našeho domu. Přicházejí, aniž by zaťukali. Sama jsem díky otcově práci vyrůstala v univerzitním kampusu, což byl také relativně privilegovaný a zdmi ohraničený prostor. Ale mohla jsem v ulicích kampusu jezdit na kole a cítit se v bezpečí. Dceru bohužel ven na ulici na kole pustit nemůžu, nepřijde mi to bezpečné, a musí tedy jezdit na našem pozemku. Jinak od své slávy se ji snažím ochránit, v nigerijských médiích její fotka nebyla otištěná, a když mě někdo poprosí o společný snímek, dcera už automaticky odchází ze záběru.

Je vycvičená…

Znovu a znovu ji na to upozorňuji. Byli jsme na jedné party, kde si ji někdo chtěl vyfotit – a ona mu řekla, že nejprve musí za maminkou a zeptat se. Ale samozřejmě nemůže mít dětství, jaké jsem měla já. Nigérie i zbytek světa jsou mnohem komplikovanější a méně bezpečné. Ale ona je praktická, umí se přizpůsobit – a je i sarkastická. Nedávno jí můj muž vysvětloval, že maminka musí jít na podepisování knih, a ona odpověděla: „Jo, jo, vím, a všichni tam budou nadšení, že jim Chimamanda podepsala knížku.“

To je zdravé, ne? Uchrání vás to od toho, aby vám sláva stoupla do hlavy.

Velmi. Moje rodina je na mě pyšná, ale sarkasticky si ze mě a z mé slávy dělá legraci. To mě těší.

Jak mateřství ovlivnilo vaše psaní?

Dlouho jsem si nebyla jistá, jestli děti vůbec chci. Bála jsem se, že nebudu moci být takovou matkou, jakou jsem chtěla být. Věděla jsem, jak mě psaní pohlcuje, jak jsem jím téměř posedlá. A měla jsem za to, že zkrátka není možné věnovat se naplno dítěti a zároveň psaní. Pak dítě přišlo a nedokážu si bez dcery svůj život představit. Ale změnilo se mnohé. Těhotenství jsem prožívala v soukromí, protože jsem to chtěla zažít s milovanými lidmi, nicméně potom jsem toužila o mateřství mluvit i veřejně.

O čem nejvíc?

Převažující narativ o mateřství není zcela pravdivý. Ve filmech i v literatuře: dítě se narodí, matka je u vytržení, vše je krásné, ale už nevidíte, co se reálně děje během porodu. To, co není moc hezké na pohled a příšerně to bolí. Nevidíte, jak dramaticky se ženám mění tělo, protože v něm roste nový člověk, což je fantastické, ale zároveň si to vybere svou daň. Chci o mateřství mluvit v tomto kontextu – o těchto praktických, ne úplně pozitivních stránkách, stejně jako o těch krásných a kouzelných. Je to potřeba, aby se ženy necítily provinile, když třeba prožívají poporodní depresi.

Chybějí vám podobné příběhy v literatuře?

Jednoznačně. Představa, že postoje a pocity žen týkající se mateřství musí být výhradně pozitivní, je absurdní, dokonce si myslím, že je to dehumanizující – a připravuje to ženy o lidskost. Ženy by měly bez výčitek svědomí psát o svém ambivalentním vztahu k mateřství. O tom, že touží být i jako matky nezávislými lidskými bytostmi s vlastními cíli a sny. O tom, že chtějí jít zpět do práce, protože se doma s malým dítětem nudí. O všech těch věcech, které z nich ale nedělají horší matky. Naopak, když žena dostane prostor, aby byla plnohodnotným člověkem, může být i lepší matkou, protože se tím zmenší prostor pro frustraci.

Jeden příběh

První příběhy jste začala psát v sedmi letech. Vystupovali v nich lidé, kteří jedí jablka, ačkoli vy jste jedla manga, a psala jste v nich o sněhu, ačkoli jste jej nikdy neviděla a žila v tropech. Později jste to vysvětlovala tím, že nebyly k mání dětské knihy psané africkými autory a vaše představa, jak mají vypadat psané příběhy, byla formována knihami psanými západními autory o západních zemích pro západní čtenáře. Mají vaše dcera a její dnešní vrstevníci větší výběr?

Ano, v mnohých jejích oblíbených knihách vystupují černošští hrdinové. Miluje třeba pohádku o černošské dívce a jejích vlasech. Líbí se jí, protože je vtipná, ale já si uvědomuji, že také posiluje její sebevědomí – pocit, že její vlasy nejsou divné a exotické, ale normální. A myslím, že čtení knížek o nebělošských hrdinech a prostředí je přínosné nejen pro černošské děti. Je to užitečné pro všechny, protože to je zkrátka praktický způsob poznávání světa. Moje dcera čte knihy odevšad. Vždycky jí z různých zemí nějakou přivezu, i tady jsem jí chtěla sehnat českou pohádku v angličtině, ale žádnou jsem nenašla. Jedna z dceřiných oblíbených knížek se odehrává na francouzském venkově. Mám mimochodem v plánu, že pro ni napíšu dětskou knihu.

A budete ji psát anglicky, nebo v igboštině, jazyce vašeho národa (Igbové patří k nejpočetnějším národům Nigérie, čítají asi třicet milionů obyvatel žijících především na jihu země – pozn. red.)?

Anglicky. Nebyla jsem v igboštině vzdělaná, takže tímhle jazykem neumím psát.

Ve vašem slavném TED Talku The danger of a single story (Nebezpečí jediného příběhu) popisujete, jak jste v devatenácti přijela do Spojených států a šokovalo vás setkání se spolubydlící na kolejích. Myslela si, že posloucháte kmenovou hudbu, a cítila vůči vám lítost, protože pocházíte z „chudé Afriky“. Vysvětlujete to tím, že z médií slyšela o Africe pořád tentýž příběh: o válkách a krizích doplněných špetkou exotiky, safari a divočiny. Od té doby uběhlo více než dvacet let, od vaší přednášky více než deset let. Změnil se obraz Afriky ve Spojených státech a Evropě?

Myslím, že došlo k jistému pokroku. Lidé vyprávějící příběhy o Africe jsou si více vědomi tamní komplexity a snaží se tak psát, i když se to vždycky nepovede. Ke změně přispívá také internet a sociální média. Když dnes někdo v Londýně napíše článek o Nairobi, musí počítat s tím, že si ho někdo v Nairobi také přečte – a sdělí mu případně na Twitteru, že píše koniny. Dříve hodně textů o Africe vznikalo s vědomím, že si je Afričané nikdy nepřečtou. A reportéři si vymýšleli, přeháněli, vytvářeli exotiku… Napadá mě Ryszard Kapuściński, slavný polský reportér s pověstí, že je jakýmsi hlasem Afriky. Když ho kamarád z Keni četl, tak se rozčiloval a říkal: Co to, hergot, píše o místě, které znám!? To není pravda, to místo není tak exotické.

Není to tím, že Kapuściński psal v šedesátých letech, a to místo se za tu dobu změnilo?

Ne, v té době tam žil otec onoho kamaráda a byl to akademik.

Je snaha o vyprávění jiných příběhů Afriky i jednou z hlavních motivací vašeho psaní?

Když jsem byla mladší, tak jsem to takto cítila. Prožívala jsem, že žiju v zahraničí, kde lidé vůbec nic netuší o realitě, v níž jsem vyrostla, a chtěla jsem to napravit.

Po vydání vašeho třetího a nejslavnějšího románu Amerikána jste ale řekla, že už jste tuto svoji misi splnila předchozími dvěma knihami, které se věnují válce v Biafře na konci šedesátých let nebo popisují příběh nigerijské rodiny.

Ano, teď už tuto touhu tolik necítím. Částečně i proto, že mezitím píše mnoho nových afrických spisovatelů. A částečně proto, že stárnu – nevím, jak dlouho tady ještě budu, a chci dělat a psát věci, po nichž opravdu toužím.

Nenarážela jste ale na počátku kariéry na stereotypní představy o Africe i africké literatuře, které vám vydání prvních knih komplikovaly?

Možná u první knihy. Purpurový ibišek o dívce dospívající v Nigérii po vojenském puči se odehrává v malém univerzitním městě – a v USA jsem měla velký problém najít vydavatele. Hodně lidí mi říkalo, že nikdo neví, kde Nigérie je, že nikoho nezajímá. Navíc si neuměli představit, jak mě jako neznámou autorku budou propagovat, když na scéně nebyla další černá africká spisovatelka, ke které by mě mohli přirovnat. Takže přicházelo jedno odmítnutí za druhým, až jedno skvělé malé nakladatelství knihu vydalo. A protože nikdo neočekával, že to bude mainstreamová kniha, mohla jsem zůstat věrná svojí představě.

Půle žlutého slunce, což je můj druhý román a věnuje se válce o Biafru, byli zase někteří lidé překvapeni, že jako žena píšu o válce a že o ní tolik vím. Na což jsem odpovídala, že mám náhodou v hlavě mozek a že ho používám. Někteří lidé také čtou jakoukoli africkou literaturu jako politickou alegorii – třeba že postava otce z Purpurového ibišku reprezentuje represivní vojenský nigerijský režim. Ale tak to není, ten otec je zkrátka jen kretén. Takže kromě toho, že jsem žena, hraje roli také skutečnost, že jsem Afričanka – a že moje práce bude čtena ne jako literatura, ale jako antropologie. Což může být frustrující.

Mladí afričtí spisovatelé nyní ve světě nacházejí stále větší odezvu. V citovaném TED Talku zmiňujete igboský koncept nkali, který moc definuje nejen politicky i ekonomicky, ale také tím, kdo, kdy, jak a o kom vypráví příběhy. Je nynější pokles politické moci Západu jednou z podmínek i příčin, že příběhy Nigerijců či Ghaňanů byly ve světě více slyšet?

Západní moc neklesá, to si nemyslím. Ano, vzestup Číny momentálně Západ znervózňuje, ale v základních věcech pokles nepozoruji. Globální měnou je dolar a asi jím navěky zůstane, pokud nedojde k totální revoluci. A co je pro moc podstatnější než tohle? Americké ideje a kultura jsou také zdaleka nejmocnější. Že slyšíme více příběhů ze všech kontinentů, je projevem emancipace, nikoli poklesu americké moci.

A jak si tedy odezvu oněch mladých autorů vysvětlujete?

Spíše tím, že si více lidí uvědomuje globální povahu naší existence. I v Evropě vypravěči příběhů vidí, jak je vše propojené, jak jsme na sobě vzájemně závislí. Během lockdownu to mohli pochopit všichni: v Americe ve Walmartu byly prázdné regály, protože Čína nevyvážela laciné zboží, a Nigérie dováží skoro všechno, i tu rýži. Ale zároveň nevěřím tomu, že žijeme v globální vesnici, na to je mocenská nerovnováha příliš velká. Běžný Evropan si může jen tak říct, že bude cestovat a nic mu v tom nebrání. To Afričan nemůže, ani pokud na to má prostředky. Nedostane vízum a na všech úrovních čelí nedůvěře.

Ženy píší pro všechny

V loňském rozhovoru pro magazínovou přílohu týdeníku Die Zeit jste řekla, že se během pobytu v Nigérii smějete častěji než v USA…

Opravdu?

Ano, a zároveň, že tam jste mnohem častěji naštvaná než v USA.

Tak to je pravda!

Na první pohled to zní jako protimluv.

Ne, vůbec. Nigérii nejvíc miluji a zároveň mě nejvíce frustruje, obojí je propojené a ta frustrace vyrůstá z lásky. Ameriku mám také velmi ráda a obdivuji ji, ale Amerika je v pořádku i beze mě. Nigérie mě – myslím – potřebuje mnohem víc, proto je moje emocionální angažmá podstatně silnější. Takže tam dokážu být opravdu šťastná, ale také se cítit hrozně. Obojí kvůli tomu, jaká Nigérie je.

Nevěřím tomu, že žijeme v globální vesnici, na to je mocenská nerovnováha příliš velká.

Tweetni to

Jste doma v obou zemích, což vám zároveň umožňuje pohled zvenčí, díky kterému můžete lépe vidět jejich neuralgické body. Jaké to jsou?

U Nigérie to můžu říct snadno: je to politická situace, která mě totálně demoralizuje. Přála bych si, aby ti, kdo vládnou, byli mnohem odpovědnější. Jejich chování souvisí i se snadností volebních podvodů: myslí si, že mohou volby snadno falšovat, a proto se necítí být tak odpovědní těm, kdo je volili.

A u Spojených států?

Napadá mě jeden rozdíl ve feminismu v obou zemích. Americká kultura zbožňuje mládí, zatímco nigerijská si cení vysokého věku. Takže s tím, jak žena stárne, získává v Nigérii stále větší respekt – ne proto, že je ženou, ale díky věku. Oproti tomu v USA je stárnutí pro ženy těžší, v jistém věku se stávají neviditelnými. Zároveň v Nigérii také ženy v mocných pozicích musí předstírat, že pořád plní i svou domácí roli. Všechny velké nigerijské banky jsou teď vedené ženami, ale v novinových rozhovorech přitom řeší, jak i po jedenácti hodinách v práci manželovi uvaří. Asi je to způsob, jak zajistit, že se jejich rostoucím vlivem nikdo necítí ohrožen.

V Nigérii vás přitom část progresivních autorů kritizuje, že do země přinášíte západní koncept feminismu a tím de facto pokračujete v koloniální tradici. Co jim odpovídáte?

Jsou názory, na které neodpovídáte a raději jdete dál… Ale častěji slýchám opačnou kritiku, že odmítám přijmout některé ideje vycházející z amerického akademického feminismu. Některé mladé nigerijské feministky jsou do téhle debaty ponořené a nesouhlasí třeba s tím, když říkám, že by se do hnutí měli co nejvíc zapojit muži.

Mění se v posledních letech literární svět díky tomu, že je vydáváno a oceňováno stále více spisovatelek? Máme i díky tomu jako čtenáři pestřejší paletu příběhů?

Máme. Je důležité, aby více žen psalo právě proto, abychom mohli číst rozmanité příběhy. Je ale nutné, aby se změnil způsob, jakým je jejich práce propagována. Ve většině zemí světa se předpokládá, že je budou číst hlavně ženy. Z výzkumů víme, že muži čtou zejména mužské autory, zatímco čtenářky čtou jak ženy, tak muže. Muže často ani nenapadne, že by mohli číst knihy psané ženami – a jsou v tom neustále utvrzováni. Můj nizozemský kamarád koupil jako dárek všem svým kamarádkám paměti Michelle Obama. Takže jsem se ho zeptala, proč dal tu knihu jen kamarádkám, když by z ní mohli mít prospěch také muži?

Takže nejde jen o to, aby více žen psalo a bylo publikováno?

Ano, jde také o to, jak mluvíme o jejich práci, které bych raději říkala literatura psaná ženami než ženská literatura, a jak je propagována a prodávána. Jejich knihy nejsou pro ženy, měli by je číst všichni. A zejména to platí o tématech, jako je zmiňované mateřství. Někdy si říkám, že jeden z důvodů, proč je po celém světě pořád pácháno tolik násilí na ženách, není jen představa, že mužům ženská těla patří. Ale také fakt, že muži často ženy zkrátka neznají. Když někoho neznáte, pak o něm nepřemýšlíte jako sobě rovném – a když o někom nepřemýšlíte jako o sobě rovném, tak mu můžete ubližovat.

Podobná nerovnost vlastně panuje i v přístupu k Africe. Vy jste Nigerijka, která se snaží proměnit vlastní společnost a kulturu směrem k většímu feminismu. Měli by to ale dělat i cizinci, Evropané a Američané skrze nevládní organizace nebo rozvojovou pomoc?

Každý má svou roli. U nás chybí kapitál a nevládní organizace ho mají, takže jejich účast dává smysl. Ale záleží na tom, jak se chovají. Mám známé, kteří pracovali pro zahraniční nevládky a stěžovali si, že příliš nenaslouchají místním lidem, že mají své představy řešení, které se snaží v Nigérii aplikovat. A že často používají jazyk, kterému se žadatelé o granty snaží přizpůsobit, aby uspěli. Lidé píšící návrhy na projekty pak předstírají a lžou, protože vědí, že jinak peníze nedostanou. To je problém, protože pokud s realitou nezacházíte pravdivě, tak to vede ke zmatkům. Takže všechno závisí na tom, jak je tahle pomoc zvenčí dělaná.

Teju Cole, jiný vlivný nigerijský spisovatel vaší generace, ostře kritizuje tzv. bělošský spasitelský komplex. Kde vy vidíte linii mezi tímto komplexem a upřímnou snahou Evropanů či Američanů ukázat solidaritu a pomoci?

Záleží opět na tom, jak se onen potenciální bělošský spasitel chová. Sama myšlenka, že zachrání Afriku, je podle mě problematická, stejně tak pokud pomáhá kvůli tomu, aby se sám před sebou cítil dobře. Ilustruji tohle ráda vlastním příběhem. Vyrůstala jsem relativně privilegovaně, ve srovnání s mou sestřenicí. A to díky tomu, že můj otec se štěstím získal dobré vzdělání, stal se profesorem statistiky, zatímco jejímu otci to ve škole nešlo. Dnes ji finančně podporuji, dělám to ráda, ale musím si pořád připomínat, že nejsem lepší než ona. Že jsem měla prostě jen větší štěstí. A je důležité, aby západní pomoc vyznávala podobný přístup: její nositelé nejsou lepší než Afričané. Měli jen štěstí, že se narodili na kontinentu, který v minulosti plundroval zbytek světa, protože měl lepší zbraně.

Tuto zásadu – tedy že bychom měli brát v potaz motivaci toho kterého člověka a celkový kontext – zdůrazňujete i u současných, často vyhrocených společenských debat o rasismu nebo sexismu.

Přesně tak, zvláště dnes, kdy pořád někdo někoho soudí za to, co údajně řekl. Když mi známí nějaké takové pohoršené zprávy přeposílají, chci vždycky slyšet celý příběh. Nejen citaci, která vyvolá pobouření. Chci vědět, jaký byl záměr toho člověka, celkový kontext. Lidé často něco řeknou z neznalosti věci. To není nutně špatné, protože ignorance je vlastně příležitost. Všichni něco nevíme. To ovšem platí v případě, že ta slova nejsou jednoznačně zlomyslná nebo zaujatá.

47B_foto archiv Svět knihy 2021
CHIMAMANDA NGOZI ADICHIE

Chimamanda Ngozi Adichie (44)

Narodila se v nigerijském městě Enugu do rodiny vysokoškolského profesora statistiky a univerzitní notářky. Studovala medicínu, z Nigérie ale odešla do USA, kde vystudovala politologii, komunikaci a kreativní psaní. Vydala tři romány (Purpurový ibišek, Půl žlutého slunce a Amerikána), sbírku povídek a tři knižní eseje. Debutovala portrétem nigerijské rodiny. Ve své druhé knize se věnovala válce, která na konci šedesátých let vypukla mezi Nigérií a nezávislou republikou Biafra, jež vznikla odtržením jihovýchodní části země. Částečně ji při tom inspirovala historie vlastní rodiny – během války zemřeli oba její dědečkové. Třetí kniha popisuje zkušenost mladých Nigerijců odcházejících za studiem a důstojnějším životem do USA a Velké Británie. Velký ohlas vzbudila dvě její vystoupení v rámci TED konferencí – The danger of a single story (Nebezpečí jediného příběhu) a We should all be feminists (Feminismus pro každého). A také dva knižní eseje věnované feminismu (Feminismus je pro každého a Milá Ijeawele aneb Feministický manifest v patnácti doporučeních). Její poslední knihou je esej o smutku a umírání Notes on Grief (Poznámky o truchlení), inspirovaný smrtí jejích rodičů. Je držitelkou řady literárních cen. Je vdaná, má dceru. Část roku žije v USA, část v Nigérii.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte