0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Rozhovory3. 10. 202117 minut

Chimamanda Ngozi Adichie: Neznalost je příležitost

Chimamanda Ngozi • Autor: dpa/picture alliance via Getty I

Oblíbená spisovatelka Baracka Obamy. Intelektuálka ověnčená čestnými doktoráty z prestižních univerzit i literárními cenami, ale zároveň s talentem vyložit svoje myšlenky natolik srozumitelně, že pronikají do popkultury i módy. I když sláva nigerijské spisovatelky Chimamandy Ngozi Adichie dávno přesáhla hranice její rodné země, právě ona dnes reprezentuje výraznou novou vlnu africké literatury. Byla by ale chyba zařadit ji mezi autory specificky svázané s jedním regionem. Také proto, že právě ona dnes dokáže přesně pojmenovat a analyzovat aktuální politické a společenské problémy, zejména týkající se rasy a genderu.

Svou šestiletou dceru cíleně vychováváte částečně v USA a částečně v Nigérii. Jak se její dětství v obou zemích liší?

Reklama

V Americe jí moc pizzy… Opravdu, děti ji ve školce dostávají snad každý druhý den. S manželem jsme se proto rozhodli, že jí dvakrát týdně připravíme oběd, který si vezme s sebou. Nigerijskou rýži. Ale teď vážně: v Nigérii je neustále obklopena lidmi, dětství se tam odehrává v duchu myšlenky, že k výchově potřebujete celou vesnici. V našem domě v Lagosu je pořád spousta příbuzných, rodina je tu mnohem rozvětvenější struktura. Naopak ve Spojených státech je její definice mnohem omezenější a svázanější, funguje spíše nepočetná nukleární rodina, což je také pro nás rodiče únavnější. Dcera od nás mnohem více očekává, že ji zabavíme. V Nigérii se o ni tak intenzivně starat nemusíme, protože pořád něco vyvádí s bratranci a sestřenicemi.

Co jí to dává?

Jsem vděčná, že může zažít oba tyhle světy. Chtěla jsem, aby zažila pocit africké vesnice, aby věděla, odkud pochází. Nejsme si ale s manželem úplně jistí, kam bude chodit do školy. Zda chceme, aby to bylo ve Spojených státech, protože tam odmalička bude cítit, že je černá. Okolí ji bude posuzovat podle rasy – neunikne tomu, protože tohle téma je v USA všudypřítomné. Už když jsme pro ni vybírali školku, nehledali jsme tu nejkvalitnější, ale etnicky smíšenou, kde nebude pociťovat svou odlišnost. O takových věcech v Nigérii přemýšlet nemusíme.

Kdysi jste na tohle téma řekla, že v Americe bude dcera čelit rasismu a v Nigérii sexismu – a vy si budete muset mezi těmito zly vybrat.

Musím říct, že i v USA hodně brzy zjišťuje, že je dívka – už dětské oblečení je sexualizované. V Nigérii se sexismus stává větším problémem, když dospěje, v dětství ji před ním dokážu dobře chránit. Maximálně musím hlídat, aby jí někdo neříkal, že nějaká hračka není pro holky…  V Americe ji ale nedokážu zcela ochránit od toho, aby si byla vědoma, že je černoška, a od pocitu, že černošství je něčím negativní. Je to všudypřítomné jako vzduch, který dýcháte.

Nigérie se nicméně od vašeho dětství neskutečně proměnila, vy jste slavná a žijete v Lagosu v bohaté čtvrti s ochrankou. Jak dceři dokážete předat zmiňovaný pocit africké vesnice?

Tou „vesnicí“ je moje široká rodina, lidé, kterým věřím a kteří mají vždycky přístup do našeho domu. Přicházejí, aniž by zaťukali. Sama jsem díky otcově práci vyrůstala v univerzitním kampusu, což byl také relativně privilegovaný a zdmi ohraničený prostor. Ale mohla jsem v ulicích kampusu jezdit na kole a cítit se v bezpečí. Dceru bohužel ven na ulici na kole pustit nemůžu, nepřijde mi to bezpečné, a musí tedy jezdit na našem pozemku. Jinak od své slávy se ji snažím ochránit, v nigerijských médiích její fotka nebyla otištěná, a když mě někdo poprosí o společný snímek, dcera už automaticky odchází ze záběru.

Je vycvičená…

Znovu a znovu ji na to upozorňuji. Byli jsme na jedné party, kde si ji někdo chtěl vyfotit – a ona mu řekla, že nejprve musí za maminkou a zeptat se. Ale samozřejmě nemůže mít dětství, jaké jsem měla já. Nigérie i zbytek světa jsou mnohem komplikovanější a méně bezpečné. Ale ona je praktická, umí se přizpůsobit – a je i sarkastická. Nedávno jí můj muž vysvětloval, že maminka musí jít na podepisování knih, a ona odpověděla: „Jo, jo, vím, a všichni tam budou nadšení, že jim Chimamanda podepsala knížku.“

To je zdravé, ne? Uchrání vás to od toho, aby vám sláva stoupla do hlavy.

Velmi. Moje rodina je na mě pyšná, ale sarkasticky si ze mě a z mé slávy dělá legraci. To mě těší.

Jak mateřství ovlivnilo vaše psaní?

Dlouho jsem si nebyla jistá, jestli děti vůbec chci. Bála jsem se, že nebudu moci být takovou matkou, jakou jsem chtěla být. Věděla jsem, jak mě psaní pohlcuje, jak jsem jím téměř posedlá. A měla jsem za to, že zkrátka není možné věnovat se naplno dítěti a zároveň psaní. Pak dítě přišlo a nedokážu si bez dcery svůj život představit. Ale změnilo se mnohé. Těhotenství jsem prožívala v soukromí, protože jsem to chtěla zažít s milovanými lidmi, nicméně potom jsem toužila o mateřství mluvit i veřejně.

O čem nejvíc?

Převažující narativ o mateřství není zcela pravdivý. Ve filmech i v literatuře: dítě se narodí, matka je u vytržení, vše je krásné, ale už nevidíte, co se reálně děje během porodu. To, co není moc hezké na pohled a příšerně to bolí. Nevidíte, jak dramaticky se ženám mění tělo, protože v něm roste nový člověk, což je fantastické, ale zároveň si to vybere svou daň. Chci o mateřství mluvit v tomto kontextu – o těchto praktických, ne úplně pozitivních stránkách, stejně jako o těch krásných a kouzelných. Je to potřeba, aby se ženy necítily provinile, když třeba prožívají poporodní depresi.

Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.

Online přístup ke všem článkům a archivu

Články i v audioverzi a mobilní aplikaci
Možnost odemknout články pro blízké
od 150 Kč/měsíc