Evropští lídři se postupně odvažují přiznat sobě i občanům novou realitu: v rozbouřeném světě jsme sami

„Myslím, že jsou slabí. Ale také si myslím, že chtějí být hrozně politicky korektní,“ řekl Donald Trump v prosincovém rozhovoru se serverem Politico o evropských politických lídrech. „Myslím, že nevědí, co dělat,“ dodal a pro jistotu to ještě jednou zopakoval: „Evropa neví, co dělat.“ 

Jestli jeho slova v něčem Evropu popisují naprosto přesně, tak ve věci, kterou Trump v tu chvíli neměl na mysli: ve vztahu vůči němu a jím vedeným Spojeným státům. Evropští lídři „politicky korektně“, tedy zdrženlivě a velmi mírně, reagují na Trumpovo porušování jak domácích demokratických pravidel, tak i všemožných pravidel mezinárodní spolupráce, protože se chtějí vyhnout ostrému konfliktu s nejsilnějším a tradičně nejbližším spojencem. Jejich slabost má kořeny v osmdesát let trvajícím vojenském spojenectví, o které nemohou – a nechtějí – najednou zcela přijít. A proto v nynější převratně nové situaci, kdy k nim tento spojenec náhle hovoří jako nepřítel, zatím opravdu nevědí, co dělat.

Definitivně se to ukázalo začátkem prosince, kdy se četné projevy pohrdání Evropou ze strany americké administrativy poprvé přetavily do vládního strategického dokumentu. Do nové národní bezpečnostní strategie, kterou Trumpovi lidé sepsali v ideovém protikladu k principům poválečné Evropy. 

Někdo tady páchá civilizační sebevraždu

EU je postavena na překonání nacionalismu pomocí globální spolupráce a mezinárodních pravidel. Nová americká doktrína naopak hovoří o „primátu národů“: o tom, že USA budou své národní zájmy stavět na první místo a „povzbuzovat jiné země, aby to dělaly také“. Nadměrný vliv větších, silnějších a bohatších států na své méně silné sousedy označuje za „nadčasovou pravdu v mezinárodních vztazích“ – a přebírá tedy pohledy Ruska a Číny, které uvažují ve „sférách vlivu“ a nárokují si právo rozhodovat o osudu svých menších sousedů. 

Trumpův dokument navíc spatřuje „důvod k velkému optimismu“ v růstu nacionalistického populismu v Evropě vlivem současné krajní pravice a slibuje tento odpor proti evropské integraci „kultivovat“. Náměstek ministra zahraničí Christopher Landau řekl, že se „nemůžeme tvářit, jako bychom byli partneři, pokud evropské národy dovolí, aby nedemokratická, nereprezentativní byrokracie EU v Bruselu páchala politiku civilizační sebevraždy“. 

Působí to skoro jako výzva ke změně režimu v Evropě. Zavedené středopravicové a středolevicové strany, které utvářely evropskou integraci, působí proti nové alianci sílících domácích populistů, americké vlády a podobně smýšlejících majitelů mocných amerických technologických koncernů jako ti slabší. Jak na tuto novou realitu evropští lídři reagují? Otevřeně jen málo. 

Bruselští zpravodajové deníku Financial Times z dobře informovaných zdrojů zjistili, že šéf NATO Mark Rutte a ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj přesvědčovali předsedkyni Evropské komise Ursulu von der Leyen k tomu, aby na ataky zpoza Atlantiku nereagovala a Trumpa dál nedráždila. Pokud je to pravda, můžeme si tipnout, že ji nebylo třeba dlouze přemlouvat: evropským politickým cílem číslo jedna je udržet s Washingtonem co nejvíce funkční vztahy. Zkusit Trumpa v rámci omezených diplomatických možností co nejvíce posunout na stranu Ukrajiny, neztratit americké zbraně, satelitní data a jaderný deštník. 

Šéfka evropské diplomacie Kaja Kallas proto na novou bezpečnostní doktrínu reagovala mimořádně smířlivě. „Spojené státy jsou stále naším největším spojencem. Na některá témata se vždy nedíváme stejně, ale základní princip platí: Jsme největšími spojenci a měli bychom držet spolu,“ řekla v debatě televize CNN. „Nečtu to tímto způsobem,“ odpověděla na otázku moderátorky, zda strategie nenaznačuje, že se nyní Trump a USA dívají na Evropu jako na nepřítele. Americkému prezidentovi pak Kallas dala za pravdu v tom, že Evropa skutečně ve vztahu k Rusku „není dostatečně sebevědomá“. 

Kritici takto opatrného postupu jsou přesvědčeni, že Trumpa mírnost a ústupnost nejenže neusmíří, ale naopak ho ponouká k dalšímu zakleknutí na slabšího. Odkazují například na nedávnou obchodní válku: Čína se Trumpovým vysokým clům vzepřela tvrdými protiopatřeními včetně omezení vývozu vzácných zemin do USA – a Trump ustoupil. Naopak evropský strach z konfliktu – Unie přijala patnáctiprocentní americká cla bez odvety – napětí ve vztazích neodstranil. 

Mimo oči a uši veřejnosti si mnozí evropští lídři vážnost situace uvědomují, o čemž svědčí přepis jejich telefonátu z 1. prosince, k němuž se dostali reportéři německého týdeníku Der Spiegel. Záznam prozrazuje jejich dojem, že Trump má blíž k Putinovi než k nim. „Hrají si, s vámi i s námi,“ řekl podle protokolu kolegům německý kancléř – a celoživotní zastánce blízkých transatlantických vazeb – Friedrich Merz. „Co je náš plán B?“ ptala se dánská premiérka Mette Frederiksen v debatě o reálně hrozící možnosti, že USA budou tlačit Ukrajinu k ústupkům Rusku, které Kyjev ani Evropa nemohou přijmout. „To je správná otázka,“ opáčil francouzský prezident Emmanuel Macron. 

Odpověď na ni – jak píše Der Spiegel – zatím není. Z měsíce na měsíc nebo i z roku na rok se skutečně „plán B“ na život bez Ameriky těžko hledá. Americký obrat totiž není jen reakcí na to, že Evropa po minulá tři desetiletí – v čase „mírové dividendy“ po konci studené války, spojené s nadějným propojováním světa, globálním šířením demokracie a rozšířenou vírou v konečné a trvalé vítězství demokracie – zanedbávala obranu. (Západo)evropská závislost na americké vojenské síle a hodnotovém spojenectví je mnohem hlubší: trvá od konce druhé světové války, přičemž ze spojenectví těžily celou tu dobu obě strany. Proto se pronikavá odpověď na novou situaci nehledá snadno a nemůže spočívat jen v navýšení výdajů na obranu. Je to patrné při bližším pohledu do zemí hlavních evropských aktérů: Francie, Polska a Německa.

Vizionář Macron

Francouzský prezident Emmanuel Macron roky sklízel kritiku za svůj koncept evropské strategické autonomie. Opakovaně od svého nástupu k moci prohlašoval, že Evropa se musí vyzbrojit, protože nemůže starost o svou bezpečnost složit na bedra svého největšího a nejsilnějšího spojence – Spojených států. Macronovi nešlo jen o zbraně, ale také o „know-how“, myšlení. Tedy o to, aby se Evropané naučili společně definovat své strategické zájmy, které se v praxi mohou – v Africe, na Blízkém východě, ve vztazích s Čínou – rozcházet s těmi americkými. 

Když taková slova pronášel během první Trumpovy administrativy – a před ruskou plnohodnotnou invazí na Ukrajinu –, zlobili se na něj často jiní evropští lídři, například ti polští. Z jejich pohledu zbytečně poškozoval vztahy s nevyzpytatelným Donaldem Trumpem a se Spojenými státy, které byly z této perspektivy jediným možným garantem evropské bezpečnosti vůči agresivnímu Rusku. V roce 2019 vzbudil Macron obrovské rozhořčení, když prohlásil, že NATO je ve „stadiu klinické smrti“. Důrazně už tehdy argumentoval, že se na obzoru rýsují nové výzvy, dokonce hrozby a že NATO na ně nebude připraveno.

Mnozí Evropané Macrona podezírali buď z toho, že koncept evropské „strategické autonomie“ je jen další z jeho mlhavých, idealistických vizí, nebo z toho, že se za novým termínem skrývá dávná snaha Francie patřit mezi velmoci – udávat směr Evropy a vyhranit se vůči USA. Macron se navíc současně pokoušel – což jeho kritikům připadalo značně schizofrenní – stát Trumpovým našeptávačem a nalákat ho na vřelá a pompézní francouzská přivítání.

Nyní se slova francouzského prezidenta ukázala jako vizionářská. Skutečnost, že Paříž vlastně chováním Spojených států není překvapená, ilustruje i zatím nejjasnější veřejné vyjádření z čela tamní politiky. „Nová americká bezpečnostní strategie je extrémně brutálním vyjasněním ideologického postoje Spojených států,“ řekla náměstkyně ministra obrany Alice Rufo hned po zveřejnění dokumentu začátkem prosince. „Žijeme ve světě dravců, Evropa není ostrov a Evropa bude respektována pouze tehdy, pokud bude vědět, jak si respekt vynutit,“ dodala.

Prezident Macron ani další jeho ministři zatím podobně ostrá slova nevolí. Francouzská národní strategie, zveřejněná letos v červenci, označila Rusko za bezprecedentní hrozbu, ale ohledně možného odklonu USA od Evropy byla zatím opatrná. V souladu s obecným trendem v Evropě Macron nyní na domácí půdě navrhuje novou dobrovolnou placenou 10měsíční vojenskou službu, která má posílit francouzskou stálou armádu a „pakt mezi armádou a národem“. Jinými slovy – posilovat francouzskou armádu.

Podobně jako otázka bezpečnosti musí Macrona trápit deklarovaná snaha Washingtonu podporovat krajně pravicové proudy v Evropě. Francii čekají prezidentské volby za dva roky, krajně pravicové Národní sdružení političky Marine Le Pen v průzkumech pohodlně vede, zatímco jeho liberální středové hnutí zaostává. S tímto aspektem si ale Paříž neví rady – a snad i proto většina vládních politiků mlčí a vyčkává, co bude dál.

Proamerické Polsko bez Ameriky

Polsko, největší země východoevropské části EU, se dostalo do zvláštní pozice. Od začátku devadesátých let se deklaruje jako nejoddanější a nejspolehlivější americký spojenec na kontinentu. Bez ohledu na to, kdo právě ve Varšavě či ve Washingtonu vládne. 

Současný Trumpem nominovaný americký velvyslanec v Polsku Tom Rose mluví o tom, že Amerika „vidí Polsko tak trochu jako jeden z vlastních států“. Teď bylo Polsko odměněno, i když část polské elity určitě neví, jak s tím naložit: Trumpova vláda si Polsko vybrala jako jednu ze zemí, které chce přesvědčit k odchodu z EU, nebo je alespoň různými laskavostmi přimět k tomu, aby chod spolku paralyzovaly.

Alespoň to říká neveřejná část nové americké bezpečnostní strategie, o které ale analytici soudí, že je autentická. Současná vláda Donalda Tuska (který sám má s Trumpem a jeho lidmi podle zákulisních informací spíš chladné vztahy) se k případným americkým nabídkám bude podle všeho stavět odmítavě. „Odchod z Unie by pro Polsko byl naprostá katastrofa,“ říká k tomu Respektu ministr zahraničí Radosław Sikorski.

I Polsko čekají za necelé dva roky volby. Vládnoucí strana Tuska (a Sikorského), Občanská koalice sice teď s přehledem vede průzkumy veřejného mínění, ale vládne v koalici, které se jako celku tak úplně nedaří. Změna vlády po volbách je pravděpodobná, a k moci by se pak vrátila dnes opoziční národovecká strana Právo a spravedlnost (PiS), navíc by ve funkci měla prezidenta Karola Nawrockého, kterého do politiky dostala a jenž současné vládě zatápí, kde může. 

Polská národovecká pravice má k Trumpovu hnutí MAGA a jeho pohledu na svět a Evropu blízko. Jak říkají lidé se znalostí polského politického zákulisí, zástupci PiS se snaží budovat vztahy s republikánskými politiky a think tanky. Kontakty skutečně navázali – i když zatím nejsou tak blízké a časté jako v případě jejich maďarských kolegů z Fideszu Viktora Orbána.

Na rozdíl od dnešní situace, kdy má Evropská unie a Ukrajina v polské vládě předvídatelného spojence, by vítězství PiS naopak znamenalo výrazné spojenectví pro současnou americkou administrativu. A to hned v několika věcech: v odporu k EU (PiS chce Unii oslabit a vrátit víc pravomocí národním státům a její pravděpodobný koaliční partner ve vládě – ultrapravicová Konfederace – by z ní nejraději rovnou odešel) i v nepřátelství k ukrajinskému politickému vedení (i díky kritice prezidenta Zelenského a naznačování, že ukrajinští uprchlíci se mají v Polsku až moc dobře, vyhrál Nawrocki květnové prezidentské volby).

Na čem panuje v polské politice shoda, je pochopení ruské hrozby a potřeba zbrojit. PiS sice vládu kritizuje, že prostředky využívá špatně, ale jak říká Sebastian Czub, analytik z think tanku Nadace Casimira Pulaského, je to spíš politický boj a reálné rozdíly v pohledu na armádní potřeby jsou malé. Polské výdaje na zbrojení se blíží pěti procentům HDP, a podle Czuba největší těžkosti jsou spíše ekonomického rázu – jestli se Polsku bude hospodářsky dařit dost na to, aby současné tempo zbrojení zaplatilo. Zatím mu to vychází, aktuálně se vyhouplo mezi dvacet největších ekonomik světa.

Nejistí Němci ve „světovém nepořádku“ 

V ochraně polské východní hranice pomáhá od počátku prosince i německá armáda. Minimálně do konce března tam s ochranou vzdušného prostoru pomáhají čtyři německé stíhačky. Spolupráce ukazuje poslední léta rychle rostoucí německé zapojení do obrany východní Evropy. Přesto země, která leží v geografickém a velmi často také názorovém středu Evropy, zůstává v dobře známé svízelné situaci.

Německo je největší evropskou zemí a ekonomikou, a proto na něm budoucnost Unie nejvíce závisí, a zároveň je na novou éru světové politiky nejhůře připraveno. Odmítnutí vlastní vojenské síly, pevné spojenectví s Washingtonem, důraz na mezinárodní spolupráci a pravidla totiž stály v základu německé poválečné DNA.  

Kancléř Friedrich Merz minulou středu vystoupil před poslanci Spolkového sněmu a vzkázal, že v éře „světového nepořádku“, do které jsme vstoupili, „Německo není hračkou velmocí“. Jenže už skutečnost, že takovou větu měl zapotřebí říci, dokládá, že to neplatí automaticky. 

Merz se proměně své země ve velmocenskou „hračku“ snaží zabránit na několika frontách. Prioritou je další posílení německé armády, které nastartoval už jeho předchůdce Olaf Scholz, a maximální podpora Kyjeva. Kancléř minulý víkend svolal do Berlína jednání, která měla zprostředkovat dialog mezi Spojenými státy a Ukrajinou – a vést ke sblížení jejich postoje. Za toto diplomatické úsilí slyšel pak Merz v domácí parlamentní debatě nebývalou chválu ze všech stran, od radikálně levicové strany Die Linke až po krajně pravicovou Alternativu pro Německo (AfD). 

Merz v parlamentu také řekl, že „nedopustí opakování chyby z roku 2014, kdy Ukrajina nedostala bezpečnostní záruky proti útoku Ruska“. Narážel na dohody z Minsku, které před jedenácti lety ukončily předchozí ruskou válku proti Ukrajině. Tehdejší kancléřka Angela Merkel a další západní lídři do nich neprosadili odstrašení Putina od opakování agrese. Merz ale zároveň ani slovem nenaznačil, jaká mezinárodní vojenská skupina by se takovou zárukou mohla stát. Důvodem je, že koaliční partner ze sociální demokracie označuje debatu o účasti německých vojáků v mírové misi na ukrajinské půdě za „předčasnou“ a zcela proti je hlavní opoziční strana, Trumpovi i Putinovi blízká AfD. 

Německá média a experti si ohledně cílů Bílého domu nedělají iluze. „Evropská unie je pro Trumpa nepříjemná, protože s ní musí jednat zhruba jako rovný s rovným. Mnohem raději by jednal s menšími, jednotlivými národními státy,“ řekl stanici ZDF například Herfried Münkler, historik a zřejmě nejvlivnější německý výzkumník mezinárodní mocenské politiky. Právě silnou EU považují politici všech německých stran vyjma AfD – a léta to opakují v televizních debatách – za základní národní zájem své země. I stát o velikosti a hospodářské síle Německa by bez sjednocené Evropy byl v globální politice, v níž roste moc nezápadních států, málo významným hráčem.

Tento pohled sdílí i kancléř Merz, který je na rozdíl od svých dvou na slovo skoupých předchůdců v úřadě – Olafa Scholze a Angely Merkel – otevřený. Mnohé z nové americké bezpečnostní strategie v rozhovoru s deníkem Tagesspiegel označil za „z evropského pohledu neakceptovatelné“. „Nevidím důvod, aby teď Američané zachraňovali demokracii v Evropě. Pokud by to bylo třeba, tak to zvládneme sami,“ řekl jízlivě k trumpovské obavě o evropskou svobodu ohroženou prý nedostatečným nasloucháním hlasu evropských populistů. 

Do Bílého domu ale vzkázal: „Také vy na světě potřebujete partnery a jedním z nich může být Evropa. A pokud nedokážete spolupracovat s Evropou, tak udělejte partnera aspoň z Německa.“ Podle kritiků tím nahrává Trumpově snaze o rozdělení Evropanů, z Merzovy perspektivy musí v situaci, kdy Trumpova vláda vedením unijních institucí zjevně pohrdá, existenční zájmy kontinentu pragmaticky hájit lídři jednotlivých států. Kancléř ostatně zopakoval, že amerického prezidenta pozval na návštěvu Berlína – toto pozvání trvá.   

Merz tak dobře ilustruje situaci celého kontinentu a jeho lídrů. Německé a evropské výdaje na obranu stoupají. Německo a Unie se v necelých čtyřech letech války ukázaly být výrazně spolehlivějším spojencem Ukrajiny než USA. Vědomí si vlastních obranných limitů podřizují vše – někdy i kus vlastní hrdosti tváří v tvář Trumpovi –, aby Američané nehodili Ukrajince přes palubu. Plněním těchto akutních úkolů mohou aspoň prozatím vytěsňovat realitu svého náhlého „osamocení“ v rozbouřeném světě. Ačkoli si ji nyní v prosinci uvědomují mnohem jasněji než při lednovém nástupu Donalda Trumpa do jeho revolučního druhého funkčního období.

Text byl aktualizován.