Podpis a razítko

Budík v šest ráno, uff, odvykla jsem si. Obličej, vlasy, korektor a z lednice vyndat banánové smoothie. Znovu přepočítávám čas, na oddělení se mám hlásit v 6.50. 

Svižně vyrážím na tramvaj, ještě že mám nemocnici takhle blízko. Musím vyzvednout klíč od šatny ve druhém patře, ale nedá se tam jinak než výtahem. V duchu se modlím, ať mě nikdo ze zdravotnického personálu nesprdne, že tam nemám co dělat. Nahodím plášť, docházkový papír, jen při pití svého smoothie mi z toho přidělaného víčka kápne na kalhoty. Ne, nebudu nadávat, ráno jsem jinak zvládla na minutu přesně.

Ve výtahu koukám na kontrast bílého pláště a černých kalhot s bílou skvrnkou. Před jipkou si mě vyzvedne pan doktor a obcházíme pacienty. Všichni jsou po operaci, koukáme, jak se hojí rány, posloucháme fonendoskopem, zda je přítomná peristaltika. Pak mi další lékař vysvětluje, jak probíhá operace při nádorovém onemocnění jícnu, kdy je nutné jej odstranit a jako náhradu použít takzvaný tubulizovaný žaludek. 

Rozpomínám se na cévní zásobení žaludku, a ačkoli je chirurgie fascinující, vím, že bych šest i více hodin stát na sále rozhodně nevydržela. Další částí programu je ranní hlášení, kde se předávají informace z noční služby a také prohlížíme pár snímků z CT a rentgenu. Pak už poprosím o podpis a razítko na náš docházkový papírek (aneb život na medicíně v 21. století) a utíkám se učit.