Jaký život je ještě možné žít

Když dnes ve veřejném prostoru přemýšlíme o tom, kde se jako společnost nacházíme, debata se často zúží na jedinou otázku: Je to fašismus? Nebo ještě ne? Sledujeme politiku doma i v zahraničí a snažíme se zachytit okamžik, kdy se překročí hranice. Tato otázka je přirozená. Sama o sobě však nestačí.

Možná bychom se měli ptát jinak: Jaký život je ještě možné žít ve světě, v němž se rozpadají hranice samozřejmého? Ve světě, kde přestává platit to, na čem stál pořádek nastolený po druhé světové válce. Předvídatelnost a důvěra, respekt k mezinárodním závazkům a partnerstvím a nakonec i stigma spojené s fašismem. Dějiny třicátých a čtyřicátých let 20. století nám nepomáhají jen srovnávat. Ukazují, jak se v takových chvílích proměňuje každodennost a jak se i zdánlivě nepolitická rozhodnutí stávají politickými. 

K tomu, jak dnes žít obyčejný život, jsem se vrátila při čtení krátké novely Nach Mitternacht (Po půlnoci). Hlavní hrdince Sanně je devatenáct let. Je plná života a chce ho žít. Je sarkastická, ironická, provokuje. Zajímají ji večírky, chce mluvit o lásce, ne o politice. Jenže Sanna dospívá v Německu krátce po nástupu Adolfa Hitlera k moci. A tam už politické není jen to, co člověk řekne. Ale i to, co řekne potichu. Nebo neřekne vůbec.

Postavu Sanny vytvořila německá spisovatelka Irmgard Keun poté, co sama utekla z nacistického Německa.