Poučení z dějin funguje v rodinné paměti

Moje první učebnice dějepisu v šesté třídě (1969) měla na deskách nápis Historia magistra vitae, dějiny jsou učitelkou života. Přesto určitě nebudu jediná, kdo rovnou napíše, že poučit se z dějin je krajně divná věc. Jistě se poučovat můžeme, ale vždy se to vztahuje k nějakému konkrétnímu příběhu. A ten, i když je napsán nejpoctivěji, odborně a zodpovědně, odpovídá tomu, „co se skutečně stalo“, jen částečně – a většina kolujících vyprávění o dějinách tak ani napsána není.

Aktuálním příkladem může být „lekce z mnichovské dohody“, o které se začalo mluvit v souvislosti s postojem evropských zemí k požadavku USA na obsazení Grónska. Poučení, jak tragické důsledky má uchlácholení tyrana ústupky na účet někoho třetího, je naším příběhem ve školních učebnicích. Celou věc lze však také vyprávět trochu jinak, jak to udělal vynikající historik Jan Tesař (znáte z knihy Mnichovský komplex). Jenže Andrej Babiš o jednom ani druhém příběhu nejspíš zcela upřímně vůbec neví. Formovalo ho slovenské školství a v tamní historické paměti mají události vedoucí ke druhé světové válce podobu řekněme... rozpornější. 

Právě historická paměť, a konkrétně rodinné paměti jsou místem, kde opravdu jakási podoba poučení z dějin funguje. Týká se toho, co skutečně naši rodiče a prarodiče osobně zažili, tedy zhruba tři čtvrtiny století, i když vzdálenější události se „tichou poštou“ ústního podání stále více zamlžují a zužují. Jde opravdu o poučení, ne o pouhé informace: Které reakce na zvraty i mělčiny „velkých dějin“ měly jaké následky? Které osobní strategie se osvědčily v krátkém a v dlouhém horizontu? 

Rodinné paměti jsou na rozdíl od školní výuky jen těžko autoritativně kontrolovatelné, a to ani pokud se tzv. politické výchově mládeže a dospělých věnuje mnohem soustředěnější pozornost, než tomu bylo a je u nás. I v západním Německu, kde takové záměrně antifašistické a antinacistické reformování historické paměti v druhé polovině 20. století probíhalo, se nakonec ukázalo, že právě rodinné paměti zůstaly místem vzdoru. Můj milovaný dědeček přece nemohl být jedním z vrahů, o nichž se mluví ve škole i ve filmu! Raději se v rodině začnou nevědomě tradovat jiné verze příběhů, v nichž dědeček sice byl dejme tomu příslušníkem SS, ale vyjde z nich jako nevinný, nebo dokonce jako hrdina.