Evropské unii hrozí v posledních šesti letech už třetí ekonomická krize. Jakou šanci má ji zvládnout?

Během následujících pár dní by do Evropy měly dorazit poslední tankery s leteckým palivem, které stihly před několika týdny projet Hormuzským průlivem. Klíčová úžina, bez níž se světová námořní doprava obejde jen velmi těžko, je teď fakticky neprůchodná kvůli válce v Íránu. Napadená země dokázala levně a efektivně útočit na všechny lodě na hladině a rejdaři takovou hrozbu odmítali podstoupit (jejich plavidla by navíc nikdo ani nepojistil, protože cena tankerů s plynem může dosahovat stovky milionů dolarů). Donald Trump po sérii eskalujících prohlášení, která vyvrcholila jeho úterním příspěvkem na sociální síti Truth Social, v němž psal o „konci celé civilizace“, vyjednal s Teheránem za pomoci Číny čtrnáctidenní příměří. Jeho součástí má být právě i znovuotevření Hormuzského průlivu, kterým se přepravuje asi 20 procent celosvětové ropy.

Podle íránského ministra zahraničí Abbáse Arakčího bude bezpečný průjezd úžinou možný prostřednictvím koordinace s íránskými ozbrojenými silami. Letecké palivo, ale i plyn, ropa, hnojiva a další produkty ze zemí Perského zálivu tedy budou znovu proudit do celého světa. S dvoutýdenní pauzou se tak do Evropy zřejmě důležité letecké palivo znovu dostane. Do asijských zemí, jež jsou zásadním způsobem závislé na energiích z Blízkého východu, začne znovu proudit plyn, což by mělo vést k pádu jeho cen na celosvětových trzích. A totéž platí pro ropu.

Cena ropy v reakci na oznámené příměří okamžitě spadla pod 100 dolarů za barel. Na předválečnou úroveň se však zjevně dlouho nevrátí. S plynem to je zatím ještě složitější – škody už byly napáchány: Třeba hlavní katarské plynové zařízení ve městě Ras Laffan bylo v březnu zasaženo a poničeno íránskými raketami – dvě ze 14 LNG jednotek jsou mimo provoz a opravit je bude prý trvat několik let. Je tak narušen jeden z klíčových zdrojů zkapalněného plynu. Ras Laffan je jedním z největších LNG uzlů na světě a klíčovou součástí katarského exportu, který tvoří zhruba pětinu globálního trhu. Írán cílil na plynová zařízení i v dalších zemích regionu a opravit je bude trvat nejméně několik měsíců. I kdyby se tedy Hormuzský průliv znovu otevřel, jak Írán slíbil, nebude to znamenat, že se lodní doprava může okamžitě vrátit na předválečnou úroveň. Poškození rafinerií a potrubí v mnoha zemích omezí dodávky, a pojistné i náklady na dopravu mohou zůstat nepřiměřeně vysoké. Příměří navíc může brzy skončit a situace bude znovu velmi těžká hlavně pro státy, které jsou na dovozu paliv a hnojiv z Perského zálivu závislé – Filipíny, Thajsko, ale i Jižní Korea nebo Čína.

Evropa na dovozu plynu a ropy z tohoto regionu kriticky závislá není – přesto už tvrdě pocítila dopady celosvětového růstu jejich cen a hrozí jí i tak už třetí ekonomická krize za posledních šest let (po následcích pandemie covidu a ruské invaze na Ukrajinu). Co může Unie dělat, aby krizi co nejvíce zmírnila? Nástroje existují – a to také díky zmíněným krizím z předchozích let. Jsou ale omezené a situaci rozhodně nevyřeší. EU se musí kromě krátkodobých řešení zaměřit i na dlouhodobé projekty – hlavně na další posilování diverzifikace zdrojů energie, obnovitelné zdroje i pokus o vytvoření energetické unie.