Pro mnoho lidí to byl šok. Když švédský premiér Frederik Reinfeldt loni v únoru trochu pateticky prohlásil, že jeho vláda „přijala historické a na světě asi jedinečné rozhodnutí“, odpůrci jaderných elektráren z celé Evropy jen zaraženě kroutili hlavou. Švédsko, onen vzorný příklad trvale udržitelné energetické politiky, vybočuje z řad kritiků jádra? V roce 1980 si tamní obyvatelstvo v referendu vymohlo „výstup“ z jaderné energie, v jehož rámci se do roku 2010 měly zavřít čtyři atomové elektrárny. Ve skutečnosti byla ale během posledních třiceti let odpojena od sítě jenom jedna.
Pro švédské publikum tedy „výstup z výstupu“ až takovým překvapením vlastně nebylo. Přesto se jaderná energie v posledních týdnech stala žhavým tématem kampaní před parlamentními volbami, plánovanými na polovinu září. Pro Českou republiku, která patří po změně vlády zase jednoznačně do tábora příznivců jádra, není bez zajímavosti, jak tato debata dopadne. Stejně jako zástupci energetických podniků v mnoha jiných zemích i tuzemská ČEZ totiž tvrdí, že stojíme na samém prahu renesance jádra. Čína, Brazílie, Finsko, Libye nebo JAR –nelze popřít, že v současnosti se na všech kontinentech stavějí nebo alespoň plánují nové atomové reaktory. O tom, že se energie budoucnosti bude vyrábět touto cestou se ale přesto dá vážně pochybovat. A není až tak složité porozumět tomu, proč.
Černobyl? Jaký Černobyl?
„Více než dvacet států, mezi nimi mnoho rozvojových zemí, by mohlo během příštích dvou desetiletí uvést do provozu svou první jadernou elektrárnu,“ napsal v březnu ve francouzském deníku Le Monde generální ředitel Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE) Jukija Amano a dodal: „To bychom měli slavit.“ Spousta lidí by si oslavu klidně odpustila.
Současně ale platí, že časy, kdy slovo „jaderná elektrárna“ ve většině lidí vyvolávalo vzpomínky na havárii v ukrajinském Černobylu, jsou definitivně pryč. Více než pět desítek zemí, které zatím žádné jaderné elektrárny nemají, se za poslední dobu obrátilo na MAAE s prosbou o poradenství a pomoc při zavedení nové technologie. Argumentů, které tento zájem vysvětlují, je dost a dost.
„Do roku 2030 nárůst celosvětové populace a průmyslový rozvoj způsobí zdvojnásobení spotřeby elektrického proudu,“ prorokuje třeba Světová jaderná asociace (World Nuclear Association, WNA), která zastupuje a podporuje jaderný průmysl a poukazuje na velký hlad po energii v rychle se rozvíjejících státech, jako jsou třeba Čína či Brazílie. Důvod, proč se vrátit k jaderným elektrárnám, však podle WNA mají také státy na Západě. K tomu, abychom v boji proti změně klimatu mohli snížit emise CO2, je prý jaderná elektřina nezbytná. A navíc chrání státy a spotřebitele před závislostí na politicky nespolehlivých dodavatelích ropy či plynu.
Celý článek si můžete přečíst v pondělním vydání Respektu č. 35/2010.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
