V glose Jana Vitvara zazněla další z mnoha kritik na estetický vzhled budovy bývalého Federálního shromáždění. Posledních dvacet let se stalo kánonem tuto stavbu označovat za architektonické zlo a symbol komunistické devastace staré Prahy. Sám jsem ten názor dlouhá léta sdílel. Od té doby, co cestuji po západní Evropě, jsem zjistil, že se i tam tento typ kancelářské architektury velmi často vyskytuje a hanoben není. Mám pocit, jestli neodsuzujeme spíše bývalý režim, jehož byla tato stavba ztělesněním, než stavbu samotnou. A právě dvacáté výročí pádu komunistické diktatury může posloužit i k tomu, abychom přehodnotili zbytečně ideologický pohled na tehdejší architekturu. Ano, většina staveb z oné doby byla šeď, megalomanie, mizerná kvalita a leccos – jako většina paneláků – vysloveně zločin. Ale později jsme zjistili, že paneláky jdou leckdy opravit do přijatelné a funkčnější podoby, a tak můžeme zvážit i apriorně odmítavý postoj k některým tehdejším architektonickým ikonám.
Dnes, kdykoli kolem „federálu“ jdu, tak zjišťuji, že ta stavba je zajímavá, konstrukčně neotřelá, na dobu normalizační marnosti je designově poměrně vytříbená a ve skutečnosti má jediný problém – a tím je naprosto tragické řešení okolní zeleně. Co se týče kritiky jejího umístění vedle Národního muzea, tak se domnívám, že se tento problém docela dost zveličuje. Vždyť Národní muzeum se leckomu může zdát jako cihlová krabice obložená kamením a polepená zbytečně bachratým štukem. Obě ty stavby na svoji dobu představovaly solidní průměr a obě u mnohých vyvolávají dojem, že by jim to slušelo více na jiném místě.
Marek Machačný, Letohrad
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Mohlo by vás zajímat
Jak se zaručeně a bezpečně projíst ke štěstí
