Tady se rusky mluvit nebude

Stojím ve frontě v jedné nejmenované lékárně v jedné nejmenované pražské čtvrti. Přede mnou stojí dvě dámy, jedna z nich se obrátí na farmaceutickou asistentku, která je toho času plně zaujata opravování svého make-upu. „Dolor“pronese prosebným tónem a se znatelným ruský přízvukem. „Nemáme a ani vám nerozumím, mluvte česky!“ zazní strohá odpověď. Dáma zkoprní, ale stále zůstává stát u pultu. V tu chvíli vytáhnu svou několik let nepoužívanou latinu. Dolor přeci znamená bolest. Otočím se na ní a pokusím se s ní nějak domluvit. Asistentka sleduje moje počínání s despektem a po chvíli mě utne slovy: „Nepřekládejte jí, já bych se s ní taky rusky domluvila, ale tady se rusky mluvit nebude.“ Konečně s paní dohovoříme a já požádám o ibalgin. „Po tom se jí udělá leda blbě.“ V tu chvíli jsem nevím, co dělat. Paní pochopí dřív než já. Srdečně mi poděkuje a odchází se slovy, že si někde koupí aspirin. Já jen strnulá zaplatím svůj nákup. Nechápu, jak je možné, že pracovník lékárny odmítne obsloužit člověka, který potřebuje přípravek proti bolesti, jen proto, že mluví rusky. Který má navíc snahu se domluvit a kterému jiný Čech překládá. Nevěřím tomu, že jí ona asistentka nerozuměla. Nikdy jsem se rusky neučila a přesto jsem té dámě rozuměla každé slovo. Nechápu, jak se vystudovaný zdravotnický pracovník obejde bez slova dolor, které se jako poznávací znak zánětu učí i laičtí pracovníci červeného kříže. Jen vím, že mi věta: „Tady se rusky mluvit nebude“, ukázala něco pověstné malosti a omezenosti, pokud ne českého národa, tak ony farmaceutické asistentky.

Zuzana Schreiberová