Vzkaz Václava Havla z roku 1965

Českému rozhlasu se podařil nebývalý kousek, našel v archivu nahrávku rozhovoru, který v roce 1968 vedl Václav Havel s Ferdinandem Peroutkou. Budoucí český prezident byl tehdy na návštěvě v New Yorku a mimo jiné se chtěl sejít s Čechoslováky žijícími v exilu a poznat jejich názory. Hledal také cestu, jak je dostat zpátky domů. Bohužel invaze všechny plány zhatila.

Slyšet, jak si povídá možná největší intelektuální legenda první poloviny 20. století s určitě největší osobností poloviny druhé, je samo o sobě zážitek. Třiasedmdesátiletý Peroutka formuluje pohotově, chytře a zároveň je z něj cítit silný stesk po domově.

Pro tento text je však podstatný Havlův zájem o lidi žijící nedobrovolně v zahraničí. Očividně si uvědomoval význam kontinuity pro společnost. Po komunistickém puči v roce 1948 režim zatočil s elitou země. Buď ji zavřel, zavraždil, vyhnal, nebo aspoň vyhodil z práce. Vzýval se původ, a hlavně stranická loajalita, nikoli vzdělání, zkušenosti, talent. Havel chápal dopad tak velké ztráty schopných lidí.

Už jako mladý intelektuál zvedal téma otevírání dveří zatraceným. V roce 1965 se například v brilantním projevu na konferenci Svazu československých spisovatelů zasazoval o plnou rehabilitaci Jiřího Koláře, Václava Černého a dalších spisovatelů a umělců. Havel se tak vlastně snažil propojit minulost s přítomností, aby se otevřely dveře do lepší budoucnosti.