Až zapomeneme číst

Arnošt Lustig kdysi řekl, že kniha je most od zvířete k člověku. A že kdo čte, ten se polidšťuje. Kdyby tento slavný a břitký spisovatel žil dnes, nejspíš by dodal, že uháníme nadlidskou rychlostí zpátky do říše zvířat.

Lustig zcela jistě neměl na mysli konzumaci ani produkci písmen ve zprávách na mobilu, v reklamách, memech, postech na sítích nebo v e-mailech. Těch dnešní zápaďan spořádá ohromné množství, v tomto smyslu vlastně čteme tak jako nikdy dřív. Čtení také znamená soustředěné luštění skutečného významu dlouhého a složitého textu. A data, která máme po ruce, jasně svědčí o úpadku našich čtenářských mozků.

Kniha není jediný objekt, kde dlouhé a složité texty najdete (pomyslete třeba na časopis, který právě držíte v rukou nebo čtete v mobilu), ale jako ukazatel soustředěného čtení slouží docela dobře. Před dvaceti lety nečetlo knihy sedmnáct procent z nás, tedy každý šestý Čech, říkají průzkumy Národní knihovny České republiky. Teď se toto číslo blíží ke třiceti procentům. Lidí, kteří nečtou vůbec nebo jen pár knih do roka, je sedmdesát procent. Před dvaceti lety bylo takových (skoro)nečtenářů šestapadesát procent. Jsou to ve srovnání se západní Evropou nebo Spojenými státy dobrá čísla. Ale trend je stejný.

Opouštění čtení (a chápání psaného textu) se týká i dětí. Začátkem září zveřejněné výsledky mezinárodního školského srovnání PISA ukázaly, že schopnost českých dětí porozumět psanému slovu opět klesla – a klesá dlouhodobě. Česko je pořád nad mezinárodním průměrem, ale to proto, že pokles gramotnosti je ve vyspělých zemích všeobecný. A i v této nadprůměrné zemi jednadvacet procent středoškoláků nedosahuje „dostačující čtenářské gramotnosti“ – nedokážou v krátkém textu najít žádanou informaci, nedokážou vyjádřit, co jim měl text sdělit, ani se nedokážou rozhodnout, jestli to celé nebyl nedůvěryhodný nesmysl.

Čísla o klesajícím čtenářství jsou jasná a mezi badateli panuje mezinárodní a mezioborová shoda, že za mizející schopností číst stojí dlouhodobě televize a že v poslední době tento trend ještě urychlily sociální sítě a jejich nekonečný přísun krátkých videí, memů a obrázků. Nejenže jsou zábavnější a lákavější než kniha, ale ještě systematicky a zásadně oslabují naši trpělivost a schopnost se soustředit. Bez nich není možné přečíst ani kritiky ceněný román, ani současnou severskou detektivku.

Nesměřujeme k situaci, kdy se z abecedy stane nesrozumitelná hatmatilka. Běžně měřená gramotnost bude pořád na sto procentech. Spíš se blížíme k době „louskání“, které má se skutečným čtením jen málo společného.

Co to může znamenat? Co všechno se za tímto na první pohled chmurným obrazem skrývá? Co získají ti, kteří si výjimečnou schopnost „přečíst bez problémů jakoukoli knihu“ uchovají? A co ztrácí většina, kterou to nezajímá? 

Neschopnost abstrakce

Co se vztahu Čechů a knih týče, existují i jiná čísla, která kreslí jiný obraz. Podcasty nebo influencerky a influenceři na sociálních sítích, kteří svému publiku doporučují „dobré čtení“, slaví velký úspěch. Čtenářské kroužky jsou módou letošního roku. Počet vydaných knih neklesá, už několik let se drží kolem čísla dvanáct tisíc kusů za rok. Mezi nejprodávanějšími knihami loňského roku najdeme romány Aleny Mornštajnové a autorky detektivek Michaely Klevisové nebo sbírku povídek se sudetskou tematikou. Tedy žádné úplně triviální čtivo. Tyto knihy jsou nejžádanější i ve veřejných knihovnách. Ty hlásí, že držitelů čtenářských průkazek je pořád stejně, někde dokonce jejich počet roste.

Knihovna ve Žďáru nad Sázavou je neobvyklý podnik ve velmi obvyklém českém okresním městě. Před pár lety zrekonstruovaný prostor vyhrál loni cenu za knihovnu roku, a když člověk projde vstupními dveřmi, ocitne se v místě, kde se něco děje. Nástěnka s pozvánkami na přednášky a debaty je plná. Nějak tu strávit čas s knihami může člověk od tří měsíců života – když se rozkouká a začnou ho bavit kontrastní skládací knížky.

Ředitelka Martina Sedláková si tedy nestěžuje. Říká, že když se knihovna snaží (a má za sebou vstřícnou radnici, která ji podporuje, což je žďárský případ) a je příjemné v ní trávit čas, lidi mezi knihy dostat dokáže. Zmíněná miminka a batolata jsou důležitý návštěvnický segment – rodiče zjistili, že opravené a dobře vymyšlené dětské oddělení je skvělé místo, kam zajít. A takhle se rekrutují dětští i dospělí abonenti.

Protože kdo tráví čas v knihovně, většinou nakonec nějak číst začne, uvádí ředitelka Sedláková. Ale všímá si, že lidé čtou jinak. Dospělí žádají víc obrazových knih. Mezi dospívajícími ohromně roste popularita komiksů, obzvlášť velký úspěch slaví japonská manga. Když knihovna pořádá literární besedu pro středoškoláky, učitelé žádají, aby textové podklady byly nanejvýš na půl strany, protože plnou jednou stranou se prokouše málokterý student. 

„Že lidé čtou méně a méně, to určitě platí. Ale na druhou stranu je fakt i to, že ti, co stále čtou, se četbě věnují o to víc,“ pozoruje Martina Sedláková. A všímá si ještě jedné věci – chodit do knihovny a obklopovat se knihami se stává součástí dobrého tónu. „Jako by to byla věc prestiže a statusu,“ dodává. Nevidí to ráda a věcně pro to není důvod, všechny služby a všechny akce tady v knihovně stojí spíš desetikoruny než stokoruny. Ale o finance zjevně nejde. 

Šířící se úpadek schopnosti číst není otázkou módy nebo toho, co se ve slušné společnosti sluší a patří. Číst míň a hůř neznamená jenom to, že toho budeme vědět méně a tomu relativnímu málu budeme rozumět povrchněji. Jde zřejmě o mnohem víc: Lustigův aforismus o knihách a lidech se nebezpečně blíží poznatkům moderní neurovědy.

Mezi neurovědci panuje shoda, že mozek nepoužívá při čtení, neboli při luštění umělých sad symbolů, žádnou ze svých dávných funkcí. Čtení je něco, co ze svých mozků museli lidé, když zhruba před 6000 lety vynalezli písmo, vyždímat. „Čtení je z evolučního hlediska poměrně nová dovednost a mozek pro něj nemá jedno samostatné ,centrum‘. Využívá a propojuje ale starší systémy, které se vyvinuly pro jiné účely. Patří mezi ně třeba schopnost temenního laloku spojovat dohromady zrakové a sluchové informace. Je velmi stará a byla důležitá třeba pro orientaci v prostředí nebo pro rychlé rozpoznání nebezpečí,“ vysvětluje Luboš Brabenec, výzkumník z brněnského institutu CEITEC.

Moderní zkoumání každopádně ukazují, že mozek při čtení zapojuje nejrůznější oblasti, kombinuje své jednodušší dovednosti, aby něco tak složitého jako čtení svedl. „Nejprve se zapojují oblasti, které zpracovávají vizuální informace. Na ně navazují specializovanější oblasti, jež pomáhají rozpoznávat jednotlivá písmena a jejich kombinace. V dalších oblastech se psaná podoba slova propojuje s informací o tom, jak dané slovo zní. Současně se zapojují jazykové sítě. Ty nám umožňují vybavovat si význam jednotlivých slov a zároveň si je podle gramatických pravidel skládat do vět a chápat význam celé věty. Při čtení delšího textu je to pak ještě o něco složitější. Musíme si pamatovat předchozí věty a propojovat je s tím, co právě čteme, využívat znalosti uložené v dlouhodobé paměti a průběžně si vytvářet celkovou představu o významu textu. Proto se pak zapojují i další mozkové sítě související s pozorností, pracovní pamětí a schopností cíleně řídit své jednání. Podle typu textu se můžou přidávat i další sítě zodpovědné za emoce nebo sociální kognici, třeba když přemýšlíme o pocitech a úmyslech jednotlivých postav,“ popisuje dál Brabenec souhru mozkových laloků.

Další badatelé šli během 20. století hodně daleko a tvrdili, že bez schopnosti číst není většina lidí schopná složitých logických závěrů a abstrakce. To je s velkou pravděpodobností přehnané – rozkvět abstraktního uvažování a vědy v posledním půlstoletí nesouvisí výhradně se čtením. Ale bez existence písma, široce rozšířené gramotnosti a možnosti masově tisknout a texty šířit by se nic z toho nemohlo odehrát.

Zrod moderního občana

„Psaná kultura ovlivnila všechno. Dokonce i to, jak lidé stavěli své vesnice a města,“ parafrázuje vědkyně a jedna z nejvýznamnějších českých lingvistek Anežka Kuzmičová, která se čtením profesně zabývá, myšlenky amerického historika Waltera J. Onga. Jeho kniha Technologizace slova: Mluvená a psaná řeč z počátku osmdesátých let je jedno z klíčových děl lingvistiky. Historik Ong tvrdil, že jakmile začali lidé masově číst a psát, naprosto zásadně se proměnila lidská společnost i lidské vědomí.

Psané slovo, říkal Ong, je pomalé, je potřeba nad ním přemýšlet, protože text rychle vyjeví logické mezery a nedostatky. Psaný text vyžaduje promyšlené argumenty a zároveň nekonečně rozšiřuje naši paměť. Teprve psané slovo zrodilo vědce nebo historika – a především moderního občana.

Naproti tomu ve světě, kde se jen mluví, se cení jednoduchost, přímost, krátkost, emoce a silný dojem. Vyhraje ten, kdo pobaví nebo rozzuří. Když si přečtete doslovné zápisy z parlamentu, vidíte, že nerozporný hegemon české politiky Andrej Babiš není schopný dát dohromady srozumitelnou větu. Na přitažlivosti mezi voliči mu to nijak neubírá. Babiš, jak se jednou prořekl, nečte. Na rozdíl od amerického prezidenta Donalda Trumpa, jehož slovní projev také na papíře neobstojí, se český premiér svým nečtenářstvím nechlubí.

„V kultuře mluveného slova se, obrazně řečeno, všichni shromáždíme kolem jednoho lídra, kterého posloucháme a který nám říká, jak věci jsou. V psané kultuře si může každý zalézt do svého kouta a tam v klidu pročítat a promýšlet nejrůznější názory a pohledy na svět,“ shrnuje naznačený rozdíl Anežka Kuzmičová.

Historik Ong byl ve své podstatě alarmista. Úpadek čtení (ve prospěch stále rychleji se míhajících obrazů a zvuků) znamená úpadek složitého myšlení, a to znamená úpadek společnosti. Anežka Kuzmičová byla dlouho k tomuto věštění konce skeptická: „Říkala jsem si, že přece není možné, aby naše mozky byly vystavené novému fenoménu, v tomhle případě videím a fragmentovaným textům, a nic dobrého si z toho nevzaly. Že není možné, aby nás to nijak neposunulo dopředu. Nechtěla jsem propadnout morální panice, být ten člověk na začátku 19. století, který varuje před zhoubným vlivem románů na služebné.“

V posledních letech se ale připojuje ke skeptikům. Ztráty jsou nejspíš skutečně mnohem větší než zisky. Ostatně neurologové jsou schopni vyjmenovat spoustu přínosů dvouhodinového nerušeného čtení. U dvouhodinovky u televize nebo na Instagramu (zatím) ne. Protože se ve své vědecké práci Kuzmičová věnuje dětem, má také kontakt s učiteli a učitelkami na základních školách. „Těch svědectví o klesající dětské schopnosti se soustředit nebo vůbec naslouchat ostatním je tolik, že nad tím není možné mávnout rukou. Něco podstatného se zkrátka děje,“ říká.

Samotný její výzkum ale příběh o všeobecném úpadku čtení komplikuje. Nebo lépe řečeno ukazuje, že onen úpadek má i barevnější tóny. Existuje například stereotyp (jak mezi výzkumníky, tak mezi laiky), že čtení rovná se beletrie někde v křesle. „Spoustu dětí nebaví beletrie a fikce. Místo toho mají rády encyklopedie a informativní texty a mají z nich úplně stejnou potěchu a jejich fantazii to podporuje úplně stejně jako verneovky,“ podotýká. Ale protože pročítání encyklopedií se v očích spousty samotných dětí nepočítá jako čtení, ve výzkumech ho nevidíme.

U dospělých je situace podobná. „Velkou novinkou poslední doby je, že nefikční texty mají takovou převahu nad fikcí. Lidé čtou mnohem víc zpravodajství, dlouhé a často věcné příspěvky na sítích. Wikipedie v mobilu je bezpochyby ohromná věc,“ zamýšlí se Anežka Kuzmičová. To samo o sobě zní dobře. Trávit čas v autobuse nebo v čekárně pročítáním Wikipedie zní skoro jako seberozvoj.

Nicméně i elitní vědkyně sama na sobě pozoruje limity takového čtení: „Informace jsou tak lehce dostupné, kdykoli a odkudkoli, že můžu zjistit cokoli. Ale sama rychle zapomínám nejen to, jaká byla odpověď na to, co mě zajímalo, ale dokonce i proč mě to zajímalo. Nemáme to, čemu se říká paměťová kotva. Tedy stopu, kdy nějakou informaci hledáme, fyzicky listujeme – a trvá to nějaký čas. Snáz nám všechno z paměti vyšumí.“

Zmizí – a zase se vynoří

Neurověda zároveň ví, že lidský mozek se neustále zlepšuje v tom, co po něm jeho majitel dlouhodobě chce. Soustředěné čtení oproti sledování videí posiluje schopnost se soustředit. Rozšiřuje paměť. Usnadňuje učení. Samé užitečné dovednosti. Jak zjistila vědkyně Kuzmičová, zatím jsme jako lidstvo nenarazili na nic cenného, co by nám čtení bralo a co by nám naopak nabídl přísun obrazů a zvuků. Snad s výjimkou takzvaného multitaskingu, jehož hodnota je ovšem velmi sporná.

Americká média vcelku pravidelně přinášejí svědectví učitelů těch nejprestižnějších univerzit, jejichž studenti zápasí s jazykově i obsahově „naprosto nesrozumitelným románem“ – z šedesátých let 20. století.

Brněnské gymnázium Matyáše Lercha je výběrové ve všech smyslech toho slova. O třicet míst v tamní primě každý rok bojuje pět stovek jedenáctiletých uchazečů. Při srovnání výsledků češtinářských maturit je škola pravidelně na celorepublikové špičce. Když se ptám tamního češtináře Stanislava Zajíčka, jestli pozoruje za více než třicet let své učitelské praxe nějaký podstatný rozdíl mezi tím, jak četli studenti v polovině devadesátých let a dnes, říká, že ne. „Protože to síto je tak husté, že všichni naši studenti jsou čtenáři. Všichni přicházejí z rodin, kde se čte. Kniha a čtení jsou pro ně přirozené věci,“ dodává Stanislav Zajíček.

Potvrzuje tak to, na co naráží například žďárská knihovnice Martina Sedláková. Menší část lidí – nějakých dvacet nebo pětadvacet procent, kteří umějí skutečně do hloubky číst, – si svou schopnost drží, pracuje na ní, předává ji v rodinách dál. O to rychleji o ni přicházejí ostatní. Stanislav Zajíček si všímá, že když do jeho školy nastupují malí šesťáci, je pro ně čtení papírových knih přirozené. Malé děti mají častěji fyzické knížky než elektronické čtečky. Pak u hodně z nich zmizí. Přetlačí je jiná, na první pohled zábavnější lákadla. A někdy kolem šestnácti let se u části studentů opět vynoří. „Protože číst knihu, mít knihu a držet ji v ruce není úplně frajeření nebo předvádění se. Spíš je to přihlášení se ke světu, který možná mizí. To ale neznamená, že není extrémně cenný,“ vysvětluje češtinář Zajíček.