Sudetští Němci se vracejí 

Brněnský architekt Tomáš Kotas se má čím pochlubit. V několika městech stojí jeho bytové nebo kancelářské domy a za návrh školy pro Dolní Měcholupy dostal i ocenění. Usměvavý, ležérně do černého oblečený šedesátník s vlasy svázanými do culíku by asi dobře zapadl mezi publikum na nějakém rockovém festivalu nebo srazu veteránů undergroundu. Kotasova jistá nonkonformita se ale projevuje jinak: stal se zapáleným členem SPD a v centru Brna teď pomáhá stavět pódium pro stranický mítink. 

Spolustraníkem Tomia Okamury se prý stal spíš náhodou. „Přišla za mnou kamarádka, že shání lidi na kandidátku. Ani jsem nevěděl, že je politicky angažovaná. Řekl jsem, že o SPD nic nevím. Ukázala mi program a mně se líbil. Jsem staromilský. Mám rád důraz na svobodu, rodinu, prosperující obec a lásku k vlasti. Tyhle věci jsem tam našel, tak jsem se to rozhodl zkusit,“ vysvětluje.

Výsledkem byl prozatím vstup do zastupitelstva Brna-střed. „Začalo mě to bavit. Máme to tu těžké, od devadesátých let tu vládne ODS. Ale mám radost z drobností, třeba když můžu pomoct s opravou chodníku,“ říká Kotas o svém angažmá na radnici. 

Letos se ale před ním objevila větší výzva, než jsou rozbité chodníky – obrana republiky před 76. Sudetoněmeckým sněmem, který se má poprvé konat v Česku, a právě v Brně. 

Téma ohrožení sudetskými Němci, kteří se dožadují svých majetků, usilují o zrušení poválečných dekretů prezidenta Edvarda Beneše a podkopávají tím český právní řád, se táhne českou politikou od devadesátých let, a Kotas má tedy na co navazovat. „Beru to jako své osobní poslání, můj děda zemřel v koncentráku,“ reaguje architekt na otázku, jak se cítí v roli odpůrce akce, která má být symbolickým vrcholem česko-německého usmíření.

O krajanském spolku vyhnaných českých Němců landsmanšaftu mluví jako o Henleinových pohrobcích a organizaci založené nacisty. (I ti u toho byli, ovšem také sociální demokraté a další oběti nacismu.) Oficiální verzi organizátorů Sudetoněmeckého sněmu, že je součástí usmíření, má za „omáčku a bajky“. K tomu dodává, že jako vlastenec nesmí zapřít hrdinství předků tím, že bude lhostejně přihlížet příjezdu jejich nepřátel. Tím se Tomáš Kotas stává motorem střetu, jehož konec lze teď těžko odhadovat. 

Proč ne v Brně?

Brno není místem česko-německého usmiřování náhodou. Za německé okupace byla vyhlazena téměř celá místní židovská komunita a symbolem nacistického teroru se staly i Kounicovy koleje, které gestapo přeměnilo na věznici, mučírnu a popraviště. Zároveň málokde hledal český živel po osvobození tak krutě pomstu jako právě v Brně. Narychlo vytvořené skupiny ozbrojenců zahnaly brněnské Němce včetně dětí do detenčních center a kromě práceschopných mužů pak všechny – zhruba 25 tisíc osob – přinutili bez jídla, vody a zdravotní péče odejít do Rakouska. Během cesty, pro kterou se později vžil název Brněnský pochod smrti, a těsně po ní zemřely tisíce lidí. Češi mezitím rabovali a obsazovali jejich prázdné byty stejně, jako to při zabírání židovského majetku dělali o několik let dříve nacisté a jejich domácí kolaboranti.

Krutosti spáchané na českých Němcích při vyhánění z Brna (a z dalších českých obcí, kde žili), které se během komunismu tajily, byly zveřejněny až po roce 1990 a dalších dvacet pět let trvalo, než došlo k politickému přiznání odpovědnosti a omluvě. Brněnský magistrát pod vedením primátora Petra Vokřála (ANO) přijal v roce 2015 Deklaraci smíření a společné budoucnosti. „Město Brno upřímně lituje událostí z 30. května 1945 a dní následujících, kdy byly přinuceny k odchodu z města tisíce lidí na základě uplatnění principu kolektivní viny či užívaného jazyka. Uvědomujeme si, k jakým lidským tragédiím i kulturním a společenským ztrátám tehdy došlo,“ píše se v deklaraci. 

Ve stejné době město začalo finančně podporovat každoroční Pouť smíření, při níž jdou vyznavači co nejlepších vztahů s bývalými krajany i obecně německými a rakouskými sousedy k Brnu opačným směrem, tedy z Pohořelic, kde účastníci pochodu v provizorním lágru nocovali a kde bylo později z hromadných hrobů exhumováno 890 jejich těl. Vzpomínková trasa se půjde i letos a poté v Brně začne Sudetoněmecký sněm s řadou doprovodných akcí. 

David Macek je jedním z Brňanů sdružených v organizaci Meeting Brno, kteří Sudetoněmecké krajanské sdružení pozvali. Bývalý lidovecký politik, a jeden čas dokonce stranický místopředseda vysvětluje, že hluboce věří konceptu smíření. V roce 2015 proto požádal jako krajský koaliční zastupitel, aby mohl vyjet na Sudetoněmecký sněm do bavorského Augsburgu coby oficiální reprezentant kraje. „V Brně na kraji tehdy ale seděl jako hejtman Michal Hašek a na Pražském hradě Miloš Zeman. Mohutně se rozvíjely vztahy s Čínou a Ruskem. Hejtman se postaral o to, aby moje žádost byla zamítnuta. Tak jsem do Augsburgu odjel soukromě. Byl to pro mě jakýsi průzkum bojem,“ říká Macek.

Cestou ho prý napadlo, jestli přece jen nějak nezrazuje české zájmy. „Na místě mě ale čekala neuvěřitelná srážka s realitou. Místo vyznavačů revanše jsem tam našel stovky lidí plných vzpomínek na starou vlast,“ popisuje Macek. 

Po návratu vznesl na Facebooku otázku, proč Sudetoněmecký sněm nepozvat do Brna. „Netušil jsem, co se v dalších týdnech odehraje. Citovali to v Právu a od lokálních komunistických organizací mi začaly chodit pobouřené reakce.“

Po jedenácti letech už se nikdo vzrušeným reakcím a kritice nediví, díky sociálním sítím se staly běžnou součástí politiky a aktivismu. Komunistické buňky doplnili na stráži před návratem „Sudeťáků“ vlastenci z SPD jako Tomáš Kotas, přípravy na dříve nemyslitelný Sudetoněmecký den jsou už ale v plném proudu. 

„Už je to nachystané. Německá strana vypravuje autobusy pro tisíc lidí z jihu Německa. Někteří pojedou individuálně. A přijedou i hosté z Rakouska. Budou debaty, sousedský stůl přátelství, předávání kulturních cen a jako každý rok Pouť smíření,“ říká David Macek. „A vedle toho se odehraje Sudetoněmecký sněm, prezentace, workshopy. A až na výstaviště dorazí Pouť smíření, začne sousedská folklorní slavnost. V neděli ráno proběhne mše svatá, pak bude program pokračovat a večer bude v jednom z brněnských kostelů koncert. V pondělí dopoledne se uskuteční v Kounicových kolejích pieta jako připomínka nacistických poprav a krvavé české msty po válce.“ 

Samotný sněm (nikoli doprovodné akce) podpořila téměř milionem eur bavorská vláda a do Brna mají přijet její premiér Markus Söder a spolkový ministr vnitra Alexander Dobrindt. Macek je proto přesvědčen, že celá akce přinese Brnu velkou reklamu v Německu a Rakousku. „Už vycházejí články v celoněmeckých médiích. Jsme v úzké spolupráci s vedením Brna a ladíme detaily tak, aby to přineslo městu i kraji maximální benefity.“ 

Ať si vystoupí v Berlíně

V SPD však mají na benefity jiný názor a podle všeho pochopili, že před podzimními volbami dává akce ideální možnost k mobilizaci voličů. Na mítinku, který pomáhal organizovat i Tomáš Kotas, nazval Tomio Okamura sněm bývalých brněnských Němců „nebetyčnou ostudou, kdy bude v Brně přes protesty mnoha občanů sraz nacistických pohrobků ze Sudetoněmeckého landsmanšaftu“. 

Brněnská SPD se napřed pokusila přimět město, aby vedení výstaviště vypovědělo organizátorům sněmu smlouvu. „Zjistili jsme, že magistrát ale takovou možnost nemá,“ oznámil na demonstraci zklamaně zastupitel Jiří Kment. On a jeho kolegové se tedy pokusili prosadit usnesení, jímž by se město od akce distancovalo a odebralo sdružení Meeting Brno dotaci. 

Jeden takový pokus se odehrál v polovině dubna. Je úterý a prostor určený návštěvníkům jednání zastupitelstva je přeplněný lidmi s vlajkami, moravskými orlicemi a protiněmeckými transparenty. Většinu z nich rozladí už to, když někteří přítomní vytáhnou cedule s hesly „Dialogem proti strachu“ nebo „Smíření má smysl“. „Kdo je sem pustil?“ zaznívá udiveně z davu vlastenců. Viníka ale nelze vypátrat a usmiřovači se nemají k odchodu, takže se ozývají pokřiky „fuj“ a skandování „hanba, hanba“.

Starší muž, který scénu mlčky pozoruje, říká, že je z Brna a míval tu obchody se sportovními potřebami. Teď je v důchodu, jezdil na demonstrace proti Fialově vládě do centra Prahy a volí SPD. Ale i když je teď jeho strana u moci, ke spokojenosti má daleko. Proto přišel. „Vadí mi, že SPD dělá kompromisy. Chtěl bych, aby byli tvrdší k EU.“ Co od jednání zastupitelstva čeká? Chvíli přemýšlí a pak řekne: „Chtěl bych, aby se někdo postavil a řekl, že ten sudeťácký sjezd v Brně nebude. To se ale asi nestane. Tak aspoň chci dát najevo nesouhlas. Lidi se budou Sudeťáků bát, a pak se to projeví ve volbách na podzim.“ 

Když během schůze narážejí návrhy SPD na nesouhlas většiny zastupitelů, ozývá se opět: „Hanba, hanba!“ Ženu se zapnutou kamerou popuzuje, že někdo ze zastupitelů nehlasoval nebo se zdržel. „Jsou to naši zaměstnanci. Mají mít názor. Ano, ne. Tečka,“ vykřikuje a vedle stojící muž pronese gradujícím hlasem, že „bude asi potřeba další defenestrace“. 

Slovo od zastupitelů dostává devadesátiletý Milan Uhde, brněnský spisovatel, bývalý předseda parlamentu, přeživší holokaustu a spolupracovník Meetingu Brno. „Děkuji za možnost vysvětlit, co mě a mé kolegy vedlo k tomu pozvat členy Sudetoněmeckého landsmanšaftu…“ Jeho slova zanikají v pískotu, křiku a dalším skandování „Hanba! Hanba!“. Uhde zkouší počkat, až nastane klid. Nějaký člověk s foťákem se k němu naklání a zblízka mu do tváře řve: „Vlastizrádce!“ „Fašisto!“

„To oni nás odsunovali,“ křičí paní s obzvlášť pronikavým hlasem. „Nechte vystoupit pana docenta Uhdeho,“ zkouší navrhnout moderátor. „Ať si vystoupí v Berlíně,“ navrhuje někdo z publika. 

Uhde přítomným sděluje, že tragickou minulost města prožil na vlastní kůži a ztratil při tom osmnáct členů rodiny. „Vrahům příbuzných, které jsem celý život postrádal, jsem neodpustil a neodpustím. Jsem ale přesvědčen, že zlo, které se prohnalo střední Evropou a našimi životy, není dědičné,“ zvyšuje dramaticky hlas. „Nelži!“ odpovídá žena z publika. 

„Návštěva, kterou jsme pozvali, není návštěva nepřátel,“ končí Uhde svůj projev. Sál píská a opět skanduje „Hanba!“. Zastupitelé naopak tleskají vestoje. 

Zastupitel SPD a lékař Tomáš Skřička přítomným sděluje, že v dokumentech landsmanšaftu našel požadavek na zrušení Benešových dekretů. „Toto není žádné přátelské poplácávání po ramenou. To je jasný politický požadavek na zrušení právního rámce. Zrušení dekretů by otevřelo Pandořinu skříňku majetkových nároků a narušilo by právní jistotu,“ říká Skřička a sálem zní velký potlesk. 

Ten ale rychle umlká, když se mikrofonu chopí mladý muž z publika. „Vy tady obviňujete lidi, kteří chtějí smíření, a označujete je za fašisty. Odkdy se ale chtějí fašisti usmiřovat?“ ptá se udiveně. „Za sebe a všechny lidi, kteří mají v úterý dopoledne na práci něco lepšího než vyřvávat na své občany a zastupitele nenávistné věci, chci říct, že je tady spousta lidí, kteří chtějí dialog a přejí si sjezd. A i my tady máme právo být slyšet. Děkuji.“ Mladík se staví za poslední řadu sedadel a brzy k němu míří postava z vlastenecké sekce. „Vypadni!“ dostává doporučení, po němž následuje strkání ven. Mladík tedy rychle odchází. 

„Já tady ty ksindly, ty feťáky živím. Vím, co to je práce, oni to nevědí,“ vysvětluje aktér útoku, který se představuje jako Karel Kočí, opravář praček z Brna a pravidelný účastník demonstrací proti Fialově vládě. „Tady ti nevědí nic o historii, já bych je vyzkoušel,“ ukazuje na dvojici s transparentem „Usmíření má smysl“. 

Na zastupitelstvo dorazil jako divák i Turija Kempe, známý permakulturní zahradník, který v Brně po návratu z emigrace provozoval malé nakladatelství. Říká, že přišel ze zájmu o to, jak se bude spor o Sudetoněmecký sněm řešit. „Nevěřím, že sudetským Němcům nejde o majetek. Přál bych si, aby to zastupitelstvo odmítlo. Anebo když zvou sudetské Němce, tak ať do Brna pozvou i potomky ruských vojáků.“

Tenhle nápad se líbí i šedesátníkovi, který se představuje jako zemědělský inženýr ze Šumperka. Navíc je přesvědčen, že Brno ve skutečnosti řídí Masarykova univerzita. „Ne celá, ale ty humanitní obory. Ty, co vychovávají nacisty.“ Proč nacisty? „Kdo jiný se může zastávat Němců?“ 

Jsou organizovaní

„Čekal jsem to takové,“ sděluje David Macek po jednání zastupitelstva. A na otázku, jestli tyhle nálady průběh akce neohrožují, odpovídá: „Ne, jsme v demokracii, tak zaznívají různé názory. Myslím si, že to je cenné pro ty, kteří říkají, že už není třeba se k tématu usmíření vracet.“

Debatu na zastupitelstvu tiše poslouchá i Jana Urbanovská, která vede na Masarykově univerzitě seminář zaměřený na česko-německé vztahy. „To byl můj student,“ prohodí na adresu mladíka, který si za svou řeč vykoledoval fyzický útok – zřejmě jediný za celé dopoledne. Pak Urbanovská pokračuje: „Učím projektově, takže by byl pro mě absolutní hřích se toho nedotknout. S blížícím se sněmem se o tom při hodinách bavíme – jak se k tématu postavit, jak mluvit s lidmi z jiné sociální bubliny.“

Na zastupitelstvo se chystala dlouho dopředu. Minulý týden napsala e-mail studentům, že kdo chce, tak se k ní může přidat, a čtyři studenti skutečně dorazili. „Myslím si, že to je skvělá příležitost sledovat politizaci historie v přímém přenosu,“ poznamenává pedagožka.

Průběh diskuse ale Urbanovské radost neudělal. „Je to horší, než jsem čekala. Snažila jsem se s těmi lidmi mluvit, protože mě upřímně zajímá, proč mají tak odmítavý postoj. Ale žádný rozhovor nedopadl dobře. Strašně rychle došly argumenty, kdy bych si řekla, že na tom něco je. Celé je to založené na emocích, nepravdách, selektivním posuzování historie. Jediné zjištění je, že lidé, kteří mají v rodině oběť nacistického režimu, tak si svůj antiněmecký postoj nesou napříč generacemi dál a dál. Ale u většiny ostatních lidí, s nimiž jsem zkusila mluvit, to jsou nějaké hypotetické obavy z nepříznivého vývoje. Po pár minutách došla řeč, protože to končilo na tom, že by někdo mohl chtít zrušit Benešovy dekrety.“

Na rozdíl od Macka posilují reakce voličů SPD na chystanou akci v Urbanovské obavu, jak se celý sněm odehraje. „Přitom to od začátku hrozně podporuju. Jsem přesvědčena, že to je správné vyvrcholení procesu, ke kterému česká společnost spěla od devadesátých let. Bude to ale nepříjemné, jsou mobilizovaní, jsou organizovaní. Nenechají si ujít příležitost protestovat přímo v místě sněmu. Budou to znepříjemňovat lidem, kteří se buď na české straně chtějí setkat se sudetskými Němci, nebo se sebou navzájem, a budou to znepříjemňovat sudetským Němcům, kterým bude v průměru sedmdesát let. Pro ně je tahle cesta do Brna splněný sen – a setkají se s protesty.“

Paradox s kostlivci

Premiér Andrej Babiš se nedávno sešel se svým bavorským protějškem Markusem Söderem a zřejmě mluvili i o Sudetoněmeckém sněmu v Brně. Babiš pak odolal populistickému pokušení a akci po vzoru SPD nekritizoval. Jeho brněnští spolustraníci jsou jediní, kdo v probíhajícím střetu nedává najevo aspoň trochu jasný postoj. „Těžko říct, město tu akci neorganizuje, takže se k ní můžou vyjádřit jednotliví představitelé města každý za sebe, jestli akci vnímá jako pozitivní, nebo negativní,“ odpověděl zastupitel ANO Miroslav Kubásek doslova na otázku, zda je dobře, že město akci podpořilo. Když pak zastupitelstvo drtivou většinou potvrdilo, že akci podporuje, delegáti ANO se zdrželi nebo nehlasovali. 

SPD je jasně proti a dá to podle Tomáše Kotase ještě najevo. „Nebudeme v ničem bránit, soustředíme se na vlastní akce,“ říká Kotas. „Bude shromáždění, pochod a budeme stavět němou barikádu.“ Co to je? „Přijďte a uvidíte. Ale nechceme žádné konflikty, žádné násilí.“ Okamura nic takového ale neslíbil. „Bohužel není v silách vlády tuto akci zakázat. Ale já mám konkrétní řešení. Nebudeme mlčet a tiše přihlížet. Pojďme hlasitě protestovat při konání sjezdu tady v Brně,“ prohlásil z tribuny v centru města. 

Davida Macka ale zatím takové výhrůžky z míry nevyvádějí. „Na Poutě smíření už sudetští Němci přijíždějí několik let. A teď jich jen přijede víc, odehraje se to ve větším prostoru a bude připraven bohatší program. Dojde také k intenzivnímu setkání s česky mluvícími Brňany. To považuji za obzvlášť důležité: nic nedokáže člověka posunout lépe než osobní setkání.“

Macek nezaváhá ani nad otázkou, jak hosty z Bavorska, zvláště ty v letech, ochrání před agresivitou lidí, kteří se sešli i na zmíněném jednání zastupitelstva. „Bezpečnostní stránku řešíme se Sudetoněmeckým landsmanšaftem společně. Měli jsme setkání policie a bezpečnostní agentury, jsme s nimi v trvalém kontaktu. Víme o tom, že se v Brně chystají demonstrace. Na to jsme ale zvyklí. Každý rok proti nám protestují komunisti a nacionalisti. Je to paradox. Bavorsko je pro Českou republiku nejdůležitější hospodářský, kulturní terén. A je absurdní, aby nám ve skříni strašili takoví kostlivci. Jsem moc rád, že se tohle děje.“