Ráda dělám šlépěje v čerstvě napadaném sněhu

Snadno by se mohlo zdát, že Barbara Hannigan je nejradši, když jsou věci extrémně těžké. V adaptaci opery Francise Poulenca Lidský hlas nejenže zpívá sólový part, k tomu diriguje celý orchestr a její herecky ztvárněný výkon ještě přenášejí kamery na velké plátno. Každá z těch tří věcí je náročná sama o sobě, ale o spojení všech tří dohromady se ještě nikdo nikdy nepokusil. O skladbě Johna Zorna Jumalattaret se zase dlouho tradovalo, že je nezpívatelná, dokud se jí nechopila. I tak musela během příprav premiéru posunout o rok, aby si byla jistá, že ji zvládne. A nakonec ji doopravdy zvládla.

Obě zmíněná mimořádná díla se nyní původem kanadská sopranistka a dirigentka chystá představit coby rezidenční umělkyně festivalu Pražské jaro, v jehož rámci odehraje čtyři koncerty věnované různým oblastem jejích hudebních lásek. Ať už Barbara Hannigan zpívá soudobou hudbu nebo diriguje tu o něco starší z 19. století, disponuje uhrančivou energií a sugestivním projevem; nehledě na to, že nepřehlédnutelnou a výjimečnou postavu z ní činí i to, že ji nelze jednoduše zařadit do žádné z existujících škatulek.

„Na svou práci se dívám jako na práci špičkové atletky,“ říká Hannigan s pousmáním během videohovoru ze svého domku ve Francii, kde posledních deset let žije. Důkazem nebývalého fyzického nasazení je ostatně i to, že během celého rozhovoru stojí a posiluje s činkou. Nepromarní ani minutu.