Století Jürgena Habermase skončilo

Až budou historici psát příběh uplynulé éry, mohou ho zarámovat narozením a úmrtím nejvlivnějšího německého intelektuála posledního století. Jürgen Habermas se narodil čtyři roky před nástupem Adolfa Hitlera – a snaha zabránit opětovnému propadu země do fašismu, nacionalismu a války byla cílem jeho filozofie i veřejného angažmá od prvních textů z počátku padesátých let až do posledního eseje z ledna 2026. Zemřel v době, kdy se pořádky vystavěné na troskách druhé světové války bortí, všude po světě sílí nacionalismus, touha po destrukci institucí a tvrdá mocenská politika.

Je svůdné napsat, že byl myslitelem včerejška, jehož poznání už neodpovídalo nové realitě. Mnozí jeho kritici si to mysleli, a to zvlášť, když psal o válce na Ukrajině a o Izraeli, kde jeho postoje formovala silná německá generační zkušenost. Pojmenoval ruskou agresi, ale hájil opatrnou politiku bývalého kancléře Olafa Scholze, obával se vtažení Evropy do eskalujícího konfliktu, a kritizoval proto moralistně vedené apely na co největší vojenskou pomoc Ukrajině. Stál si za tím, že by Německo nemělo pod vlivem emocí rezignovat na těžce budovanou politiku dialogu. Ostrou kritiku sklidil také za to, že – s vinou za holokaust v paměti – pořád stál za Izraelem, hájil jeho právo na tvrdou odvetu za masakry ze 7. října, mlčel k brutálně vedené válce v Gaze. 

Sám předloni jednomu ze svých životopisců řekl, že vše, co tvořilo jeho život, se nyní „krok za krokem“ vytrácí. Ale je proto přežité i jeho myšlení? 

V jeho základu byla kultivace a obrana demokracie. Za podmínku jejího přežití a ideál moderní společnosti považoval veřejný dialog, jehož aktéři se drží rozumu, upřímně se snaží naslouchat, porozumět si a najít kompromis. Promýšlel, v jakém prostředí může taková debata úspěšně probíhat. Odmítal etnický nacionalismus, jako alternativu prosazoval „ústavní patriotismus“ založený na tom, že rozumný občan dokáže cítit vlastenectví k univerzálním hodnotám vepsaným do ústavy. Přesně popisoval stále globalizovanější svět a sílící ztrátu kontroly národních států nad vývojem a zkoumal možnosti „postnacionální“ demokratické debaty a politiky – zvláště na úrovni Evropské unie.