Pražský kolotoč

Je mrazivé listopadové ráno a jsem na cestě do školy. Cesta mi trvá lehce přes hodinu. Nejprve autobusem na vlak, poté vlakem do centra Prahy. Někdy se rozhodnu jet i tramvají. Záleží na počasí a čase. Dnes nasedám do plné tramvaje, jelikož nestíhám a mrzne. Do školy dorazím s lehčím zpožděním, ale vyučující je v pořádku – na vysoké škole se tohle řeší méně. 

Po dvou vyučovacích hodinách mám hodinovou pauzu, kdy chodím se spolužáky na oběd. Dnes jdeme na Národní třídu – podle mě nejfrekventovanější místo v Praze. Já jdu do Teska a nakoupím si jídlo k obědu. Cenově to vyjde lépe než restaurace. 

Během cesty jsem se ale pustil do zajímavé konverzace se spolužákem Ukrajincem. Od počátku války bydlí v Praze a češtinu ovládá dobře. Při hodině mě totiž překvapil, když řekl, že umí lépe rusky než ukrajinsky. Zajímalo mě proč. Důvodem je, že pochází z města Kryvyj Rih (přibližně 150 kilometrů jihozápadně od Dnipra). Popisoval mi, že většina obyvatel tam mluví rusky a ukrajinštinu mají ve škole. Velký příliv Rusů sem dorazil ve třicátých letech kvůli těžbě železné rudy, ve městě se usazovali a zakládali rodiny. Dokonce se Kryvému Rihu říká „železné srdce Ukrajiny“. 

Pro mě toto byly nové informace a malá dávka dějepisu. Věděl jsem o velké ruské menšině na východě Ukrajiny, ale nečekal jsem ji 500 kilometrů od hranic s Ruskem. Další spolužák, který má ukrajinské rodiče, mi popisoval, jak jeho celá rodina emigrovala před dvaceti lety ze západní Ukrajiny. Jeho rodiče šli do Prahy a teta do Norska. Říkal mi, jak nádherný je Krym. Doteď mám v hlavě jeho povídání o krymském víně: „Nejlepší víno je na Krymu. Kdyby tam nebyli Rusáci, hned bych tam jel!“ Na východní Ukrajinu by prý na dovolenou nejel, je tam údajně propastný rozdíl v kultuře i chování lidí v porovnání se Západem.