Spadnout dolů, nesložit se a umět se ctí začít znova

Ivan Medek nepatřil mezi dominantní nepřehlédnutelné tvůrce českých dějin, které si všichni snadno pamatují. Patřil však k lidem, bez nichž se žádná významná část dějin neobejde. K těm, kteří v těžkých dobách neselžou a všichni později zjistí, že se o ně mohli opřít. Kteří slovo vlastenectví neobjevovali na mítincích Tomia Okamury nebo Jindřicha Rajchla a nespojuje se jim tak s pýchou a nenávistí, nýbrž s konkrétním závazkem ke své zemi, společnosti, kultuře. A konečně kteří jsou nositeli pozoruhodné schopnosti přijmout od života ránu, spadnout dolů, ale nesložit se a začít znova – třeba i několikrát. 

Ivan Medek, který takovým člověkem byl, by se minulou neděli dožil 100 let. Tohle je jeho příběh.

Na kus řeči s Nejedlým

Životní rozjezd by mu asi mnozí záviděli. Jeho dědečkem byl vrcholný český impresionista Antonín Slavíček. Otcem brigádní generál Rudolf Medek se zásluhami z československých legií. Pojily ho příbuzenské vazby s rodinou prezidenta Masaryka. Vyrůstal v Praze na Letné, poprvé se ale důkladněji zastavme o kousek jižněji – na Smíchově v jednom pětipokojovém bytě na vltavském nábřeží. 

Ocitáme se v únoru 1940, Medkovi je patnáct a závidět už není co. Rodina bydlí ve služebním bytě Památníku osvobození, dnes Armádního muzea, kde Rudolf Medek dělá ředitele. Sám v té době ale leží se zánětem pobřišnice v nemocnici, není tedy u toho, když do bytu přichází gestapo, které má s památníkem své plány a dává Rudolfově manželce Evě a jejich dvěma synům 48 hodin na vystěhování. Zoufalá Eva Medková jde požádat o radu svoji matku na Malou Stranu a ta jí radí vydat se na nedaleký Smíchov, kde – jak slyšela – „jsou volné byty“. V jedné ulici si všimne cedulky, že nahoře je k mání pětipokojový byt. Na místě vyřizuje formality a objednává stěhováky, aby přivezli z Vítkova nábytek, peřiny a knihy. „Zřejmě to byl byt po nějaké židovské rodině, která musela narychlo emigrovat. Nikdy jsme se ale nedozvěděli, kdo to byl,“ vzpomíná Terezie Jakšová, dcera Ivana Medka. 

V srpnu 1940 Rudolf Medek v nemocnici umírá. „Otcovou smrtí pro mě skončila etapa bezstarostného, nezodpovědného dětství,“ komentuje to Ivan ve svých knižních vzpomínkách (Děkuji, mám se výborně, vydal Torst). Jde studovat gymnázium, matka drží rodinný rozpočet pomocí malého vdovského důchodu. V největší finanční tísni rozprodává rodina obrazy po Antonínu Slavíčkovi. 

Tehdy také Ivan Medek objevuje svoji životní vášeň – vážnou hudbu. K tomu později řekl: „Po smrti otce jsem šel jednou po ulici a uviděl plakát, že Česká filharmonie zahajuje v září na svatého Václava novou koncertní sezonu Slovanskými tanci, které bude dirigovat tehdejší šéf orchestru Václav Talich. To jméno jsem znal jenom z doslechu, protože jsem předtím na žádném koncertě nebyl. Poslouchal jsem jen rádio. Řekl jsem si, že tam musím jít. Koupil jsem si tedy lístek a šel. Z koncertu jsem se vrátil ve zvláštním poblouznění. Měl jsem hudbu rád, ale vůbec nic jsem o ní nevěděl.“