Kolem snímku Sbormistr se povedlo vybudovat pověst nejočekávanějšího letošního českého filmu. Producent vsadil na nejsilnější kartu – inspiraci známou kauzou sexuálního zneužívání v pěveckém sboru vedeném Bohumilem Kulínským. Tenhle tuzemský true crime je z propagačního hlediska k nezaplacení. Jen zřídkakdy se však u tuzemského filmu stane, že by očekávání nakonec odpovídalo výsledku. Sólo debut Ondřeje Provazníka, který právě vstoupil do českých kin, je vzácnou výjimkou.
Sedmačtyřicetiletý režisér natočil Sbormistra podle vlastního scénáře. Ale navzdory názvu není vůdčí osobnost v dívčím sboru hlavní postavou snímku. Není to jeho příběh, ale příběh třináctileté Karolíny (Kateřina Falbrová), která sní o tom, že bude zpívat už ne v přípravném, ale ve velkém sboru, jenž nabízí šanci vyjet za hranice. Na začátku devadesátých let, kdy se snímek odehrává, je to neodolatelně lákavý příslib plný vzrušení, úspěchu, možností. Rozhodovat o tom, kdo nakonec do Ameriky pojede, se bude během soustředění na chatě v Krkonoších. Dospívající dívky soupeří o přízeň obdivovaného sbormistra tak jako tak, ale najednou je tu nová motivace. I sebejistý a obdivovaný Vítek Mácha (Juraj Loj), který má ve sboru neoddiskutovatelnou autoritu, vidí v touze dívek po prosazení příležitost. Jen podstatně zlověstnější příležitost pro sebe.
Sbormistr je nebývale promyšlený – byť nedělá velká gesta. Hudba je tu propojená se vztahy, proměňujícími se emocemi i gradací dramatu. Nevinnost písní kontrastuje s nízkými pudy. Význam nesou pohledy: dívek na mistra, do něhož je polovina z nich puberťácky zamilovaná, i mistra na ně. Pohledy kradmé, přímé, váhavé, nejisté i ty, které si měří – svoje šance a potenciální oběť. Sbormistr je studií manipulace a toho, jak si predátor připravuje půdu. Jak střídavě kárá a chválí, slibuje a odpírá. Může to znít mechanicky, ale mechanického na tom není nic.
České publikum film sleduje se znalostí kauzy Kulínský a s očekáváním, „kdy se to stane“. Provazník to ví a napsal scénář tak, že se zdánlivě neděje nic. Přitom se film pozvolna mění v horor, či přesněji vzpomínku na něj. Značný podíl na atmosféře má kamera Lukáše Miloty, který ukazuje, proč patří k největším talentům svého oboru. Provazník skvěle pracuje s náznaky a rozechvělou nejistotou. Hranice mezi přijatelným a nepřijatelným se stírají. Je výzva k tykání jen milé gesto, které má pomoci stmelit soubor, je pochvala a nemilosrdná kritika před ostatními motivace, je pozvání do sauny dobře míněná zdravotní rada, nebo…
Autor nechává prostor nejistotě i v otázce viny. Dělá tak něco hodně riskantního. Nevypráví s vědomím jednoznačného verdiktu. Pracuje s dynamikou soutěživého kolektivu dívek, které dokážou být kruté vůči konkurenci a zároveň jim nedochází, že některé věci nejsou hra. Probouzející se sexuální energie je tu součástí reality a odráží argument, že staršího muže prostě svedly lolitky. Vina je však nakonec jasná, stejně jako spoluvina jiných dospělých.
I když měl Sbormistr premiéru na festivalu v Karlových Varech, není to do sebe zahleděný art, ale přístupný – myšleno bez urážky – film pro mládež. Což je obrovsky těžký a za minulého režimu zdiskreditovaný žánr, který Provazník zvládl s přehledem. Byť zasazený do minulosti, je aktuální, co se týče tématu sexuálního násilí a české debaty o něm. Dalo by se diskutovat o jisté doslovnosti finále. Ale snaha emočně dovést diváka, neuvyklého v českém filmu na takovou křehkost, dílem plným náznaků do konkrétního cíle dává smysl. Do konce roku sice ještě zbývá pět měsíců a zhruba třicet premiér českých filmů. Sbormistr si nicméně dost výrazně řekl o pozici toho letos nejlepšího.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Mohlo by vás zajímat
