Ranní postřeh Jany Matesové: Kvůli clům není potřeba panikařit. Jen začít plnit domácí úkoly

Před několika dny, navíc o víkendu, zažily země EU šok. Nadějně se vyvíjející vyjednávání odborných týmů o snížení dvacetiprocentní výše „recipročních“ cel uvalených americkým prezidentem Trumpem v dubnu na dovoz většiny zboží ze zemí EU do Spojených států byla přerušena oznámením samotného prezidenta Trumpa na jeho síti Truth Social, že celní sazbu naopak zvyšuje na 30 procent s platností od 1. srpna.  Plošně, s výjimkou cel na specifické skupiny zboží, jejichž oznámení bylo zveřejněno dříve a nebyla odložena (např. 25 plus 2,5 procenta na dovoz automobilů). Přitom od vyjednávacích stolů odborných skupin na obou stranách Atlantiku unikaly kusé, ale pozitivní, zprávy. V současné americké administrativě ale všechna důležitá rozhodnutí musí schválit prezident a ten dal jiný signál. Oznámená celní sazba by představovala více než desetinásobné zvýšení průměrných cel na zboží z EU do Spojených států oproti průměru platnému do letošního dubna. 

Víkendový šok byl po zmapování stavu vyjednávání na evropské scéně hned po dni a půl nahrazen konstruktivními kroky a pak urychleným jednáním ministrů obchodu za zavřenými dveřmi. Panuje shoda, že je třeba pokračovat ve slibně se vyvíjejících jednáních, i když času se zdá být málo. 

Mezistátní vyjednávání o čemkoli, zejména vyjednávání mnohostranná (tj. mezi vládami více než dvou států), mají specifika, která si asi veřejnost většinou nepředstaví. Nemám zkušenosti s vyjednáváním neekonomických smluv a dohod – i když předpokládám, že i tam je situace stejná –, ale mám dost zkušeností s vyjednáváním ekonomických dohod a smluv mezi vládami většího počtu zemí. Je běžné a jistě nepřekvapivé, že jednotlivé vlády do nich vstupují s hranicemi, které pro sebe považují za nepřekročitelné. Ostatní je obvykle předem ani neznají. Vyplývají z vnitřní politiky a poměrů ve společnosti, často jde o citlivá historická dědictví a často o volební sliby nebo zásadní hesla a prohlášení, která se pro vládnoucí politiky stala přímo jejich poznávacím znamením. Ustoupit od nich pro ně znamená ztratit tvář. Představme si teď vyjednávání mezi spojenci, ne žádné řešení válečných reparací. Současná celní vyjednávání jsou jednáním mezi spojenci – tedy alespoň v mnoha posledních desetiletích jimi země EU a Spojené státy byly a doufejme, že nadále budou. Varianta, že někoho potupíte u stolu a on (ona) s tím pak musí seznámit veřejnost, je položením nášlapných min na pole vzájemných vztahů v budoucnosti. I pro malé země proto vyjednávací strany hledají řešení, které jejich politici dokážou doma prodat jako částečné vítězství v rámci realistických možností.

Nastávají ale situace, ne úplně výjimečné, že nejvyšší politici nebo politická uskupení nejvýznamnějších zemí u stolu spojili své volební kampaně s hesly, která – pokud by je skutečně naplnili – jejich vlastní země poškodí. Realita odpovědnosti za důsledky slibů obvykle nastupuje až dlouho po vyhraných volbách, ne v kampani. Když se pak takový slib objeví na stole vyjednávání se spojenci, není v zájmu nikoho kolem vyjednávacího stolu, aby vrcholní politici nejvýznamnějších zemí ztratili před veřejností tvář. Takové nášlapné miny na poli budoucích vzájemných vztahů by vybouchly určitě. A tak se společným úsilím hledá varianta, která je pro všechny u stolu ekonomicky přijatelná, a zároveň působí dojmem zachování tváře. V současných celních vyjednáváních mezi EU a Spojenými státy si jako jedno z takových řešení dovedu představit, že celní sazby ve výši 30 procent budou uvaleny, ale bude z nich vyloučeno tolik výjimek, že postihnou jen nevýznamnou část evropského exportu do Spojených států. Jsou i jiné možné varianty. Všechny vyžadují čas a klidné vyjednávání, ne hysterii. Každopádně nejde o nijak neobvyklou situaci.