Vary 3: Za chvíli mladí Vietnamci nebudou vědět, co tržnice byly. Starším se po nich stýská

„Na jednu stranu bundy nažehlím logo Adidas, na druhou název našeho filmu,“ popisuje režisér Dužan Duong (34) výrobu merche pro svůj první film Letní škola, 2001. Filmař z první generace Vietnamců, kteří vyrostli v Česku, odkazuje na „živnost“ svého otce v devadesátých letech, který jako většina tehdejších Vietnamců prodával v tržnici falešné značkové oblečení. Právě za touhle minulostí, vlastním vyrůstáním i fungováním celé komunity se ohlíží v místy humorném rodinném dramatu, jež prý točil „fifty fifty“ pro Čechy a Vietnamce. Premiéru bude mít na festivalu v Karlových Varech. I tento text z festivalu je odemčený.

Ve filmu pošlou rodiče malého syna v devadesátých letech do Vietnamu a vrátí se až jako teenager. Poslali i vás pryč? 

Ano, v šesti letech k babičce, ale naštěstí jen na tři měsíce. Původně chtěli, abych tam chodil do školy, což jsem se dozvěděl až ve Vietnamu. Ale v tu chvíli zabojovali moje takzvaná česká babička a německý děda a tátu přemluvili. Takže jsem tam nebyl tak dlouho, abych z toho měl trauma. Kamarád z dětství se vrátil až po sedmi letech.

Bylo to kvůli tomu, abyste nezapomněl, z jaké kultury pocházíte? 

Spíš kvůli nejisté době. Kvůli raziím a zátahům na tržnicích si Vietnamci mezi sebou řekli, bůhví, co bude, třeba se budeme muset stejně vrátit, tak pošleme děti napřed. A trošku stádovitě to dělali. 

Děje se to ještě? 

Pořád. Hlavní herečka v našem filmu, která se jinak živí děláním nehtů, během natáčení poslala svého malého syna na rok do Vietnamu. Stejně tak tam rodiče představitele postavy Taie poslali jeho malou sestru, aby měli prostor na práci ve večerce. A jsou zhruba v mém věku. Ale jde o lidi, kteří pořád nejsou integrovaní, neumějí česky. Nevěřím, že by vietnamská matka, která mluví česky, poslala své dítě do Vietnamu. Pro mě je zvláštní, že někteří rodiče můžou tuhle vazbu zpřetrhat. 

Posílání prý funguje i obráceně. Když se mladý muž chytne party a nepracuje, pošle ho rodina za strýcem do Česka, aby ho postavil do latě.  

To je případ mého bratrance. Flákal se, celý den spal, večer se chodil bavit, takže teď maká v Česku za kasou.

Jezdíte do Vietnamu?

Teď jsem tam byl kvůli natáčení, jinak spíš ne. Chystáme se tam příští rok kvůli distribuci, ale nemůžu říct, že bych se těšil. Je tam strašný hic, musíte navštívit všechny příbuzné. Stejně tak se očekává, že každý, kdo přijede ze Západu, dá peníze do obálky, přinese dárečky. Je to tam zakořeněné. Já tohle dělat nechci, nemám pocit, že někomu něco dlužím. Ale chápu, že moji rodiče takhle uvažují, protože jim asi spousta lidí opravdu půjčila, aby mohli přijet do Evropy.

Vaši rodiče patří ke generaci, která přišla do Československa a východního Německa v osmdesátých letech. Oficiálně v rámci socialistické pomoci rozvojové zemi. Jaký je jejich příběh?

Moji rodiče šli do Německa. Otec měl rozjednaný nějaký byznys, ale nevyšlo to. Oba pak pracovali v Chebu na tržnici Dragoun. Táta šil doma džíny. Nažehloval loga známých značek na trika. Prodával nekolkované cigarety. Máma se po revoluci vrátila do Vietnamu, kde jsem se narodil. Byly mi čtyři, když jsme přijeli do Česka. Měl jsem českou chůvu, českou babičku, jíž rodiče svěřovali dítě, aby mohli pracovat. A Vietnam ze mě vyprchal. Češi si rádi dělají sami za sebe srandu, Vietnamci jsou vážní. Mají rádi patos, vzletnost. V tomhle mám spíš českou náturu.

Součástí vietnamského příběhu v osmdesátých letech byla i schopnost napojit se na ilegální ekonomiku a struktury. Třeba od jugoslávských veksláků kupovat digitální hodinky a přeprodávat je v Československu. Váš otec jel takzvaně na sebe, nebo patřil k něčemu většímu? 

Popravdě nevím, nikdy jsem se ho na to neptal. Džíny šil v bytě s několika kámoši. Vietnamci totiž nedělají nikdy nic sami, vždycky jsou aspoň tři.

Film se nicméně gangsterství ve vietnamské komunitě dotýká. Vynucování si poslušnosti tím, že boss za někoho něco zaplatí, a tak si ho koupí a vydírá ho, aby pro něj dělal špinavou práci. 

Dnes se to děje hlavně v rodinách. Přivezu do Česka synovce, kteří pro mě na oplátku makají ve večerce, aby dluh splatili. Širší gangsterské sítě, které byly třeba v devadesátých letech, už podle mě nefungují.

Z velké části se snímek odehrává právě na chebské tržnici Dragoun, jež byla symbolem vietnamského, často ilegálního podnikání. Proč jste ho zasadil tam a na začátek milénia? 

Chtěl jsem se ohlédnout za dětstvím, ale taky to byla doba, kdy byla tržnice Dragoun ještě velká. Slavné vietnamské tržnice mizí. Za chvíli už mladí Vietnamci nebudou vědět, co tržnice byly. Vietnamcům se po nich stýská. Na tuhle nostalgii ostatně hrajeme i v propagaci. Domlouváme kampaň, kdy budou ve večerkách po Česku viset plakáty. 

Nebyl ale cílem Vietnamců opak – nemuset pracovat na tržnici, kde to bylo občas i nebezpečné, dostávali se do dluhů a nebyli svými pány? 

Může být, ale stejně se vám po ní stýská. 

Po čem se stýská vám?  

Jak jsem jako malý jezdil po tržnici na kole. Není na tom nic racionálního, jen dobré vzpomínky na dětství. 

A po čem se stýská vašim rodičům? 

Největší kouzlo pro ně měla komunita, která jim chybí. Jezdilo se na grilovačky k vodě. Teď už 20 let pracují sami ve večerce a málokdy se s někým potkají. 

Sám jste však zmínil, že to byla doba nejistoty, policejních razií kvůli falešnému zboží a cigaretám bez kolku... 

Zátahy a trable jsou už hluboko v minulosti a lidi si většinou pamatují to dobré. Dnes mají pocit, že je každý víc individualista a žije si ve svém uzavřeném krámku. 

To musí být pro starší generaci složité – vietnamská společnost je hodně kolektivní, rodinná. 

Individualismus se opravdu nenosí. Proto mají všichni ze starší generace Facebook, kde jsou v různých skupinách a mohou spolu komunikovat. Třeba ve skupině Potravináři jsou sdružení ti, kdo mají obchody s jídlem. Říkají si například, kde jsou jaké slevy. Ale jednou začas si udělají oslavu. Každý pošle tisíc pět set a sejde se jich třeba tisícovka v Sapě.

Prostředí tržnice je zachycené hodně autenticky. Jak jste to dávali dohromady?

Tržnici a celou výtvarnou stránku jsme rekonstruovali z rodinných fotek. Oblečení jsme sháněli v sekáčích. Po natáčení jsme chvíli nevěděli, co s takovým množstvím oblečení, ale rozhodli jsme se z toho udělat merch. Takže odpoledne jdu nažehlovat já – na jednu stranu bundy logo Adidas, na druhou název našeho filmu.

Film podpořil Státní fond kinematografie. Zkoušeli jste získat příspěvek do rozpočtu i mezi vietnamskými podnikateli?

Nechtěli jsme být zavázaní boháčům ze Sapy ani vietnamské vládě. Pak vám může zazvonit telefon a budou chtít, abyste udělali speciální projekci nebo vzali syna do své firmy. Tahle vazalská kultura pořád funguje. Chceme vietnamské peníze jinak: chceme, aby je utratili v kině. 

Zdejší pohled na Vietnamce i jejich postavení se za uplynulých 20 let proměnily. Stali se z nich „ukázkoví“ imigranti, kteří se začlenili do společnosti, začali se prosazovat ve veřejném životě i v kultuře. Jak z vaší zkušenosti Češi vnímají Vietnamce?

Pořád jakoby kloužou po povrchu. Ve filmu jim dáváme možnost zjistit, co se děje pod ním – když se spolu baví dva Vietnamci na ulici, o čem by si tak mohli povídat. Co je motivuje, jak žijí, podle čeho se rozhodují. 

Třeba v komentářích pod příspěvky o filmu nadává spousta lidí na Romy a Ukrajince, ale Vietnamci pro ně jsou nejlepší. 

Ano s tímhle pozitivním rasismem se setkávám. Ovládají dva jazyky i matematiku, děti jsou nejlepší ve třídě a poslušné… Jenže třetí a čtvrtá generace už to takhle mít nebude. Jak mezi vietnamskou komunitu přišel blahobyt, děti se už nemusí tolik snažit. Nepomáhají rodičům v obchodě. Nejsou dravé. Pokud dítě pochází z rodiny, která má tři obchody a čtyři byty, nemá motivaci. 

I tahle představa každopádně znamená, že ze strany Čechů tu stále panují stereotypy: jedním z dalších je, že Vietnamci jsou strašně pracovití.

Dobře Čechům sloužíme, vaříme dobré jídlo, cigára si můžou dojít koupit do večerky kdykoli.

Existuje stereotyp ze strany Vietnamců vůči Čechům?

Že Češi mají rádi slané. Češi nemají moc druhů koření, hlavně sůl a pepř, a na vietnamské poměry to se solí přehánějí. Když jdete jako Vietnamec do vietnamské restaurace, občas vás upozorňují, že dělají slané pho, aby Čechům víc chutnalo. 

To je docela neškodné; žádná antipatie tu není?

Vietnamci mají Čechy hodně rádi, protože jsou to jejich zákazníci. A zákazník je pro Vietnamce všechno. Vietnamci chtějí v principu udržovat mír. Když jsem byl malý, máma dělala na Vánoce závitky pro čtyři byty v bytovce, ve které jsme žili. Vůbec jsme ty rodiny neznali. Nebavili jsme se s nimi, ale jednou za rok jim prostě donesla závitky. Vietnamci umějí „podplácet“ ty, s nimiž potřebují být v míru, proto tu tak funguje gastro. Vidí, že Čechům chutná. Mají aktivum, které můžou nabízet. Na jídlo zlákáte Čechy vždycky. 

V součtu to tedy vypadá, že mezi českou společností a Vietnamci existuje pořád bariéra; že se kultury aspoň zatím neprolnou.

Neprolnou – a je to taky tím, že si Vietnamci něco hlídají. Spousta z nich má miliony pod polštářem a nechce být vidět. Dokud nebudou mít legitimní byznysy, které by zpracovaly jejich peníze z dřívějška, nebudou se nikomu moc otevírat. Vietnamci prostě mají nějaký systém a nemají ještě v tuhle chvíli potřebu být úzce propojení.

O vietnamských rodičích se říká, že neprojevují vůči dětem emoce, že se s nimi otevřeně nebaví. Ani ve filmu spolu otec se starším synem nekomunikují…

Ani u nás v rodině nejsme naučení komunikovat. Rodičům neotevíráme svoje nitro, oni si často mezi sebou neřeknou podstatné věci. Když se s tátou na něčem domluvím, máma o tom neví. Podle mě se tahle uzavřenost dědí jako mezigenerační trauma. Rodiče mých rodičů zažili válku a nikdy o ní nemluvili. Prostě se nemluví o věcech, které vás trápí. A třeba můj děda z tátovy strany se mnou nepromluvil nikdy. Neznali jsme se. Byl jsem dítě ze Západu, on bývalý voják Vietkongu. Vůbec netuším, jaký byl.

Mluvil o válce s vaším tátou?

Myslím, že vůbec. Že to bylo tabu. Navíc táta odešel z Vietnamu v osmnácti, takže spolu ani neměli moc času něco prožít. 

Film zachycuje i tohle mezigenerační míjení. Starší nerozumějí mladším, kteří se vzdalují kulturně, názorově, jazykově. Další vrstvu smutku přináší i to, že Vietnamci věří na posmrtný život, a když dítě nebude sdílet jejich víru, znamená to, že se o ně po smrti nikdo nepostará. 

Oba moji rodiče ještě žijí, ale až tu nebudou, asi budeme řešit, jestli udělat doma oltář, nebo ne. Moje žena možná řekne, že jo – je víc tradiční než já, i když jsme vychodili stejný gympl. Já bych se na to vykašlal. Nevidím důvod udržovat oltář čistě z povinnosti. 

Udržujete nějakou tradici?

Když rodiče uspořádají oslavu, přijedeme. Ale že bych aktivně myslel na to, že přichází lunární Nový rok, to ne. Jsem víc pragmatický. Až moje žena mě třeba naučila dávat kytky k Mezinárodnímu dni žen, což je ve Vietnamu obrovská věc. 

V části filmu zasazené do Vietnamu nabízíte až turistický pohled na přírodní scenerii u zátoky Ha Long, která dělá pozadí pro tradiční rituál. Proč jste to ukázali takhle?

Ve Vietnamu jsem točit ani nechtěl, ale producenti mě přesvědčili, že to bude fungovat. Snažili jsme se turistické věci nevytěžovat, zároveň jsme si řekli, že ukážeme to hezké. Ve hře byla scéna na hřbitově, ale to mi nepřišlo jako správný konec pro české publikum. 

Prostě jste to pro Čechy trochu „osolili“...

Zároveň točit ve Vietnamu není snadné. Lokace jsme vybírali na poslední chvíli, měli jsme problémy s povolením. A z jedné nás třikrát vyhodili, i když jsme povolení měli. Zástupcům regionu se nelíbilo, že točíme ve starém domě a podle nich ukazujeme Vietnam jako chudý. Kontrolovali nás, chodili za námi i tajní. Vietnamci si hlídají image své země. Jdou teď ekonomicky nahoru, stavějí se mrakodrapy, chtějí být vnímaní jako progresivní a dravý asijský národ, který může konkurovat Číně.