Album týdne: Na hudební scéně není větších satiriků, než je stockholmská šestice Viagra Boys

Zpěvák Sebastian Murphy se rád převtěluje do záporných i nečekaných hrdinů. Písně textuje spíš jako stand-up komik než rockový frontman. Obléká se do kůže hypermaskulinního týpka, jemuž v žilách proudí místo krve benzin. Sleduje obézní nakupující v amerických supermarketech, kteří se sápou po věcech, jimiž se budou doma cpát u televize. Nebo se převtěluje do zmateného psa, který kdykoli jde k veterináři, skončí v narkóze a probere se až doma s chybějícími zuby. Na současné hudební scéně zkrátka není větších satiriků, než je stockholmská šestice Viagra Boys, která si už deset let za doprovodu energicky pulzujícího postpunku utahuje z konzumního stylu života, konspiračních teorií, případně z autoritářsky-konzervativních politických tendencí. Novinka – v pořadí už čtvrtá deska – nazvaná Viagr Aboys není výjimkou a dost možná je to jejich hudebně nejvstřícnější a také emocionálně nejpestřejší nahrávka. 

Kapela pojmenovaná podle léku na erektilní dysfunkci šla od první chvíle proti všem zažitým rockově chlapáckým klišé. Neměla problém s pojmenováváním jakýchkoli slabostí, ale nikdy to nedělala křehce. Důkazem toho může být už trojice skladeb na Viagr Aboys, kterou otevírá neurvalý song ironizující nákupní horečku Man Made of Meat. Na něj navazuje dravě postpunková jízda v duchu sedmdesátkových kapel jako třeba X-Ray Spex pojmenovaná The Bog Body. V ní Sebastian Murphy přináší svůj pohled na současný kult mládí: v bažinách bylo objeveno mumifikované, dokonale zachovalé tělo pravěké ženy, jíž náhle všichni závidí, jak skvěle na svůj věk vypadá. „Vyčenichal jsem kruton. Tam, kde stojí futon,“ notuje si pak Murphy z pozice psa v náladové Uno II, kterou koření výrazný motiv na flétnu. 

Viagra Boys se nezdráhají svoje karikatury přehnat natolik, že z nich odkapává pořádný hnus, čímž si jako kapela uchovávají potřebnou živočišnost. Originalita a podmanivost jejich alb a ostatně i koncertů spočívá v tom, že se v dílčích jednotlivostech dají vnímat jako výplod naprostých dobytků – ovšem v celku se stávají nesmírně sofistikovanou a komplexní společenskokritickou freskou. Jedno druhému tu hrozně pomáhá.