Krajní pravice už nechce z Unie odcházet. Hodlá ji změnit k obrazu svému
Po dvaceti letech v politické izolaci vtiskne Geert Wilders nizozemské vládě svůj rukopis
Už dvacet let žije ve vynucené izolaci a teď se stává hybatelem vlády jedné z nejdůležitějších evropských demokracií. Tehdy čtyřicetiletý Geert Wilders odešel v roce 2004 ze středopravicové strany VVD, protože nesouhlasil s její podporou tureckého členství v Evropské unii. Založil Stranu pro svobodu a do centra jejího úsilí postavil boj proti vlivu islámu v Nizozemsku. Nepovažoval jej za víru, ale za totalitní ideologii srovnatelnou s nacismem a komunismem. Muslimští extremisté mu začali vyhrožovat smrtí a Wilders od té doby bydlí na utajeném místě a nonstop ho chrání několik policejních strážců.
„Kromě politiky mu v životě mnoho nezbylo,“ řekl jeho starší bratr Paul před sedmi lety v rozhovoru s německým týdeníkem Der Spiegel. Popsal tehdy i zdroje Geertova světonázoru: Po střední škole rok dobrovolničil v židovské osadě na Západním břehu Jordánu a zblízka pozoroval neustálé napětí s Palestinci. Po návratu domů žil v Utrechtu ve čtvrti, kam se k jeho nelibosti stěhovalo čím dál více Turků a Maročanů.
Později přišlo 11. září a islamisticky motivované politické vraždy nizozemského politika Pima Fortuyna, jenž s odkazem na útlak homosexuálů a podřízené postavení žen považoval islám za nepřátelský, neslučitelný se západními hodnotami, a režiséra Thea van Gogha. A radikalita Wildersových požadavků dále rostla: prosazoval například zákaz koránu, který označil za knihu srovnatelnou s Hitlerovým Mein Kampfem, uzavření mešit a návrat velké části Maročanů žijících v Nizozemsku (mnohdy Nizozemců s marockými kořeny) zpět do země předků.
Mezitím je Geertu Wildersovi šedesát a může se cítit jako vítěz. Vloni v listopadu jeho Strana pro svobodu se ziskem 23 procent hlasů vyhrála v parlamentních volbách, v půli května se mu podařilo vyjednat vznik vládní koalice. Sám v ní sice nebude zasedat (stejně jako předáci dalších koaličních partnerů), ale dokázal poprvé vstoupit do centra moci.
Wildersův aktuální úspěch dokládá širší evropský trend: krajní pravice se posouvá do mainstreamu evropské politiky. Tento trend pravděpodobně potvrdí i víkendové volby do Evropského parlamentu.
Vzestup v samém srdci Evropy
Počátkem tisíciletí byli v Unii krajně pravicoví politici – s výjimkou rakouského Jörga Haidera – okrajovými postavami. Kvůli jejich koketování s fašistickou rétorikou nebo rasismem vůči přistěhovalcům se jim sice dostávalo značné mediální pozornosti, i tak ale ve volbách končily obvykle s jednocifernými volebními výsledky. Šlo je proto snadno izolovat na pravém okraji národních parlamentů.
Například v Německu, Švédsku nebo Španělsku pravicově populistická strana v parlamentech vůbec nebyla. Jejich dlouhodobou roli v Evropském parlamentu pak bruselský zpravodaj týdeníku Die Zeit popsal následovně: „Sbor, který byl vždy připraven nesouhlasit, ale na základním směřování evropské politiky nic nezměnil.“
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
Křest knihy Novinářem mezi špiony a estébáky
V edici Respekt vychází knižní rozhovor Jindřicha Šídla s Jaroslavem Spurným o dobrodružném životě „máničky“ za železnou oponou, jeho působení v samizdatu a undergroundu, vznik Respektu po revoluci v roce 1989 a desetiletí investigativní práce v jeho redakci až do stále aktivní současnosti.
Ruce pryč od médií
Na podporu Českého rozhlasu a České televize se v Praze dnes vpodvečer sešly podle organizátorů shromáždění desítky tisíc lidí. Akci organizoval spolek Milion chvilek, jenž požaduje stažení návrhu zákona, který mimo jiné převádí financování ČT a ČRo z poplatků na státní rozpočet. Lidé se sešli na Staroměstském náměstí, někteří měli podle zpravodaje ČTK české vlajky a transparenty na podporu veřejnoprávních médií. Po projevech řečníků vyrazili pochodem k budově Českého rozhlasu ve Vinohradské ulici, kde jim zaměstnanci ČRo a předseda stávkového výboru odborů ČRo Jan Křemen poděkovali.
