Šéfem v Praze, šéfem v New Yorku

Loňský průzkum společnosti YouGov se ptal Američanů, jaké praktiky běžné v jiných zemích by se jim líbily i v USA a o které naopak nemají zájem. Víme tak, že jen čtvrtina dotazovaných by uvítala metrický systém místo směsi uncí, palců a stop. Nebo že Američanům moc nepřekáží, že musejí čekat až do dvacátých prvních narozenin, než smějí pít alkohol. Dozvěděli jsme se také, že jen 49 procent respondentů by preferovalo, kdyby na amerických záchodcích nebyla – pro evropské publikum těžko představitelná – mezera mezi zavřenými dveřmi a stěnou, díky níž je na to, co tam činíte, částečně vidět.

Předmětem touhy číslo jedna jsou podle průzkumu chodníky: 70 procent dotazovaných by uvítalo, kdyby v jejich městech bylo možné chodit pěšky. Ze 130 větších amerických měst je 90 z nich považováno za zcela závislé na automobilové dopravě. New York, z kterého píšu, z této statistiky ostře vybočuje, protože většina domácností auto nevlastní a chodec je tu největší šéf. Jak moc šéf? Tolik jako v Praze řidiči, kteří se běžně vozí v centru města po jednom, ačkoli se „matka měst“ může pyšnit tolika chodníky, že by se Američanům tajil dech.

V podobné míře jako řidiči v Praze zvlčili v New Yorku chodci. Čekat na přechodu na zelenou, když není žádné auto v dohledu? Možná tak spořádaný turista z Německa. Když se dav kolem vás neustále hrne rychlým tempem vpřed, semafor nesemafor, brzy vás to otupí – a zanedlouho je z vás chodec-gangster také.

Newyorská červená pro pěší je pouze „výzvou“ k tomu se pořádně rozhlédnout a jít dál švihem, o kterém se inženýrům pěší navigace z Google Maps ani nesnilo. Když mapa odhaduje 20 minut, budu já v cíli za 15, a to si ještě cestou koupím bagel. Chodit pěšky je zkrátka norma, nejběžnější část života velkoměsta, ať už jste bankéř nebo vrátný. A běda řidiči, který vás „nepustí“ na přechodu – Newyorčan, už dávno v silnici, mu hlasitě připomene, že chodec pouští auto, nikoli naopak.