Šéfem v Praze, šéfem v New Yorku
Loňský průzkum společnosti YouGov se ptal Američanů, jaké praktiky běžné v jiných zemích by se jim líbily i v USA a o které naopak nemají zájem. Víme tak, že jen čtvrtina dotazovaných by uvítala metrický systém místo směsi uncí, palců a stop. Nebo že Američanům moc nepřekáží, že musejí čekat až do dvacátých prvních narozenin, než smějí pít alkohol. Dozvěděli jsme se také, že jen 49 procent respondentů by preferovalo, kdyby na amerických záchodcích nebyla – pro evropské publikum těžko představitelná – mezera mezi zavřenými dveřmi a stěnou, díky níž je na to, co tam činíte, částečně vidět.
Předmětem touhy číslo jedna jsou podle průzkumu chodníky: 70 procent dotazovaných by uvítalo, kdyby v jejich městech bylo možné chodit pěšky. Ze 130 větších amerických měst je 90 z nich považováno za zcela závislé na automobilové dopravě. New York, z kterého píšu, z této statistiky ostře vybočuje, protože většina domácností auto nevlastní a chodec je tu největší šéf. Jak moc šéf? Tolik jako v Praze řidiči, kteří se běžně vozí v centru města po jednom, ačkoli se „matka měst“ může pyšnit tolika chodníky, že by se Američanům tajil dech.
V podobné míře jako řidiči v Praze zvlčili v New Yorku chodci. Čekat na přechodu na zelenou, když není žádné auto v dohledu? Možná tak spořádaný turista z Německa. Když se dav kolem vás neustále hrne rychlým tempem vpřed, semafor nesemafor, brzy vás to otupí – a zanedlouho je z vás chodec-gangster také.


Newyorská červená pro pěší je pouze „výzvou“ k tomu se pořádně rozhlédnout a jít dál švihem, o kterém se inženýrům pěší navigace z Google Maps ani nesnilo. Když mapa odhaduje 20 minut, budu já v cíli za 15, a to si ještě cestou koupím bagel. Chodit pěšky je zkrátka norma, nejběžnější část života velkoměsta, ať už jste bankéř nebo vrátný. A běda řidiči, který vás „nepustí“ na přechodu – Newyorčan, už dávno v silnici, mu hlasitě připomene, že chodec pouští auto, nikoli naopak.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
Tajemství jeskyně Svážná studna
Ležím na břiše v úzké chodbičce, kde není možné se pohybovat jinak než plazením. Dno, strop i stěny stísněného prostoru jsou pokryté mazlavou hlínou, která při pomalém pohybu vpřed ulpívá na rukou i na oblečení. Nevím, jak daleko chodba pokračuje ani kam přesně vede, a ve světle čelovky před sebou vidím jen nohy kolegy plazícího se přede mnou. Z představy, že se nemůžu posadit ani otočit, se mi zrychluje tep a cítím lehkou paniku. Snažím se nemyslet na to, že se nacházíme desítky metrů pod zemí obklopeni ze všech stran hmotou. Jsme v srdci Moravského krasu v jeskyni jménem Svážná studna, která se před několika týdny stala dějištěm mediálního spektáklu: při průzkumu se tu zranil speleolog a jeho komplikované, zhruba dvacetihodinové vyprošťování pak v přímém přenosu sledovalo celé Česko.



















