Dělám si to hezký

Poprvé si za mikrofon stoupl až v šestadvaceti, a to ještě na popud svého kamaráda. Nikdy předtím by ho to nenapadlo. „Nikdo mi neřekl, ať to udělám,“ odpovídá s pousmáním Anki na dotaz, proč s rapem nezačal dřív. „Chodil jsem do práce, byl jsem vychovaný prací a nijak jsem se nesnažil vybočovat,“ vysvětluje hodnoty, které hrají ve vietnamské výchově prim a jež celé dospívání i ranou dospělost následoval. Umělecká dráha nebyla variantou.

Ovšem od chvíle, kdy natočil první singl Con chưa lấy vợ (Ještě nejsem ženatý) a následně přešel z vietnamštiny do češtiny, stal se z Ankiho Trana jeden z nejoriginálnějších hlasů tuzemského rapu. Pokud si ve svém vietnamském rapu utahoval z rodičovských nároků a vietnamských stereotypů, v českých skladbách na základě osobní zkušenosti a příběhu zachytil širší pocity a zážitky druhé vietnamské generace vyrůstající v Česku, která už nechce život podřizovat jen dřině.

Potvrzuje to i nové EP nazvané EU Passport Karaoke, na němž třicetiletý Anki dává do kontrastu evropský styl života s vietnamským – a sám se cítí blíž tomu prvnímu. „Naši rodiče jenom pracovali a pro mě to od šestnácti do šestadvaceti platilo taky. Být pracovitý, vydělat peníze a šetřit byly ty nejvyšší hodnoty. Zatímco mít koníčky, mít čas sám na sebe, dělat, co tě baví, to vůbec neexistovalo. Nikdo ti to neukázal, nikdo tě k tomu nevedl,“ popisuje. 

Ankiho rap zachytil úmor, samotu, smutek i rizika třináctihodinových směn při obstarávání rodinné večerky a současně zadostiučinění, že si dnes může dovolit žít volněji a myslet na seberealizaci. Drtivá většina českého rapu sází na předvádivost; na to, že je člověk větší frajer než ostatní a co všechno si koupil. Anki ovšem začal rapovat ne proto, aby mluvil o penězích, ale naopak proto, aby na ně už myslet nemusel. V jeho textech není žádné vytahování se, spíš obrovská porce vděku za méně náročný život i evropské občanství. „V mojí čtvrti tolik jídla, nikdy nemám hlad. V mojí čtvrti dělám jen to, co mám rád,“ oslavuje to na novém EP ve skladbě My Hood.

Nic na tom není cool

Popkultura a sport jej přitom obklopovaly od raného dětství. Matka měla na konci devadesátých let stánek v tržnici v Aši, kde se prodávala vypálená CD s novou hudbou, filmy na DVD i fotbalové dresy. Důležité bylo vědět, co frčí. „U nás doma byl pořád zapnutý teletext, hudební televize VIVA nebo se sledovala Bundesliga. Podle toho se objednávalo zboží. Když dal nějaký fotbalista v semifinále ligy mistrů gól, tak bylo okamžitě jasné, že druhý den si lidé budou chtít koupit jeho dres. V té době byla také velká poptávka po oblečení s logem kapely Wu-Tang Clan,“ vzpomíná Anki na vůbec svoje první kontakty s rapem. 

Narodil se v Německu v azylovém domě pro uprchlíky, kam se jeho matka vydala z umístění v Moskvě. Když pak byli jeho rodiče z Německa vyhoštěni, otec se vrátil do Vietnamu a matka našla útočiště i práci v Aši v jedné z mnoha velkých tržnic, které v devadesátých letech v česko-německém příhraničí vyrostly. Ankimu byly čtyři roky, když začal chodit do školky. Postupně zažil úpadek tržnic i přesun vietnamské komunity do měst, kde vstoupila do sektoru služeb a začala otevírat kosmetické salony a večerky. S provozem jedné takové začal své matce ve svých šestnácti pomáhat. Nejprve sedával u kasy, a když v osmnácti získal řidičák, zavážel zboží.