Nezapomeňte na muže

Jednou za tři roky se ve světových médiích pravidelně zvedne vlna závisti. Jejím zdrojem je pravidelně Finsko, početně malá země na severu Evropy s pozoruhodnými výsledky ve vzdělávání. Mezinárodní agentura PISA, zřizovaná vyspělými zeměmi OECD, vždy zveřejní výsledky srovnávacích testů a Finsko se pokaždé umístí na předních příčkách. A všichni začnou přemýšlet, jak se také stát Finskem. Nechtěli bychom, aby i naše patnáctiletá mládež, které se hodnocení týká, stejně dobře počítala, interpretovala text nebo se vyznala v přírodních vědách? Samozřejmě, všichni chceme být jako Finové!

Nebo možná ne úplně ve všem. Věc má totiž jeden háček. Když se na výsledky podíváte podrobněji, zjistíte, že prakticky veškerý úspěch finského systému stojí na ramenou mladých Finek. Finské dívky dokážou skutečně v testech uspět nadprůměrně, když ale stočíte zrak k dospívajícím finským klukům, lesk pohasne. Mají prakticky stejné výsledky jako jejich protějšky ve Spojených státech. Nebo v Norsku. Nebo na Islandu. Nebo vlastně kdekoli jinde. A nejsou to, jak tušíte, výsledky oslnivé, právě naopak. Kluci napříč vyspělým světem dopadají ve školním systému v porovnání se svými vrstevnicemi mizerně. Také školu docela slušně nesnášejí. Podle měření OECD z roku 2015 považuje školu za „ztrátu času“ dvojnásobný počet chlapců ve srovnání s děvčaty. Ve Spojených státech mají mladí Američané ve srovnání s Američankami trojnásobnou pravděpodobnost, že školu nedokončí.

Nic z výše zmíněného není úplná novinka. Americká autorka Hanna Rosin již před dvanácti lety ve své knize The End of Men (Konec mužů) popsala pozoruhodný kolaps amerických chlapců na středních a vysokých školách – a zároveň společenský vzestup amerických dívek a žen, který se ze škol již tehdy přeléval do zaměstnání. „Na každého chlapce, který bude letos přijat na (americkou) vysokou školu, připadnou tři přijaté dívky,“ psala již tehdy. A jala se popisovat trochu zvláštní scény z chodeb středních škol, jež začínaly připomínat dávno zavržená dívčí lycea, jelikož na nich mladé slečny tvořily 60–70 procent osazenstva. Kluci vzdělání vzdali a vypařili se tiše kamsi do života.

Jsme o dvanáct let dál a na trhu je další kniha. Svazek Of Boys and Men (O chlapcích a mužích) amerického sociologa Richarda Reevese z proslulého liberálního think tanku Brookings je možné vnímat jako pokračování Konce mužů a autor se na svou předchůdkyni otevřeně a často odvolává. Rozdíl je nicméně v atmosféře. Když jsem Konec mužů před lety četl, vnímal jsem ho jako oslavnou ódu na nečekaně úspěšný vzestup žen. „Letos tvoří ženy poprvé v dějinách Spojených států většinu pracovní síly,“ psala tehdy radostně Hanna Rosin. „Ženy jsou i na většině manažerských postů.“

Reeves, jinak otec tří synů, přehlíží scénu podstatně méně nadšeně. Trendy se rozhodně neotočily, byť Rosin byla občas kritizována za přílišný optimismus – především v horních patrech společnosti, na jejím úplném vrcholu, totiž nástup žen není zdaleka tak rychlý, jak se jeví v průměrných číslech mapujících celou společnost. Stále rostoucí propast mezi úspěchy žen a neúspěchy mužů se navíc v roce 2022 už rozhodně nejeví jako jednoznačný důvod k radosti. Stejně tak dobře je možné ho považovat za příznak hrozivého vývoje, který může nakonec ohrozit i samotný postup emancipace.

Buď jako ona

Na Západě dnes ženy tvoří dvě třetiny absolventů vysokých škol a s výjimkou nejstarších ročníků jsou ve všech věkových kategoriích vzdělanější. Zároveň z pracovního trhu mizí v důsledku automatizace a (alespoň donedávna) globalizace pracovní místa, jež je možné bez vyššího vzdělání zastávat. Muži, opět s výjimkou horních pater žebříčku, se stahují z pracovního trhu. Ve Spojených státech je v tuto chvíli pět milionů mužů, většinou mladých, kteří se ani nepokoušejí o nějakou normální práci zavadit. Mužům mimo elitu také již desítky let klesá reálný příjem a chudnou. Pokud americká střední třída zaznamenala od sedmdesátých let nějaký vzestup životní úrovně, je to zásluhou vyšších příjmů žen v domácnosti, mužským navzdory. Nebo jiný detail: největší podíl na vyrovnání platů mezi ženami a muži mají nikoli utěšeně bobtnající platy žen, ale klesající příjmy jejich mužských protějšků.

Proč by to měl být problém? Nepřeje snad Richard Reeves (nebo dokonce Respekt!) ženám úspěch? Samozřejmě, že přeje, Reeves rozhodně není žádný kritik emancipace či feminismu a jeho domovský think tank je vlajkovou lodí amerického levicového establishmentu. Problém je v tom, jaké mají tyto dramatické změny společenské důsledky. Data, jež Reeves chrlí na několika stovkách stran, nekončí u nerovnováhy na školách či v ženské ofenzivě na trhu práce, přelévají se do rozpadu rodin, depresí, závislostí, sebevražd, a všeobecné rozmrzelosti, jež se přelévá do politických preferencí. Ve velké zkratce: když psala Rosin svůj Konec mužů, neuměl si nikdo představit Donalda Trumpa v Bílém domě – i když Sarah Palin už tehdy ukázala, že rozdmýcháváním pocitů křivdy mezi muži je možné získat pořádný kus populistické obliby.

Propad mužů v masovějším měřítku může znamenat zásadní společenské otřesy. Ne, to ani trochu neznamená, že je potřeba šlápnout na brzdu ženské emancipace. Nic nelze vrátit zpět a není to ani trochu žádoucí. Reevesova kniha rozhodně nevolá po návratu „tradičního“ uspořádání. Zároveň je ale potřeba přiznat, že dalekosáhlé změny mají svá slepá místa a své nebezpečné mělčiny. Vlastně je možné, že pokud chce původní emancipační projekt pokročit vpřed, potřebuje se je naučit vidět, připustit jejich existenci a včas je řešit. Hanna Rosin vlastně už ve své knize a v dobových časopiseckých textech předjímala existenci problému, optimisticky ale předpokládala, že se tak trochu vyřeší sám – totiž že muže přestane bavit prohrávat ve školách, že zatnou zuby a sami se změní. Matky dospívajících synů si prý občas na jejich adresu povzdechnou: „Proč nemůžeš být více jako tvoje sestra?“ Rosin doufala, že synové se skutečně začnou u svých sester inspirovat.

Místo toho, zdá se, jsme dostali výše zmíněné patologické jevy – osamělé neúspěšné muže, neexistující rodiny a šarlatány, kteří těmto nešťastníkům nabízejí cestu zpět, kamsi do „tradična“. Ne vždy politicky neúspěšně.

Rok navíc

Konzervativní pravice každopádně slaví s obhajobou dřívějších pořádků nemalý úspěch. Jordan Peterson, kdysi neznámý kanadský psycholog, nabídl v roce 2018 tápajícím chlapcům a mužům jakési zdání návodu na život v nové době založené na tvrzení, že biologické rozdíly mezi muži a ženami jsou nepřekročitelné a nové pořádky se beztak dříve či později zhroutí. Úspěch je obrovský, jeho knihy se prodávají po milionech a podle samotného autora tvoří tápající muži 80 procent čtenářů. „Peterson narazil na obrovský rezervoár nenaplněné lidské potřeby, muži se k němu sbíhají, protože se jim nevysmívá a nepovyšuje se nad ně,“ hodnotí úspěch konkurence Reeves. Konzervativní pravice obecně tvrdí, že staré poměry byly v pořádku, protože vycházely z biologické přirozenosti, a že změny spojené s nástupem žen jsou katastrofou, jež povede ke všeobecnému rozvratu.

Reeves je za takový postoj tvrdě kritizuje, stejně však nemá moc pochopení pro opačný pól zastávaný zhusta progresivistickou levicí. Ta má tendenci považovat téměř vše za společenský konstrukt, který je možné změnit. Veškeré problémy mužů, tedy neúspěch ve školách, v práci i v rodině, se pak rychle jeví jednoduše jako důsledek jejich vlastní zaostalosti a neschopnosti stát se… svými sestrami, abychom kruh uzavřeli. Záleží jen na nich, kdy přehodí výhybku a bude po problému.

Jak vidíme, zatím tomu tak není a Reeves má za to, že ani jeden vyhraněný pohled není při pokusech o řešení moc prospěšný. Jeho kniha je vlastně pokusem najít střední cestu, přiznat tápání mužů reálný biologický či strukturální základ, ale zase to nepřehánět se sváděním všeho na systém. Asi nejpřehlednějším příkladem tohoto „řešení“, je tvrzení, podložené výzkumy, že školní neúspěchy chlapců mají skutečně biologický základ. Ten spočívá v rozdílném tempu vývoje některých mozkových center v době dospívání, tedy v klíčovém okamžiku akademické kariéry. Stručně a zjednodušeně řečeno, v okamžiku, kdy se chlapecké tělo topí v testosteronu, nejsou ještě jeho mozková centra ovládající vůli a schopnost racionálního rozhodování vyvinuta tak dobře jako u dívek. Vše se časem srovná, v klíčový okamžik je však zaděláno na průšvih. Pokud takový popis situace přijmeme (Reeves je komplikovanější, ale toto je podstata argumentu), nabízí se i rozumné řešení. Zkusme zahájit školní docházku chlapců o rok později než u dívek. Ne, ověřeno to není, mohlo by to však stát za pokus. Neúspěch chlapců ve školní konkurenci dívek je totiž jednou z klíčových příčin veškeré další životní šlamastyky.

Vidět a uznat

Není nutné si nalhávat, že v tuto chvíli existuje nějaký ucelený program nebo plán. Ve Spojených státech začaly některé soukromé univerzity tak trochu na zapřenou uplatňovat jakousi pozitivní diskriminaci mužů a snižují nároky na jejich přijetí. Důvodem je prostý fakt, že křiklavá převaha dívek v campusech vede k propadu celkového zájmu o studium na dotyčné škole, a to i ze strany žen. Státní školy ale tohle ze zákona dělat nesmějí. Ve Skotsku stát tiše problém uznal a sestavil akční plán za dosažení genderové rovnosti ve vzdělávání. Rozdíl mezi pohlavími při vstupu na univerzity má podle něj dosahovat nanejvýš pěti procent, což ale v praxi znamená, že se budou hledat cesty k aktivní podpoře chlapců – ti totiž v tuto chvíli zaostávají o 17 procent.

Zároveň je však jasné, že muži musejí také skutečně přistoupit na změnu poměrů. I v tomto „kulturním“ bodě není nutné nechat všechno na jejich individuálním prozření. Je možné se například inspirovat koordinovanými kampaněmi, které dodnes dívky přesvědčují, aby se neváhaly pustit i do technických oborů. Podobně je možné muže chytrými kampaněmi přesvědčovat, že finanční jistota se nachází v oborech, kam dříve tolik nesměřovali – ve školství, péči o slabší spoluobčany a podobně.

O konkrétní řešení ale v tuto chvíli nejde. Na prvním místě stojí výše naznačená nutnost problém spatřit a uznat jeho existenci. Trendy jsou v tuto chvíli hrozivé a je dost pravděpodobné, že se samy nevyřeší. Proč vyklízet pole šarlatánům, kteří tápajícím nabízejí zjevně vadné a nebezpečné zboží?