Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Nenašli jste, co hledáte?

Napište na [email protected]

Kultura

Odvaha vidět světlo

Básnířka Amanda Gorman přitáhla globální pozornost k poezii a chce ji šířit mimo elity

Amanda Gorman
Amanda Gorman

Text je součástí výběru top článků roku 2021. Při této příležitosti ho odemykáme. Pokud vás zaujal a chcete podpořit nezávislou novinařinu, budeme rádi, když se stanete naším předplatitelem.

Slogany a transparenty hnutí Black Lives Matter vrátily poezii do ulic.

Malé cíle si rozhodně neklade a seznam těch dosažených je impozantní. V roce 2017 získala jako první držitelka cenu National Youth Poet Laureate. V průběhu posledního měsíce se pak Amanda Gorman stala prvním básníkem, který kdy recitoval poezii při finále ligy amerického fotbalu Super Bowl a ve svých dvaadvaceti také vůbec nejmladším básníkem, který kdy vystupoval během inaugurace amerického prezidenta. Postarala se tu o moment, který zastínil spoustu jiných a mnohem slavnějších celebrit toho dne.

Strhla na sebe pozornost nadějeplným a energickým přednesem své básně The Hill We Climb (Kopec, na který šplháme), která zachycuje ochotu překonat bolest i touhu po spravedlnosti uvnitř rozklížené společnosti a korunuje ji finále: „Protože vždy tu je světlo. Pokud jsme dost stateční ho vidět. Pokud jsme dost stateční jím být.“ Na její slova s obdivem reagovala veřejnost i politici včetně bývalého prezidenta Obamy a během jediného dne jí na Instagramu přibyly téměř dva miliony sledujících. Při Super Bowlu zase věnovala báseň Chorus of the Captains (Sbor kapitánů) třem konkrétním hrdinům, kteří pomáhají ve svých komunitách při zvládání pandemie: zdravotní sestře, učiteli a válečnému veteránovi.

Její adresné, přímé verše ve spojení s výrazným sociálním cítěním vyvolaly debatu o síle slova a smyslu poezie nejen ve Spojených státech. Aby uspokojil poptávku, plánuje vydavatel jejích tří na letošek chystaných knih náklad milion kusů pro každou. Úspěch Amandy Gorman je přitom do jisté míry důsledkem skutečnosti, že během vlády Donalda Trumpa, která přinesla sílící napětí a rasismus ve společnosti, se Afroameričané dostali ke slovu, aby definovali a vyřkli své zkušenosti.

Slogany a transparenty hnutí Black Lives Matter vrátily poezii do ulic.

Slogany a transparenty hnutí Black Lives Matter vrátily poezii do ulic. Popularizovaly starší afroamerické autory a autorky usilující o rovnoprávnou společnost, kteří sice jsou součástí kulturního dědictví Spojených států, ale není to tak často připomínáno. Právě na ně Gorman navazuje, když ve svém díle zhmotňuje vizi férové společnosti. V rozhovoru pro The New York Times prohlásila: „O co v básni opravdu usiluji, je schopnost představit si způsob, pomocí něhož by se naše země mohla stále ještě spojit a uzdravit.“

Vzdělání rozhoduje

Spolu se dvěma dalšími sourozenci ji vychovávala matka, učitelka anglického jazyka. Starala se o děti, zatímco si dodělávala doktorát, a pro Amandu Gorman to byla od útlého věku lekce v tom, jakou roli hraje vědění. „Pochopila jsem, že vzdělání je surovina, která rozhoduje o životě a smrti… Škola a univerzita jsou cestou, jak se dostat z ulice, prolomit bludný kruh,“ vzpomínala v rozhovoru pro server Esme. Tyto zážitky v roce 2014 vtělila do básně Neighborhood Anthem (Hymna sousedství). Už tehdy je na dobovém videu znát, jak myšlenky přetavené do veršů přednáší se střídavým zápalem kazatele, politického řečníka i rappera. O rok později debutovala sbírkou The One for Whom Food Is Not Enough (Ten, komu jen jídlo nestačí), která je dnes beznadějně rozebraná a v internetových aukcích se za ni nabízejí stovky dolarů.

Za vzděláním šla cílevědomě dál, studovat sociologii na Harvard. Prostředí talentovaných a soutěživých lidí ji donutilo přemýšlet, čím je ona sama jedinečná a mohla by přispět společnosti. A došlo jí, že má své nadání: „Jsem snílek a mívám myšlenky, které dokážou spojit dohromady konfliktní strany,“ popisovala v rozhovoru pro server Black Enterprise a médiem tohoto spojování jí celou dobu byly básně. Inspiraci pro ně čerpala nejen z jiné poezie a z popkulturních fenoménů, jako je její oblíbený muzikál Hamilton – ale také z projevů politických lídrů od Abrahama Lincolna po Martina Luthera Kinga.

„Její poezie je jasnozřivá směsice autobiografie, sociálních otázek a historických motivů načerpaných z univerzitní knihovny,“ charakterizoval její styl deník The New York Times, když v roce 2017 získala ocenění National Youth Poet Laureate. Identifikovala se s tím, protože nesouhlasila, jak úzkou definici poezie nabízely školní osnovy. V nich se – podle jejích slov – učilo pouze o mrtvých bílých mužích. „Musíme se zbavit patologie, že poezie patří určitým elitám, abychom mohli začít oslavovat básníky, kteří reflektují humanitu ve všech jejích barvách a plné šíři,“ líčí Gorman ve dva týdny starém rozhovoru pro časopis Time, který s ní vedla Michelle Obama – a o kus dál popisuje, jak se slovo, které umí přesně i metaforicky pojmenovat životní zkušenost, stalo hybatelem společenských změn a přispělo k renesanci afroamerické kultury.

Popisuje transparenty z demonstrací a zastavuje se u hesel, která křísila verše různého druhu: „Pohřbili nás, ale netušili, že jsme semena – to je poezie sešikovaná tak, aby hovořila o rasové spravedlnosti,“ konstatuje – a lze doplnit, že pocit ohrožení i rozhořčení mezi Afroameričany, který nastal během Trumpovy administrativy, vedl ke znovuobjevení díla starších aktivistek a básnířek, jako byla Maya Angelou, jež vystoupila na inauguraci Billa Clintona, nebo Audre Lorde.

Ačkoli je básnířka, feministka a esejistka Lorde téměř dvacet let po smrti, byly to právě její citáty, které začaly s nebývalým ohlasem rezonovat na Twitteru, protože se dotýkaly prožívané reality – jako třeba: „Mé mlčení mě neochránilo. Tvé mlčení neochrání tebe“ či „Nebudu svobodná, dokud bude jakákoli žena nesvobodná, i když její okovy budou jiné než ty mé. A nebudu volná, dokud jediná barevná osoba zůstane v řetězech.“

Já se vrátím

Návaznosti na tato jména si je Gorman vědomá, často je zmiňuje a dodává, že neprávem zůstávají ve stínu bílých velikánů. Jedním z čerstvých pokusů doplnit výklad kulturních dějin Spojených států je i pár měsíců stará a dobře hodnocená kniha The Black Romantic Revolution: Abolitionist Poets at the End of Slavery (Černá romantická revoluce: Abolicionističtí  básníci na konci otroctví) od Matta Sandlera, která stopuje kořeny afroamerické slovesné a poetické kultury, z nichž vyrůstala nejen současná poezie, ale také blues a rap.

Popisuje v ní, jak to byly překvapivě myšlenky evropského romantismu, které daly ve druhé polovině 19. století afroamerické menšině nástroje, jak mluvit o svobodě a ukončení otroctví. Romantická figura poutníka, potažmo uprchlíka, člověka odcizeného společnosti, který se vydává na cestu k individuální nezávislosti, nabrala v případě Afroameričanů utíkajících z otroctví nový, a přitom velmi konkrétní rozměr. Vztáhli ho na svoji situaci a dokázali si díky těmto metaforám představit nový život.

Sandler zmiňuje Frances Ellen Watkins Harper coby ústřední figuru této emancipace. Její báseň To the Union Savers of Cleveland (Unijním spasitelům Clevelandu) se v roce 1861 stala burcujícím hitem v abolicionistickém tisku a do jisté míry předznamenává linii vedoucí až k Amandě Gorman. Básnířka Harper tu zpracovává skutečný příběh otrokyně, které se podařilo uprchnout na sever do Ohia, ovšem místní ji zadrželi a vrátili zpět do otroctví. Byl to poslední případ, kdy se tak stalo. Do několika měsíců vypukla americká občanská válka.

Ovšem požadavek básnířky na svobodu a rovnost zůstal univerzální. „A vaše vinná, hříchem prokletá Unie, ať se zhroutí v samých základech, pokud se nenaučíte, že na prostou spravedlnost má právo každá rasa,“ píše Harper a Sandler dodává, že sto šedesát let staré řádky mají sílu zapůsobit i na čtenáře 21. století: „Ona a její současníci nežádali ta hubená občanská práva, jež jim byla nakonec uznána; jejich vize svobody zůstává nenaplněna do dnešních dnů.“

Stejně jako pro Harper, i pro Amandu Gorman je tak poezie nástrojem politického a občanského prožívání reality. „Poezie je optika, kterou používáme k tomu, abychom pochopili a propojili minulost, na které stojíme, s budoucností, o kterou stojíme. Není náhoda, že na podstavci sochy Svobody je báseň,“ odpovídá v magazínu Time – a doufá, že její báseň The Hill We Climb je hodna nové kapitoly, do níž její země vstupuje.

Z Gorman se v posledních týdnech stala superstar. Podepsala komerční spolupráci nejen s vydavatelskými domy, ale také s vlivnou modelingovou agenturou IMG Models, která ji propojí s módními značkami. Sama ale míří ještě dál. Na hranice představitelnosti, kam ji ostatně vždy slova vedla. Když se jí v roce 2017 novináři po získání básnické ceny ptali, jaký je její dlouhodobý plán, odpověděla suše: „Je to dlouhý, dlouhý a vzdálený cíl, ale v roce 2036 budu kandidovat na prezidenta Spojených států. Můžete si to dát do svých kalendářů na iCloud.“ A nic se na tom odhodlání nezměnilo. Krátce před vystoupením na inauguraci to agentuře AP doplnila větou: „Řeknu Bidenovi, že se vrátím.“

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].