Písně o lepších zítřcích
V pandemickém roce se populární hudba stala místem hledání bezpečí a útěchy
V roce 2020 se všechna kultura stala televizí, poznamenal s jistým škodolibým zadostiučiněním James Poniewozik, televizní kritik listu The New York Times, v trefném komentáři na začátku prosince. S tím, jak pandemie během uplynulého roku vymazala z kalendářů veškeré hromadné živé akce a uzavřela publikum do izolace, stala se obrazovka telefonu nebo počítače pro většinu uživatelů tím hlavním médiem, kterým si k sobě pouštěli kulturu a okolní svět vůbec. Nezáleželo na tom, zda se jedná o koncert, divadelní představení, film původně zamýšlený pro velké plátno, virtuální prohlídku výstavy či politickou satiru na TikToku – ze všeho se nakonec stal blikající stream.
Hudební byznys zažil obrovský náraz a pandemie všechny zvyklosti sektoru obrátila během několika měsíců naruby. Po dekádě, která vše vsadila na koncertování jako dominantní způsob vydělávání peněz a učinila z obřích festivalů či globálních pořadatelů ty nejvlivnější hráče, přišel pád. Míru destrukce ilustruje meziroční srovnání příjmů přední agentury Live Nation: ve třetím čtvrtletí roku 2019 její příjmy činily přes tři miliardy dolarů, ve stejném období roku 2020 pouhých 154 milionů dolarů. Ale nejedná se zdaleka jen o lídry na trhu: nemožnost koncertovat tvrdě dolehla na celý ekosystém menších klubů a kapel, který se bude jen těžce vzpamatovávat.
Přiblížit se aspoň trochu živé hudební produkci, která donedávna hrála prim, znamenalo jít právě cestou televizního zážitku. Pokud kapely hrály, pak před kamerami v…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
Tajemství jeskyně Svážná studna
Ležím na břiše v úzké chodbičce, kde není možné se pohybovat jinak než plazením. Dno, strop i stěny stísněného prostoru jsou pokryté mazlavou hlínou, která při pomalém pohybu vpřed ulpívá na rukou i na oblečení. Nevím, jak daleko chodba pokračuje ani kam přesně vede, a ve světle čelovky před sebou vidím jen nohy kolegy plazícího se přede mnou. Z představy, že se nemůžu posadit ani otočit, se mi zrychluje tep a cítím lehkou paniku. Snažím se nemyslet na to, že se nacházíme desítky metrů pod zemí obklopeni ze všech stran hmotou. Jsme v srdci Moravského krasu v jeskyni jménem Svážná studna, která se před několika týdny stala dějištěm mediálního spektáklu: při průzkumu se tu zranil speleolog a jeho komplikované, zhruba dvacetihodinové vyprošťování pak v přímém přenosu sledovalo celé Česko.
