U konce s dechem?

Studenti v Hongkongu hráli minulý týden divokou hru, která nemusela dopadnout – a podle všeho také nedopadla – dobře. Na ulicích sedmimilionového města, jež je a zároveň není součástí komunistické Číny, se již šest měsíců odehrává ostrý zápas o uchování svérázu tohoto „městského státu“. Hongkong nikdy nebyl úplně svobodným územím, za nadvlády Britů byl polodemokratickou kolonií, a když v roce 1997 Londýn předal městský stát do rukou Pekingu, proměnil se v poloautoritářskou výspu kombinující prvky demokracie a komunistické formy státního kapitalismu.

Přesto je Hongkong zcela svérázným místem vědomým si vlastní výlučnosti a toužícím po větší svobodě, než na jakou dokáže dosáhnout. Když v uplynulých dnech více než tisíc středoškolských i vysokoškolských studentů obklíčených v univerzitním areálu PolyU vrhalo na po zuby vyzbrojené policisty zápalné lahve a střílelo po nich hořícími šípy, bojovali především za uchování hongkongského svérázu, za větší nezávislost na hromotlucké vládě pekingských komunistů, za to, aby se z dynamické metropole nestalo jenom jedno další řadové čínské velkoměsto.

Problém byl v tom, že studenti svou poslední bitvu prohrávali. Vše nasvědčuje tomu, že po mnoha týdnech střetů udělali taktickou chybu. Hongkongské protesty neměly od června žádné jasné vůdce, což bylo výsledkem poučení z podobných bouří v roce 2014 známých jako „deštníková revoluce“, jejichž lídři nakonec skončili za mřížemi. Demonstrace se přelévaly po supermoderní metropoli z místa…