Apokalypsa je nový začátek

V sobotu předminulý týden zněla Anna Bromová v telefonu zvesela a sebejistě, před dvěma lety jí ale do skoku nebylo vůbec. Vrátila se tehdy z akce, již plánovala s přáteli rok a která se náramně povedla. „Podařilo se nám na pár hodin zablokovat chod všech hnědouhelných dolů u nás, to už je něco,“ vzpomíná sedmadvacetiletá aktivistka nadšeně na chvíle prožité s lidmi propojenými společným cílem, snahou zabránit globálním změnám klimatu. Bylo to skvělé, pak přišla tma.

Nejde vůbec o to, že Severočeské doly dodnes účastníky Klimakempu z hnutí Limity jsme my pronásledují výzvami k zaplacení vzniklých škod. Problém nastal, když se nadšená Anna tehdy vrátila do města a… vůbec nic. Z bubliny, v níž všichni víceméně tahali za jeden provaz a kráčeli stejným směrem, se ocitla zpět v každodennosti, kde je většině lidí její úsilí lhostejné. „Najednou jsem si strašně silně uvědomila, že je nás 300 a to je všechno. Celá ta práce, všechno úsilí se soustředilo do krátké chvíle a nic se nezměnilo. Všechno se zhroutilo, vůbec jsem to nemohla unést.“

Anna od dětství intuitivně cítila, že přístup člověka k přírodě není v pořádku. Že přírodu drancujeme a žijeme na dluh. Ze střední školy na malém městě šla studovat environmentalistiku a to jí nepřidalo. „Teprve na škole se dozvíte, v jak hrozném stavu životní prostředí vlastně je,“ vzpomíná. Dnes na univerzitě sama externě přednáší, tuší proto, že podobnou zkušeností procházejí i další studenti. „Po střetu s tvrdými fakty se začínají trápit…