pamatnik lidice, 21.4.2015
památník Lidice • Autor: Matěj Stránský

„Za Saddáma u nás měly americké filmy jen třicet minut. Vystříhali všechno, kde spolu byli muži a ženy. Pak to nedávalo vůbec smysl. Teprve tady jsem přišla na to, že jsou vlastně delší.“

„To za bolševika u nás pro jistotu ani žádné americké filmy nepromítali. Říkali, že strana je jako starostlivá matka: chrání své děti před špatnými věcmi. A muži a ženy ve filmech spolu tak leda cudně a horlivě budovali komunismus.“ V duchu spolykám další věty o boji o zrno, majorech tajné služby a o tom, co se dělo za pultem. Učím se mluvit pomalu, jednoduše a tak, aby mě pochopila moje společnice, která přišla z Iráku.

Reklama
Reklama

Jsem dobrovolnicí Centra pro integraci cizinců. Zavázala jsem se, že svou svěřenkyni budu rok doučovat češtinu a usnadňovat jí začleňování do českého prostředí. Dnes jsme spolu na výletě. Sedíme na lavičce pod stromem v Lidicích a obědváme sendviče s arabským kuřetem, které paní C. připravila.

Nikdy jsem na tomhle místě nebyla. Jen jsem viděla v televizi delegace, jak kladou věnce, a politiky, kteří řeční. Naživo mám z posečené louky, pokojného slunečného prázdného prostoru se základy vypálených stavení husí kůži a trochu se mi točí hlava. „Češi jsou tak dobří lidé. Nosí tady těm mrtvým květiny, dárky a hračky. To je dojemné,“ nalívá mi z termosky čaj s kardamomem. Právě včas, abych spláchla své pohnutí.

„Minulý týden jsem byla v Praze. Podívat se na Vítkov do parku a do muzea. Moc zajímavé. Hodně z dějin…“ Ptám se, jestli viděla taky přípravnu v suterénu, kde balzamovali a dovycpávali prezidenta Klementa Gottwalda, který tam byl dřív vystavený a nekontrolovaně jim hnil. A stálo to spoustu peněz. Nerozumí.

„Myslím, že ho chtěli uchovat pro věčnost. Tak jako Lenina. Ten je taky vycpaný a vystavený. V Moskvě na Rudém náměstí. Snažili se, aby tyrani zůstali nesmrtelní. Něco jako faraoni,“ osvětluji nekulturní kontext a navzdory pietě tohoto místa se řehtáme, sotva se na sebe podíváme.

Jdeme se projít na protější stráň a pak na místo, kde býval kostel s románskými základy. Cestou mluvím o své rodině. O tom, jak se jich dotkla okupace. Jak museli utíkat ze Sudet do vnitrozemí. O strýci v koncentráku. A o tom, co mi říkala babička.

Sedíme na lavičce u východu z památníku a dopíjíme čaj. „Moje oči už nemají žádné slzy. Viděla jsem takové věci, že už nemůžu plakat,“ říká pomalu a nečekaně C. Nikdy spolu nemluvíme o válce a o tom, co zažila na útěku cestou k nám. Raději se věnujeme receptům na arabská jídla, která pak doma zkouším uvařit, ale není to ono. Povídám jí o svých dcerách a o svých vášních: cestování a psaní. Někdy vysvětluji gramatické jevy, které C. nechápe. Ani já moc ne. Doma si je na internetu nastuduji, ale často si nejsem jista, jak je vysvětlit. Pomáhám si angličtinou.

Cestou k autu si C. vzpomněla: „A taky jsme nesměli poslouchat písničky od Boney M. Byly zakázané. Zvláště ta By the rivers of Babylon. Je tam verš z Bible, jak Židé v exilu seděli u babylonských řek a vzpomínali za Sion. Žádný Arab nesměl slyšet něco o Židech!“

„Těsně před revolucí jsem byla v Brně v divadle na opeře Nabucco. Když tam sbor Židů v zajetí zpíval o své touze po svobodě, celé divadlo vestoje slzelo a vytleskávalo opakování. Byla to taková bezmocná forma protestu.“

Chvíli jdeme mlčky a pak si na parkovišti spolu zazpíváme známou odrhovačku: „By the rivers of Babylon, there we sat down, we wept, when we remembered Zion…“

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte