Naganský expres na poslední cestě
Říkalo se mu Zuzanka či Naganský expres. Stroj Tupolev TU-154M už přes rok šroubek po šroubku rozebírá parta nadšenců, aby jej z Kbel dopravili do moravských Kunovic. „Sešrotování si nezaslouží,“ říká šéf Leteckého muzea v Kunovicích Martin Hrabec.
Proč nepatří do šrotu?
Je to veterán, ale pořád krásný stroj. Sloužil jako vládní speciál, s prezidentským salonkem, první i turistickou třídou, létal s ním Václav Havel i Václav Klaus… Do paměti se ovšem vryl hlavně díky olympiádě v Naganu, kdy s ním 23. února 1998 přiletěl vítězný hokejový tým na Ruzyň.
Proč do Kunovic nepřeletíte?
To je nerealizovatelné. Od vládní letky stroj převzala armáda. Sloužil do listopadu 2007, kdy ho kvůli drahému provozu prodali a odkoupil jej soukromník. Pak na letišti v Kbelích byl dlouho odstavený, technická způsobilost propadla v roce 2010 a uvedení do provozu by stálo desítky milionů korun. My jsme navíc letoun získali bez motorů. A i kdyby, jsou tu technická omezení naší kunovické ranveje.
Kolem přeletu hokejistů se traduje spousta historek…
… a spoustu dalších se asi nedozvíme, účastníci to drží pod pokličkou. Byla to dvacetihodinová party. Na palubě bylo kolem 150 lidí – vraceli se nejen hokejisté, ale také biatlonisté či běžkaři, například Kateřina Neumannová, a jejich rodiny. Kromě posádky slavili snad všichni, i zarytí abstinenti. Do prvního mezipřistání v Jekatěrinburgu se údajně vypilo tři tisíce třetinek plzní, přes dým doutníků nebylo vidět na krok, koberce byly tak „napité“ alkoholem, že je pak museli měnit. Posádka chodila umravňovat hokejisty, aby se nešikovali v salonu a neskákali – to opravdu hrozí pád letadla.…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
Tajemství jeskyně Svážná studna
Ležím na břiše v úzké chodbičce, kde není možné se pohybovat jinak než plazením. Dno, strop i stěny stísněného prostoru jsou pokryté mazlavou hlínou, která při pomalém pohybu vpřed ulpívá na rukou i na oblečení. Nevím, jak daleko chodba pokračuje ani kam přesně vede, a ve světle čelovky před sebou vidím jen nohy kolegy plazícího se přede mnou. Z představy, že se nemůžu posadit ani otočit, se mi zrychluje tep a cítím lehkou paniku. Snažím se nemyslet na to, že se nacházíme desítky metrů pod zemí obklopeni ze všech stran hmotou. Jsme v srdci Moravského krasu v jeskyni jménem Svážná studna, která se před několika týdny stala dějištěm mediálního spektáklu: při průzkumu se tu zranil speleolog a jeho komplikované, zhruba dvacetihodinové vyprošťování pak v přímém přenosu sledovalo celé Česko.
