0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Kultura9. 1. 20166 minut

Tyto hory sind unsere

Národní galerie se vrací do doby, kdy v Krušnohoří neexistovala hranice

To, co jsme teď my. (Votivní deska s Assumptou z Mostu, 1538)

Moc toho z něj nezbylo: z rozpadajícího se rubáše trčí kosti pokryté zbytky kůže, krk mu pod lysou lebkou omotává had, na hostině červů se snaží přiživit ještěrka, která umrlci hlídkuje pod hnáty. Náhrobek Jana Hasištejnského z Lobkovic ze začátku 16. století je momentálně nejpozoruhodnějším exponátem výstavy Bez hranic v pražské Valdštejnské jízdárně. Ale nejde jen o jeho hrůznou atraktivitu. Tahle mramorová deska výmluvně ilustruje, čím je projekt Národní galerie s podtitulem Umění v Krušnohoří mezi gotikou a renesancí nejvíc objevný.

K práchnivějícímu náhrobnímu portrétu šlechtice totiž patří coby kontrast boční mramorová deska, kde je naopak ve vrcholné rytířské formě (je zazděná do kostela, kde je pochován). U nás podobně zdobený náhrobek nenajdeme, zato v jižní a západní Evropě jsou běžné od 14. století. Jak se tedy k němu Jan Hasištejnský dostal? Možná se hejtmanovi žateckého kraje ilustrace pomíjivosti existence zalíbily při cestě do Jeruzaléma, o níž napsal věhlasný spis Putování ke Svatému hrobu. Anebo je měl rád kameník Ulrich Creutz, který coby námezdní umělec putoval mezi Švábskem, Saskem a středověkými Čechami.

↓ INZERCE
Inzerce Budvar
Inzerce Budvar
To, co jsme teď my. (Náhrobek Jana
Hasištejnského z Lobkovic, 1516)
To, co jsme teď my. (Náhrobek Jana Hasištejnského z Lobkovic, 1516)

Výstava se soustředí právě na tento fenomén. Německý a český živel zde od sebe – na rozdíl od Krkonoš či Šumavy – dělily poměrně snadno překonatelné kopce, navíc bohaté na stříbro a další nerosty, ke…

Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.

Online přístup ke všem článkům a archivu

Články i v audioverzi a mobilní aplikaci
Možnost odemknout články pro blízké
od 150 Kč/měsíc

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Pojďme si promluvit o mužích
Zobrazit články