Vláda národní prázdnoty

Následující esej Erika Taberyho z aktuálního Respektu 23/2015 vyvolala velký zájem čtenářů. Tento důležitý text proto výjimečně zpřístupňujeme i on-line.  

Jestli se někdo minulý týden musel bát, že parlament vysloví vládě nedůvěru, pak to byla opozice. Z předčasných voleb by totiž dnešní koalice vyšla pravděpodobně ještě silnější, než je dnes. Kabinet Bohuslava Sobotky tedy nepadl a to je příležitost k průběžné rekapitulaci. Vládní strany před volbami slibovaly dramatickou změnu poměrů v Česku. Daří se jim naplňovat očekávání, že vyčistí Česko a zavedou profesionální správu země?

Držet pozice

Lidé vždy touží po něčem lepším a ideálně toho chtějí docílit bez větší námahy. Když tedy Andrej Babiš vystřelil z pomyslné Aurory, aby zavelel ke skoncování se zkorumpovanou politickou scénou, vrátilo se mu jako ozvěnou vydechnutí: konečně se našel někdo, kdo to tu za nás vyčistí. A mnozí z těch, kdo nebyli okouzleni jeho bílou košilí s vyhrnutými rukávy, spatřovali naději v návratu levice – tedy ČSSD – do vlády, aby zavedla sociálně citlivější systém. Spojení těchto stran, doplněné o lidovce, probouzelo v mnohých víru, že se poměry zlepší. Poté co se Miloš Zeman pokusil s Michalem Haškem uspořádat puč proti Bohuslavu Sobotkovi, jevilo se to mnohým jako stvrzení, že skutečně přichází nový styl, kterému se „staří“ matadoři brání, seč jim dech stačí.

Jsme o rok a půl dále a veřejnost se evidentně stále cítí spokojena. Kolem pětačtyřiceti procent Čechů důvěřuje vládě, což je velmi solidní výsledek, a Andrej Babiš je nejpopulárnějším politikem v zemi.

Průběžná sympatie k vládnoucímu kabinetu je nepochybně zajímavým indikátorem, z dlouhodobého hlediska však nic podstatného neznamená. Názory se mění hodně rychle a posledních pětadvacet let ukazuje, že kdo vedl žebříčky popularity (Vladimír Dlouhý, Stanislav Gross…), končil v politice většinou hůř než ti, kdo se umístili na nižších příčkách (Miroslav Kalousek by mohl vyprávět). Velká očekávání zkrátka přinášejí velké pády.

Podstatnější je, že kabinet slibovanou razantní změnu poměrů k lepšímu nepřináší. Tým Bohuslava Sobotky nepřišel s ničím, co přežije jednu politickou sezonu. Žádná smršť systémových kroků, které by zlepšily správu země. Nejvíce se tomu blíží profesionalizace státní správy, k té ale došlo až po tvrdém tlaku Evropské unie, a i tak je nedotažená.

ČSSD i ANO kdysi tvrdě kritizovaly neschopnost čerpat evropské dotace, samy však dnes podle expertů předvádějí minimálně stejně slabý výkon. Rezorty jako spravedlnost, školství či doprava slibovaly zásadní reformní kroky, nicméně zatím jsme spíše svědky slovní ekvilibristiky ministrů než nějakých konkrétních kroků. Stanoviska ministrů obrany a zahraničí se mění tak rychle, že proměny postoje státu k důležitým událostem ve světě člověk nestíhá sledovat. Kultura je nadále otloukánkem a finance sice přišly s několika zajímavými návrhy, ale slibovanou komplexní reformu  nikdo nepředstavil. Zřejmě je tak tajná, že ji nemůže najít ani samotný ministr Babiš.

Programem současné vlády je svým způsobem absence programu, což jí umožňuje pohodlné přežívání.

Bohuslav Sobotka je šikovný pragmatik, který se za čtvrtstoletí v politice naučil, že důležitější než reformní kroky je vyhýbat se velkým sporům, po nichž prahnou média. Jakmile se tedy objeví nějaká třecí plocha v jeho vládě, čeká, až problém odezní.

Programem současné vlády je svým způsobem absence programu, což jí umožňuje celkem pohodlné přežívání bez nějakých větších výkyvů. Pakliže by se pouštěla do významnějších reforem, zákonitě přibude sporů, hádek, může se vyjevit, že vlastně není tak jednotná a kompaktní, nebo, nedej bože, že tématu ministři nerozumějí.

Tato strategie má i své výhody. Například když roste ekonomika v sousedních státech a česká vláda nic moc nedělá, začne růst i ta tuzemská. Kabinet si tak užívá výsledky, ale velký podíl na tom nemá. Malou aktivitu si v jistém ohledu užívá také veřejnost, protože je klid a nečte každý druhý den v novinách o možném rozpadu koalice.

Včera, dnes a zítra

Přesto není důvod ke spokojenosti. Udržovací kabinety mají své místo v politickém životě, ale má jít o výjimky, které jsou určené spíše pro úřednické vlády. Každý premiér a jeho tým by měli mít jasnou ideu, kam chtějí svou zemi vést a jakou jí hodlají vtisknout podobu. Časy růstu totiž mohou skončit ze dne na den a co pak?

Jenže dvě největší strany ve vládě – sociální demokraté a ANO – tyto ideje nemají. Dokáže dnes vlastně někdo říci, jaké hodnoty vnáší do vládnutí ČSSD? Co ji činí levicovou stranou? Fakt, že zruší druhý pilíř důchodového systému, omezí zdravotnické poplatky a uvolní nárůst penzí, je sice z pohledu jejích voličů příjemný, ale s nějakou hlubší ideou moderní levicové strany to nemá nic společného. Pro sociálně vyloučené, Romy, lidská práva, rovnost příležitostí, životní prostředí, silnější pozici v Evropské unii apod. neudělala de facto vůbec nic. Její teze, že se zemi více vyplatí řemeslníci než vzdělaná společnost, také nedává důvod věřit, že se tato partaj probudila ze spánku, do něhož upadla ve 20. století.

Sociální demokracie bohužel nikdy nebyla stranou velkých vizí. Miloš Zeman jí už v roce 1993 – kdy ji vyhrabal z prachu – vtiskl silně populistickou tvář. Příchod do vlády v roce 1998 pak umožnila pouze opoziční smlouva s ODS, která byla spíše mocenským nástrojem než projevem nějakého promyšleného programu. Jakousi představu o moderním státě nabídl další levicový premiér Vladimír Špidla, než ji však stačil naplnit, díval se na Strakovu akademii už jen zvenčí, protože ho sesadili jeho straničtí kolegové. A pak už to šlo z kopce – Stanislav Gross, Jiří Paroubek…

Sociálním demokratům se nepodařilo vystavět to, co měla zpočátku ODS. Řídil ji sice dogmatik Václav Klaus, ale byla to strana reformního programu, jasně formulovaných hodnot a srozumitelné vize. Tím, že Klaus nedokázal včas odejít, tuto vizi rozmělnil, nicméně zdravý základ dlouho zůstával – tedy silná členská základna, programová východiska a řada výrazných politiků.

Vznik TOP 09 v roce 2009 už jen potvrdil, že jedna porevoluční éra končí. Karel Schwarzenberg a Miroslav Kalousek založili stranu, která již neměla ambici a ani sílu hledat straníky v regionech, formovat vlastní ideu a usilovat o post politického lídra. Ačkoli sama o sobě mluví jako o tradiční straně, je vlastně pouze mezistupněm mezi ODS a ANO. Tedy mezi klasickou stranou a jakýmsi dočasným projektem stojícím na jedné výrazné osobě.

Ve jménu Havla, otevřete

Pokud jde o Babišovo ANO, může to vypadat jako detail, nicméně fakt, že si nezvolilo za místopředsedy ani jednoho z členů vlády, dokládá, jak nezakotvení jsou současní ministři v životě tohoto politického uskupení. Členem, poslancem, poradcem či ministrem tak může být vlastně kdokoli, jen musí mít obchodní (myšleno politicky) potenciál. Mimo jiné i proto nikdo dosud nedokázal zjistit, na jakých hodnotách toto politické hnutí stojí.

ANO uspělo ve volbách díky jednoduchému slibu, že to prostě zajistí. Nebylo jasné, co přesně a jak, nicméně unaveným voličům to stačilo. Pak ale ANO pochopilo, že nějakou „vizi“ mít musí. Ne kvůli sobě, ale protože to lépe vypadá a – kdoví proč – se tu a tam na to někdo zeptá. Proto se snaží vzbudit dojem, že se Andrej Babiš stal jakýmsi nositelem odkazu Václava Havla. Jde však zjevně o marketingový tah, který má přitáhnout liberálnější voliče.

Nedávno vyšla podnětná kniha německé historičky Christiane Brenner Mezi Východem a Západem, která pojednává o destrukci demokracie v Československu v letech 1945–1948. Mimo jiné autorka brilantně popisuje, jak se po válce všechny strany zaštiťovaly tím, že jsou pokračovatelkami myšlenek T. G. Masaryka. Základem bylo nejdříve vymazat všechny jeho politické názory a zanechat pouze obecné teze, které nikomu nemohly ublížit. Konference stranických ideologů, uvádí Christiane Brenner, v lednu 1948 pak rovnou prohlásila: „Jestli má někdo plné právo dovolávat se ideálů 28. října 1918, ideálů T. G. Masaryka, tak jsme to my, budovatelé nynější nové republiky.“

Podle německé historičky Brenner zesílila po druhé světové válce „tendence české politické kultury identifikovat demokracii spíše s osobami než s institucemi“. Tato tendence trvá dodnes.

Ticho ne vždy znamená, že se věci vyvíjejí dobře. Může značit, že kontrolní mechanismy nefungují.

Srovnávat ANO s KSČ nelze, stejně jako dávat na roveň nynější situaci s tou poválečnou, je ale dobré si připomenout, že formální proklamace nic neznamenají. Odkaz kohokoli se dá lehce přivlastnit a vyprázdnit. Ideje se musí žít, ne že si někdo zajde do pomyslného supermarketu a koupí si dnes dvacet deka havlismu a zítra třicet deka, dejme tomu, klausismu. Lze přivítat, že se Babiš přes noc změnil z lhostejného pozorovatele v kritika Ruska, neukotvenost jeho názorů však přiživuje nejistotu, jestli pozítří zase neotočí, protože se mu to vyplatí víc.

Nejblíže se nějaké programové ideji blíží lidovci, kteří i na svém nedávném sjezdu naznačili, že si uvědomují potřebu vlastní modernizace. Mají navíc výhodu, že jsou tradiční malou stranou, takže příliš netrpí mocenskými ambicemi. Nicméně také oni jsou spíše na začátku hledání svého místa v 21. století.

Ticho škodí

Česko se ocitlo v úžině, ze které bude těžké hledat cestu ven. Vládní politici zjistili, že veřejnosti stačí málo (slušně řečeno: neštvěte nás), tak to málo nabízejí. Zatímco za absenci názorů a hodnotového ukotvení média rozcupovala Stanislava Grosse, když se stal premiérem, dnes to vadí jen málokomu.

Vláda nečelí vážnější veřejné poptávce a potažmo kritice. Jak se mění přístup k politikům, lze ukázat i na jednom detailu. Když Vladimír Špidla před volbami v roce 2002 tvrdil, že na své velkorysé plány najde peníze, protože „zdroje tu jsou“, aby pak po volbách otočil, dočkal se tak drtivé kritiky, že se o tom psalo ještě vloni. Když ale Andrej Babiš na otázku Hospodářských novin, proč neplní některé své předvolební sliby, odpověděl, že tehdy „asi plácal, střílel od boku, neměl na to přesné propočty“, nevyvolalo to větší odezvu.

Ticho ne vždy znamená, že se věci vyvíjejí dobře. Může značit, že kontrolní mechanismy nefungují.

Není pochyb o tom, že vládě pomáhá Babišovo vlastnictví řady vlivných médií, ale bylo by zároveň zjednodušující se domnívat, že větší „klid na práci“ má vláda jenom kvůli tomu. Je tu stále řada médií, která jsou kritická, větší problém je, že opadl zájem intelektuálů, odborníků a nevládních organizací o vedení veřejné debaty o politice. Ta se tu většinou rozběhne pouze v období různých krizí, ale v čase relativního klidu jako by nikdo nevěděl, jak na to.

Respekt v minulosti mnohokrát psal, že touha společnosti po klidu v sobě ukrývá nebezpečný aspekt. Ticho totiž ne vždy znamená, že se věci vyvíjejí dobře, může to značit i to, že některé kontrolní mechanismy nefungují. Odhalování kauz nebo vášnivé politické pře jsou mnohdy důkazem, že politika je v pořádku, a ne naopak. Mizející debaty o tom, jak vést zemi, reformovat školství, zdravotnictví apod., předznamenávají velké potíže. Ticho přinese jediné: zemi budou formovat ti, kdo si vždy cestu k politikům najdou – tedy různé lobby –, a ne širší veřejnost. A vzhledem k tomu, že zástupce jedné lobby řídí druhou největší koaliční stranu a ministerstvo financí, se toto riziko ještě zvyšuje.

Co s tím

Nastává otázka, co s tím. Když to shrneme, tak máme průměrnou (v některých ohledech podprůměrnou) vládu, v níž hraje významnou roli muž se zničujícím střetem zájmů. Veřejnost v tom problém nevidí, část to dokonce označuje za výhodu, a kritická média jsou oslabena nejen vlastnictvím, ale také čím dál nižšími prodeji. Takže máme hledat naději v opozici?

Pohled na jednání sněmovny, která minulý týden řešila vyslovení nedůvěry vládě, vyvolával spíše pocit marnosti. Opoziční strany pořád vyzařují dojem, že se nedokázaly probrat z jakéhosi mentálního otřesu, který jim přinesly volby. Kritika Babišova střetu zájmů je oprávněná, ovšem i když si to politici nechtějí přiznat, podstatné je rovněž to, kdo ji vyslovuje. Pakliže mluví o destrukci politické kultury lidé, kteří ji léta destruovali, jejich slova se rozpadají v prach ještě dříve, než doletí k mikrofonům televizních kamer.

Připomeňme výrok politologa Stanislava Balíka pro Respekt ze srpna roku 2011: „Jde o obrovskou krizi vládnutí, po posledních volbách vypadala, že skončí, ale ona pokračuje a vnímání ve společnosti je ještě horší, než bylo. Nevím, co by se mělo a mohlo stát, recept pro společnost v této situaci zatím, pokud vím, nikdo nevymyslel.“ A měl pravdu. Krize české politiky nenastala v roce 2013, kdy na scénu vstoupil Andrej Babiš. Začala o několik let dříve a šéf ANO je jejím produktem.

Tím, že opozice definuje jako primární cíl odstranění Andreje Babiše, a ne opravu nefungujícího systému, jeho pozici pouze posiluje. A i kdyby nakonec skončil, nahradí ho někdo podobný.

Opozice, ať už ta, která zasedá v parlamentu, nebo ta, jež teprve na svou šanci čeká, proto musí přijít s něčím jiným než jen s nabídkou na Babišovo sesazení, jakkoli by bylo pro Česko přínosné. Návrat k praktikám předchozích stranických elit není žádoucí a evidentně si ho nepřeje ani širší veřejnost. 

Úskalí přístupu opozice ukazuje ostatně její čerstvý pokus o svržení vlády. Položme si hypotetickou otázku, co by se stalo, kdyby uspěla a následovaly předčasné volby. Podle nejnovějšího volebního modelu CVVM by strany současné koalice získaly ještě více hlasů než při volbách v roce 2013. Hnutí ANO narostlo z jednadvaceti na třicet tři procent a ČSSD na třicet procent, takže Babiš by se stal premiérem a spolu se sociálními demokraty by ani nepotřeboval KDU-ČSL. To by byl originální výsledek opoziční akce.

Kdo chce zastavit Babiše (nebo třeba Víta Bártu, se kterým mimochodem ODS i TOP 09 klidně vládly) a jemu podobné populisty, kteří mají takové prostředky, že si mohou koupit cokoli, musí pomáhat měnit systém a zdejší politickou tradici. Jak? Máme tu malou nápovědu z již citované knihy. „Tendence české politické kultury meziválečné doby identifikovat demokracii spíše s osobami než s institucemi a jejich fungováním v průběhu války ještě zesílila,“ píše historička Brenner o Československu v letech 1945–1948. A o sedmdesát let později můžeme konstatovat, že děláme stále totéž.

Češi téměř nikdy (mluvíme jen o demokratických etapách) nestavěli na institucích a kontrolním vztahu mezi nimi, ale především na politických jménech, se kterými spojovali osud země: Masaryk, Beneš, Havel, Klaus, Zeman, Schwarzenberg… Pochopitelně i instituce potřebují kvalitní osobnosti, ale jakmile se jejich výkon odvozuje pouze od jednoho člověka, nastává problém. Dokud voliči nepochopí, že nemají přeceňovat význam jednotlivých politiků, a dokud politici neposílí nezávislost institucí na své moci, bude Babiš a jeho nástupci ohrožovat systém.

Proto bylo velkou chybou, že ODS ve svých nejlepších letech proti nezávislosti institucí bojovala, ať už šlo o soudy, veřejnoprávní média, centrální banku, veřejného ochránce práv… Jednotlivci, ale i strany, totiž přicházejí a odcházejí, avšak instituce zůstávají. Není náhodou, že opoziční smlouvu, nejnebezpečnější etapu našich dějin po roce 1989, pomohly zastavit právě instituce, které zastoupily selhávající politické strany a politiky. Byla to hvězdná chvíle Ústavního soudu, Nejvyššího kontrolního úřadu, médií apod. Tudy vede cesta z krize, ne v nahrazení Kalouska Babišem či znovu Babiše Kalouskem nebo kýmkoli jiným.